CO MI UDĚLALO RADOST

Jsou to letos zvláštní narozeniny. Představovala jsem si, že je oslavím doma, to ano, možná v porodnici, ale nikoliv pod nařízeným zákazem vycházení. A už vůbec jsem si nemyslela, že budu stále dva v jednom. Jako bych si předsevzala, že svoje druhé dítě porodím ještě v šestatřiceti, měla jsem to v hlavě za jasně dané, neměnné, snad abych jednou nemusela říkat, jsem rodila stará, jako by ten vteřinový přelom mezi dvěma čísly hrál nějakou roli.

Protože jsem sama autorka, vím, kolik úsilí stojí napsání knihy a jak mizerné jsou honoráře, které za svoje dílo většina autorů dostane, správně bych měla lidi posílat, ať si knihy kupují, ne půjčují v knihovně. Ale nedělám to. Protože knihovny považuju za jedny z nejdůležitějších institucí na světě.

Celé tři dny jsem se těšila, až moje dítě odpoledne usne a já budu moct dokončit další příspěvek na blog. Teď sedím už dvaapadesát minut v kuchyni, hodiny odtikávají a já nejsem s to dokončit větu, se kterou bych byla spokojená. 

Když jsem se včera sprchovala, říkala jsem si, že bych si ráda zapsala myšlenky, události a pocity z těchto dní - ať už jednou poslouží jako zajímavá sonda do toho, co se dělo, pro mě osobně, moje děti nebo pro kohokoliv. A protože vím, že kdybych z toho neudělala zároveň post na blog, tj. neudělala si z toho aspoň malinký úkol, nikdy by to nedopadlo, schovám si sem pár nikterak zeditovaných postřehů, které mám v hlavě.