CO MI UDĚLALO RADOST

Nikdy jsem nebyla fanynkou bulguru. Nevím, kolik druhů existuje a prodává se v Česku, ale tady v Turecku zaplní různé druhy bulguru v supermarketu několik polic. Taky jsem si jich pár koupila, zkusila uvařit, ale nikdy to nebylo ono. Ani když jsem bulgur uvařila ve vývaru, nikdy nechutnal ani náznakem tak, jako chutná v jakékoliv zdejší průměrné restauraci. Pak mě zkoušení nějak přestalo bavit a doma mi zůstalo několik načatých bulgurových pytlíků.

Minulý týden jsem tady psala, jak nejsem dramaticky lítostivá. A už je to tady: tento týden se mnou život smýká sem a tam, svírají mě úzkosti, obavy a další omezení a víkendové zákazy vycházení.

Ode dneška za šest týdnů bude náš turecký byt sbalený v krabicích někde na lodi směr východní Asie a my v letadle do České republiky, odkud to přes Spojené státy vezmeme do našeho nového domova v Kuala Lumpur. Budeme tam tři roky. 

Tak je to tady. Dneškem se situace v Turecku po třech měsících vrací skoro k normálu: můžeme vycházet kdy a jak se nám zachce, otevřené jsou restaurace, kavárny, hamámy, obchodní centra, fitness centra, kadeřnictví a školky. 

Dnes má miminko Oliver šest týdnů a mně končí šestinedělí. Měla bych být tedy zcela zotavená z porodu a pomalu přestávat s věcmi jako konzumace plechu domácích Koka sušenek na posezení se sebepřesvědčováním, že to vykojím. (Nebo že mi to vyteče do trička. Na strop už to nevystříkám, tuto fázi jsme si naštěstí odbyli v první části tohoto období.)