Poznámky z deseti kilometrů: O letu přes půl světa, končící mateřské, nové školce, třetím dítěti a rozpínavém životě

Nerada brečím před lidmi, ale v letadle to celkem pravidelně dělám. Když se stroj odlepí od země, v kabině je hrozné ticho a mě v ten moment většinou přemůže strach a emoce, které jsem neměla čas naplno prožít během balení. Po dvou letech letíme na měsíc zpátky do Spojených států. Teď právě jsme na cestě do Japonska, kde budeme přestupovat na další let.  

Psaní blogu jako pilulka na zapomnětlivost

Když sem četla knížku Tělesná výchova, narazila jsem v ní na zmínku o Solověckých ostrovech. Jsou to ostrovy v Bílém moři na severu Ruska, kam se z pevniny pluje lodí něco kolem dvou hodin. Byla jsem na Solověckých ostrovech před osmnácti lety v rámci povinné exkurze na katedře zeměpisu Pedagogické fakulty MU, kterou jsem tenkrát studovala.

READ MY NOTES: Tělesná výchova

Dočetla jsem další skvostnou knížku. Jmenuje se Tělesná výchova a napsal ji Martin M. Šimečka, známý slovenský novinář a komentátor, který kdysi mimo jiné šéfoval týdeníku Respekt a dnes je  editorem slovenského Denníku N. (Hned jsem zase o kousek pyšnější, že v obou mám občas své jméno.) Tělesná výchova mi propojením tematiky sportu, osobní reflexe a filozofie připomněla Murakamiho "O čem mluvím, když mluvím o běhání", ale Šimečkovy postřehy jsou mi bližší - je v nich méně detailů z běžeckých tras, ale o to víc myšlenek, prožitků a emocí. Jsem ráda, že jsem si knížku dovezla z Česka v papírové podobě, protože se k ní určitě budu vracet. Záložky v ní zatím mám na těchto místech:

Co jsem napsala jinam než na blog? #1

Při psaní textů, za které jsem placená novinami nebo časopisy, občas narazím na překážku. Ráda bych si udržovala přehled, co jsem kde publikovala a zveřejňovala svoje řádky i tady na blogu, protože jsou v nich postřehy, na které se občas ptáte. V samostatné záložce se mi to ale moc nedaří a nechci přehltit homepage blogu tím, že tady budu odkazovat na dva řádky článků z jiných médiích, které jsou celé často za platební branou, takže dávat je sem celé mi vůči dotyčnému médiu přijde nefér. A tak mě napadla tato rubrika. Na začátku každého měsíce udělám přehled mých textů z různých médií za měsíc uplynulý. Já je budu mít hezky pohromadě a vy si můžete vybrat, co z toho si případně chcete přečíst nad rámec tohoto blogu. Takže tady je první várka za červenec. 

Kurátorské klikání #43: ČERVENEC 2022

V červenci toho bylo hodně. Ponávratová melancholie po odjezdu z Česka, covid, spousta nelehkého rozhodování, jako bonus zrušené letenky do USA a fakt, že do teď nevíme, kdy a jestli vůbec tam po dvou letech vlastně odletíme. Staly se ale i hezké věci. Byla u nás na návštěvě Kristina (díky za všechno!), přečetla jsem "Mezi dvěma světy", možná nejhezčí knížku tohoto roku a jsem zase o kousek vděčnější za každý den, kdy jsme všichni zdraví. A samozřejmě, spousta pokladů byla i na těch internetech. Tady jsem vybrala ty nejzajímavější. 

Okamžik radosti: Den, kdy rodičovství nedělám "zas tak blbě"

Nemyslím si, že děti potřebují perfektní rodiče, kteří nedělají chyby. Vlastně právě naopak. Což mi ale nebrání v tom denně se pokoušet se takřka perfektním rodičem stát. Nese to s sebou mnoho přemýšlení, při němž reflektuju, asi pochopitelně, hlavně to špatné. 

READ MY NOTES: Mezi dvěma světy

Tak ano - asi jsem po Lidstvu našla knihu, kterou tento rok postavím ještě výše než dílo Rutgera Bregmana. Suleika Jaouad napsala autobiografický román o tom, jaké to je, když sotva dokončíte prestižní americkou univerzitu, zamilujete se, odstěhujete se za prací do Paříže (a on za vámi), lékaři vám sdělí zdrcující diagnózu. Místo kariérního postupu vás čeká chemoterapie, místo zamilovaného objevování Evropy návrat k rodičům do dětského pokojíčku, hadičky, injekce, nekonečné střídání vděčnosti a naštvanosti a místo budoucnosti se vynořuje jediná otázka: Umřu? Celá Suleičina kniha, o kterém jsem napsala tady, je jeden velký výpisek. Ale tohle jsou pasáže, které se mnou pohnuly nejvíc. 

Čím déle v cizině, tím ztracenější?

Když jsem před pár týdny letěla do České republiky, těšila jsem se i bála, pod povrchem ale doutnal pocit, že kdyby to nevyšlo, nic tak hrozného by se vlastně nestalo. Když jsem pak přijela, teprve až jsem objala mámu, tátu, bráchu a nadechla se při běhání kolem pole, kde nadivoko rostly vlčí máky, naprosto mě sejmulo, jak ráda jsem zase zpátky. Byl to zvláštní pocit uvědomit si, že Česko mi za poslední dva roky nejvíc chybělo v momentě, kdy jsem se do něj vrátila, byla v něm a kdy se logicky začaly odpočítávat dny do odjezdu.