Co je to podstatné, co učit děti ve škole?

Co bude nejužitečnější dovednost za 10, 15 a víc let, ptají se novináři různých odborníků, ptáme se my rodiče sami sebe. Přeme se. Hádáme. Nevíme. 

Oliver má 5!

Můj Oliver má už zase narozeniny. Přitom o těch čtvrtých jsem psala... no před rokem. 

Je to legrační, jak mi někdy připadá ještě hrozně malý a jindy už tak strašně velký. Asi je to taková paralela k celému rodičovství: jak se v člověku pořád mísí časy, milníky, emoce, to, jak by chtěl, aby jeho děti už byly dost staré na to, aby se o sebe ráno postaraly a zároveň, aby zůstaly navždycky malé, jak by se člověk chtěl jako rodič chovat a jak se pak ve skutečnosti chová. Třeba když na Velikonoční pondělí, den před narozeninami, zjistí, že pro syna koupil dárek, na který mu nestačí ten zbytek balícího papíru, co má doma, a tak zaimprovizuje s vánočním – a ještě dodaným od mámy. Pak jsem na sebe střídavě pyšná, že jsem to zvládla a terénní auto je jakž takž pěkně zabalené, střídavě naštvaná, že si pro vlastního syna nepohlídám tak důležité věci. 

Z PSANÍ ODJINUD #28: Mezinárodně otravné věci

Pokud pod tlakem aktuální politické situace přemýšlíte, že se někam přestěhujete, protože to tam určitě bude o hodně lepší nebo snad dokonce ideální, pak jsem do dubnového Glancu napsala malé a snad trochu vtipné varování, že politicky to možná lepší bude (protože v cizí zemi si tu cizí politiku nebudete tolik brát), některých věcí se ale nezbavíte - a bohužel zrovna těch, co tvoří každodenní život. 

42

Roky přibývají, ale některé věci se nemění. 

Píšu tento text a ve druhém okně mám otevřenou žádost o literární grant, která má být podaná za pět dní. (Zjistila jsem to předevčírem.)

5 dětských knížek v češtině, které chtějí číst kluci i mámy

Téma dětských knížek tady na blogu ještě nebylo. Tak to napravím.  

U nás doma čteme skoro denně. Občas vynecháme v pátek nebo v sobotu, když máme movie night s popcornem, ale jinak si večerní čtení držíme. Máme to rozdělené: já čtu česky, B. čte anglicky.

OKAMŽIK RADOSTI: Provozní deník Alana Rickmana, ve kterém je celý život. A taky inspirace, jak si psát ten váš

Velmi málo si pamatuju ze své minulosti. Někdy mi vypadávají dokonce celé kusy mojí historie. 

Dlouhé roky jsem si schovávala svoje papírové diáře. U některých dat byla občas prázdná místa, ale u většinou jsem si zaznamenávala schůzky, rozhovory, uzávěrky, plány, sem tam dokonce kolik jsem vydělala... Některé diáře pořád mám. Našla jsem je zrovna nedávno v pražském sklepě a dozvěděla jsem se z nich třeba to, že 12. dubna 2012 jsem byla v Sydney na školním promítání Titanicu. Lístek stál 19 dolarů. Pobavilo! Když jsem ty diáře brala do ruky, bylo to jako dívat se na film o sobě sama: vzpomněla jsem si na většinu věcí, co jsem si poznamenala. K některým jsem na první dobrou nemohla v paměti najít kontext - jako by se staly někomu neznámému a zapsala je cizí ruka - ale když jsem se hlouběji vnořila do paměti, taky jsem něco vylovila. A... udělalo mi to radost. 

OKAMŽIK RADOSTI: Čtení jako terapie na všechno

Budu se opakovat, ale mám pocit, že musím.

Před pár dny jsem s pocitem absolutního štěstí zaklapla další přečtenou knihu tohoto roku – Klub kamzíků.

KURÁTORSKÉ KLIKÁNÍ #74: BŘEZEN 2025

V březnu jsem se mimo jiné podívala do televize, abych tam něco řekla o své knize a pak se tam fantasticky najedla. Uskladnila jsem zimní boty a v teniskách vyrazila dvakrát na otočku do Prahy dopravními prostředky, ve kterých nebyly zásuvky pro ty, co vlastní starý, rychle se vybíjející notebook. O to víc jsem toho poslechla, přečetla a taky jsem - to už doma - zapnula Netflix. A doma u zásuvky jsem se dokonce vrátila k hraní na počítači - to je ve výběru toho nejlepšího taky.