OKAMŽIK RADOSTI: Kdy nastane čas přečíst si "hodnotnou literaturu"?
Ráno jsem byla běhat a vedle mě na přechodu do lužáneckého parku stál mladý kluk s Vojnou a mírem v ruce. Když jsem pak dobíhala domů, na zastávce autobusu, kterou máme před domem, četla nějaká dívka Sto roků samoty. Oběma mohlo být tak kolem pětadvaceti. Vidět je bylo zvláštně paradoxní, protože v uších jsem zrovna měla sluchátka a v nich téma o robotech a umělé inteligenci. Musím přiznat, že mě to docela zaskočilo – nejen že někdo tyhle klasiky vůbec ještě čte, ale hlavně že je čtou mladí lidé. Z jejich soustřední navíc bylo jasné, že nejde o žádnou pózu ani snobismus.
Udělalo mi to radost. Bylo to takové nakouknutí do "starého světa", o kterém jsem při poslechu podcastu myslela, že dávno skončil – a jenom já jsem to ještě nepochopila.
Zároveň jsem si uvědomila, že oba mladé lidi obdivuju. Sama jsem pár podobných románů přečetla z povinnosti na gymnáziu. Moc mě nebavily a říkala jsem si, že se k nim vrátím, až budu starší. Což se samozřejmě nikdy nestalo. U rodičů v domácí knihovně jsou jich desítky - Jirásek, Světlá, Hugo a další se tam roky dívají do obýváku, občas nějaká návštěva na ně ("Tuhle edici taky máme!"), ale do nich nikdo. Prodat je ale nechceme, jelikož je to hodnotná výplň polic, které by s jinými díly nevypadaly tak intelektuálně nebo zely prázdnotou. A pak – chtěl by je vůbec někdo, říkala jsem si zrovna nedávno. Dneska jsem si musela odpovědět, že možná chtěl.
Co jsem ale nemohla vydedukovat je odpověď na otázku, proč je vlastně nečtu já.
Mám z jakéhosi obecného povědomí o nich pocit, že je znám, a tak je číst nemusím?
Připadají mi v dnešní době naivní?
Složité na moji aktuální časovou i mentální kapacitu?
Příliš neatraktivní na to, abych se hecla a vynaložila trochu úsilí to aspoň zkusit?
Přebijí je dobové trháky, protože marketing, reklama, sítě a moderno v kombinaci s leností jsou silnější než pocit jakési intelektuální nadřazenosti až privilegovanosti, které by mi přinesly?
Připadají mi dlouhé? (To pak ale nedává smysl, že bez váhání přečtu během tří dní 1100 stran nové detektivky od J.K.Rowling.)
Možná to bude od každého trochu a jsem s tím smířená.
Tedy na dvě výjimky. Nerada bych odešla z toho světa bez toho, že si přečtu Atlasovu vzpouru a Hledání ztraceného času, jejichž čtení si odkládám na kdy vlastně? ... Obě díla – u Prousta tedy první díl – jsem si díky zážitku z dnešního rána zarezervovala v knihovně, protože ani jedno doma zrovna nemáme.
Sama jsem zvědavá, jak to dopadne. Jestli se překvapím a taky se začtu (nejspíš to ale nebude na zastávce) nebo je po pár stránkách odložím do obýváku na okno a čtení klasiky už budu jenom obdivovat u cizích lidí.
Žádné komentáře: