Irena Čajková: Češka učí v krajanské škole Uhlířovy písničky

Znáte ten pocit, kdy si s někým zavoláte, načež pak díky tomu člověku máte celý zbytek dne dobrou náladu, až se skoro vznášíte, připadá vám, že všechno je možné, takže byste se nejradši hned teď pustili do tisíce věcí a vůbec, že na světě je tak nějak hrozně hezky a jsou v něm neuvěřitelně fajn lidi?

Tak přesně takový pocit jsem měla po telefonátu s Irenou, na kterou jsem dostala kontakt od své kamarádky. Nějak tušila, že i když jsme od sebe relativně daleko, ona v Chicagu, já ve Washingtonu D.C., budeme si mít co říct. A měla pravdu. Irena Čajková je typ člověka, který neutuchajícím nadšením a vírou mění svět kolem sebe k lepšímu. S kolegyní Klárou takhle vytáhly nad vodu potápějící se krajanskou školu TGM v Chicagu, kde každou sobotu učí 70 dětí česky a všechno podstatné o Česku a české kultuře. 

Přitom stejně jako mnoho dalších, také Irena začínala v Americe z ničeho. Poprvé sem přijela s tehdejším přítelem v roce 1992.  Měli v plánu pracovat, našetřit peníze a za ty před odjezdem domů Ameriku procestovat. Jenže než to stihli uskutečnit, rozešli se. Irena se každopádně ještě před tím, než jí vypršelo vízum, stihla zamilovat do Američana Kevina. A protože se zamiloval i on do ní, když se pak musela vrátit do Čech, Kevin se po dvou měsících odloučení sbalil a odstěhoval se do Prahy. Zpátky do Ameriky se znovu přesunuli po víc než roce, Kevin do známé reality, Irena s odhodláním začít za mořem úplně nový život.

Jak jsi ve Státech začínala?

Jako spousta jiných lidí, byla jsem servírka, abych vydělala nějaké peníze. K tomu jsem se s velkou podporou manžela přihlásila na univerzitu a při práci studovala jazyky, němčinu a španělštinu. Pokračovala jsem i v doktorandském programu, ale záhy jsem zjistila, že ten už pro mě není. Když jsem šla říct vedoucí jazykového oddělení, že magistrem moje studium skončí, nabídla mi práci. Dneska učím na "své" Chicagské univerzitě přes týden španělštinu a v sobotu v krajanské škole češtinu a další předměty.

Přiznám se, že než jsem tě poznala, věděla jsem pouze o existenci krajanské školy v New Yorku.

Krajanských škol je po celých Státech přes třicet, přičemž chicagská patří mezi největší. Málokdo ví, že Chicago bylo na začátku 20. století po Vídni a Praze třetí největší české město. Žily tu statisíce emigrantů, dodnes je jich tady odhadem pořád skoro 200 tisíc. Zdejší škola je unikátní v tom, že máme i svoji budovu a krásnou velkou zahradu. Budovu postavili v roce 1921 sami krajané, což je obrovské kulturní bohatství.

Děti s Kašpárkem Pimprlem, který cestoval po všech českých školách na světě.

Proč jsi vlastně začala učit v české škole, když bys nemusela, a mohla by sis užívat volné víkendy?  

Původně jsem dostala nabídku jenom na krátký záskok, ten se ale protáhl k dnešnímu dni už na devět let. Bavilo mě probouzet v dětech zájem o češtinu a českou kulturu, sama jsem se díky tomu každou sobotu tak trochu vracela domů do Čech a taky do dětství. Ale už po prvních pár letech jsem byla dost unavená a hlavně frustrovaná. Školu vedli hodně staří čeští krajané. Dělali záslužnou věc, ale neměli vizi, takže škola nejenže dýchala zatuchlinou, ale tak trochu mlela z posledního. Každý týden jsem se ptala sama sebe, jak dlouho ještě můžeme vydržet.  Pak si nás ale v roce 2011 všimlo Ministerstvo zahraničí a o rok později k nám vyslalo jako krajanskou učitelku Kláru Moldovou, se kterou jsme se velmi spřátelily profesně i lidsky. Aniž bychom to plánovaly, neboť ani my dvě jsme zprvu neměly jasnou představu, jakým směrem naši školu vést, nějakým zcela přirozeným způsobem se nám podařilo školu vzkřísit z popela a rozšířit nejen počet tříd a pedagogů, ale obohatit výuku o kulturní akce jak pro děti, tak i pro dospělé, včetně podzimních výletů do Čech. 

Škole se opravdu neskutečně daří. V roce 2011 měla škola jednu třídu, dnes jich máte pět. Jak vlastně škola funguje?

Výuka je dobrovolná záležitost, platí se za ni symbolická cena 75 dolarů za pololetí. Do školy chodí děti jenom v sobotu, poté, co mají za sebou týden v americké škole. Většina našich dětí má oba rodiče z Čech, zhruba 10% má aspoň jednoho rodiče Čecha nebo Češku. Pár dětí máme ale i z rodin, kde jsou oba rodiče Američané a z Čech pocházejí pouze prarodiče nebo generace ještě starší. Každopádně tihle dospělí stojí o to, aby jejich potomci věděli, kde mají kořeny a aspoň trochu rozuměli řeči, která byla pro jejich předky mateřským jazykem.

Irena s Klárou a s dětmi krátce poté, co do Chicaga dorazila Klára. Od té doby se počet dětí v české škole rozrostl na sedmdesát.

Jakou formou vlastně učíte?

Když jsem byla na celou školu sama, bylo to náročné, protože v jedné třídě se mi sešly děti třeba děti sedm, deset, čtrnáct let, z různých prostředí a tím pádem i s různou úrovní češtiny. Dneska, když jsme na výuku už tři, můžeme si dovolit děti rozdělit, nejen podle věku, ale hlavně podle úrovně znalostí. Pořád učíme formou malotřídek, kdy se část hodiny věnuju jedné skupině, zatímco druhá dělá samostatnou práci, ale pokrok je nesrovnatelný.

Kolik hodin děti stráví ve škole?

Každou sobotu máme tři hodiny, což se nezdá moc. Ale stačí to. Začínáme českým jazykem, to je základ, kterému věnujeme nejvíc času. Na to pak navazuje vlastivěda, dějepis, hudební výchova a další, pořád s důrazem na češtinu, Česko, české dějiny. Spoustu zeměpisných nebo historických faktů děti znají z amerických škol, já do nich pouze doplňuju český pohled na věc a samozřejmě česká slovíčka, aby věci, které znají v angličtině, uměly pojmenovat i v češtině.  

Podle čeho učíte?

Učíme z učebnic, podle kterých se učí na základních školách v České republice. Proto taky pokaždé, když jsme já nebo Klára v Čechách, trávíme dny v knihkupectvích, abychom vybraly ty nejlepší a vymyslely, jak je pro sedmdesát dětí dopravíme z Prahy do Chicaga. Už jsme si zvykly, že platíme za nadváhu, hodně nám s distribucí učebnic pomáhají ale také naši známí a hosté, protože peněz opravdu není nazbyt. Učebnice však beru spíš jako inspiraci. Látka se z nich nedá brát doslova, protože český třeťák je v jazyce samozřejmě daleko dál než třeťák v Chicagu, jehož hlavním jazykem je přes týden angličtina. V praxi to vypadá tak, že zatímco v Česku se učí vyjmenovaná slova ve třetí, čtvrté třídě, u nás se k nim děti dostanou třeba ve dvanácti, třinácti letech.

Co dětem dělá největší problém?

Slovní zásoba. Ono se to nezdá, ale i když jsou oba rodiče Češi, domácí slovník je velmi limitovaný: denní úkoly, strava, pokyny typu udělej si úkoly, podej mi tohle nebo tamto. To na začátku byla největší výzva i pro mě: uvědomit si, že pro většinu mých dětí je navzdory jejich původu prvním jazykem angličtina. Spoustu slovíček, které považuju za samozřejmost, moje děti neznají nebo se jim pletou. Kolikrát nedokáží odhadnout ani příbuzná slova. Abych mluvila konkrétně: řekneme, že třeba znají slovo sklo, ale pak je na obrázku v učebnici sklář a oni řeknou – skleník. Nedávno jsme při dějepisu narazili na slovo zboží. Tak se dětí ptám, jestli vědí, co to znamená, a začnu jim napovídat: zboží jsou věci, které … Načež jedna holčička mou větu dokončí slovy "které zbožňujeme". Nebo ještě jinak: zatímco české dítě automaticky doplní rody, pády, skloňování, stačí říct kdo co - pes, bez – psa, prostě jim to v hlavě naskočí bez přemýšlení, moje děti se tyhle věci musí učit. Nemají jazyk naposlouchaný, aby jim plynul přirozeně. Kolikrát mě překvapí, s jakou koncovkou přijdou, hodně často také umisťují předložku na konec věty, což je klasický příklad doslovného překládání z angličtiny. 

Irena před murálem výtvarníka Viktora Valáška. Murál připomíná příběh Eastlandu - parníku, který se v roce 1915 potopil na řece Chicago. Během chvilky zahynulo 844 lidí, z toho přes dvě stě českých imigrantů. 

Známkuje se v české škole?

Já známkuju, ale rozdávám jenom jedničky nebo jedničky s hvězdičkou, občas dvojky. Výjimečně padne i pětka, ale to spíš z recese. Uvědomuju si, že děti jsou ve škole dobrovolně a mým úkolem je probudit v nich zájem, ne je známkami zastrašovat nebo jim učení zprotivit. Spíš se jich často ptám: jakou známku by sis dneska dal? Z amerických škol jsou děti hodně soutěživí, jak mezi sebou, tak sami se sebou, toho se snažím využít. Hodně se mi osvědčilo srovnávání: podívej se, jak jsi napsal tenhle diktát přes měsícem a jak dneska, jak velký jsi udělal pokrok. To funguje jako úžasná motivace.

V čem tě inspiruje a baví americké školství, kdybys ho měla srovnat s českým?

Protože nemám děti školou povinné, a sama jsem v Americe studovala pouze na univerzitě, co vím o americkém základním a středním školství, vím pouze z filmů, novin a z doslechu, zejména od maminek našich žáků, které samozřejmě místní podmínky a metody srovnávají s těmi, které si pamatují z Čech. Většina z nich není s americkým vzdělávacím systémem příliš spokojená, hodně maminek dokonce přemýšlí o tzv. home schooling.  Co se univerzitního studia týče, má zkušenost je naopak velmi pozitivní, ať už jde o kvalitu výuky, nabídku volitelných předmětů, či přátelský a kolegiální přístup profesorů ke studentům. A to bude pravděpodobně podobné i na středních školách.  Je to pár dní, co jsem obdržela email od jedné mé bývalé žákyně z české školy, která se v pouhých čtrnácti letech rozhodla strávit půl roku na gymnáziu v Hradci Králové, kde má tetu a prarodiče. Asi největší kulturní šok, který v Čechách prožila, se týká právě vztahu učitelů a žáků. Cituji z jejího emailu: "Některé věci jsou tady opravdu divné, například způsob respektu, který učitelé vyžadují od svých žáků. Učitelé tu mají veškerou autoritu a neexistuje prostor pro debatu. Přijde mi praštěné, jak se studenti s příchodem učitele do třídy musí postavit … připadá mi to dost militaristické.  Nikdy si na to nezvyknu. Zdá se mi, že si tady učitelé o sobě myslí, že jsou super-lidi." Mně samozřejmě lépe sedí přátelský přístup, beru děti jako sobě rovné partnery, které v mnoha případech mají takové nadání či talent, o kterém si já mohu nechat jen snít, a které vzhledem k svému věku mají jen méně zkušeností a vzdělání, než já.

Chrám Sv. Víta ve čtvrti Pilsen (Plzeň) v Chicagu

Jak dlouho trvá školní rok v krajanské škole?

Je trochu kratší než klasický český, protože v Americe má každý okres letní prázdniny trochu jinak a naše děti se do TGM sjíždějí z širokého okolí Chicaga - někteří dojíždí i přes hodinu. Obvykle s výukou končíme koncem května, v červnu děláme jen speciální dílny s různými zajímavými hosty, například s režiséry a herci, kteří se mihnou Chicagem v rámci festivalu Czech That Film, jiné akce. Myslím, že taky proto se nám děti do školy vrací v tak hojném počtu. Zkrátka jsme si uvědomily, že zdejším rodičům ani dětem nejde až tolik o to, aby správně psali I/Y, ale o udržení základní vědomosti jazyka, kultury, povědomí o české historii a o pěstování lásky k České republice. Když mi děti v září řeknou, že strávily prázdniny u známých v Česku a dokázaly tam rozumět, zapadnout, věděly, o co se jedná, když se u ohně zpívaly třeba Uhlířovy a Svěrákovy písničky, je to pro mě největší výhra.

Prací s dětmi žiješ. Možná osobní otázka, ale nemůžu se nezeptat: vlastní děti jsi nikdy nechtěla?

Můj bývalý muž Kevin je výtvarník a když jsem ho poznala, řekl mi, že jestli chci manžela a rodinu, ať s ním neztrácím čas, protože on se bude věnovat umění. Tenkrát mi to nevadilo a taky jsem si říkala, že když bych opravdu chtěla, stejně ho k rodinnému životu přesvědčím. Zároveň jsem si ale díky němu poprvé v životě uvědomila, že existuje možnost rodinu nemít. Jak jsem vyrůstala v české společnosti obklopená tím, že všichni kolem děti měli, že pro ženu to byla skoro povinnost, nikoliv otázka volby, vůbec mě nenapadlo, že existuje možnost žít jinak. To až tady za mořem přišel ten aha moment: aha, já nemusím, když nebudu chtít! Děti miluju, ale protože mateřské instinkty a pudy jsem nikdy necítila, uvědomila jsem si, že možná dokážu dát světu víc v roli pedagoga než matky, kterou bych byla třeba jen proto, abych někdy nelitovala. Dneska si říkám, že možná právě z toho důvodu, že vlastní děti nevychovávám, mám tolik energie, kterou naplno dokážu, a hlavně můžu, věnovat jinde.  

Irena miluje dobrodružné cestování, Latinskou Ameriku považuje po USA a Česku za svůj třetí domov. Tahle fotka je z Ekvádoru, kde strávila loňské Vánoce.