10.02.25

LONGREAD: Zlata Biedermannová, která žije a podniká v Česku a na Bali: "Nemít děti je ohromná bolest, ale taky svoboda"

Zlatu znám 20 let. Seznámily jsem se v rádiu, kde ona pracovala jako redaktorka a já jako regionální, převážně sportovní reportérka při studiu. Když Zlata v rádiu skončila a začala budovat svoji komunikační agenturu SeenMedia PR a já jsem dostudovala, neměly jsme spolu pravidelný kontakt, ale pořád jsme o sobě věděly a sem tam jsme si vyměnily pár zpráv na sociálních sítích. Znovu jsme se pak viděly loni v zimě, kdy mi Zlata napsala: "Jani! Přijedeme s Pavlem do Kuala Lumpur! Nechceš se potkat?" Potkaly jsem se a já jsem teprve tehdy pořádně zjistila, že Zlata žije částečně v Indonésii – konkrétně na Bali. Pořád jsem se jí na něco vyptávala: Jak to tam mají s bydlením? Jsou stále ve stejném domě? Jak to funguje s prací, když podniká, ještě navíc v takovém oboru jako je komunikace? Co na práci na dálku říkají její klienti? A co její sny? Plánuje takhle dělit život mezi Česko a Asii už napořád? Postupně jsme odkrývaly příběh s různými těžkostmi, které jsem ani já neznala. Protože Zlata je odvážná o nich mluvit, když jsem jí navrhla, jestli bych ho nemohla sepsat i na blog, nezaváhala – samozřejmě můžu. A tady je. A já jsem moc ráda, že rozhovory se Zlatou i s Ivanou, který jsem publikovala před měsícem, přináší pohled na život na dvou místech světa z různých perspektiv: Ivany coby mámy a Zlaty coby ženy, která děti nemá. 

08.02.25

Ben má 8!

Poslední dobou si často říkám, jestli se mi to všechno jenom nezdá: Brno, knížka, to, že jsem dvojnásobná máma, a ode dneška máma kluka, co má už osm let.  

06.02.25

NOTES TO MYSELF: Říct jednu věc stačí

Na rozhovor s Danem Pražákem jsem přišla roztrpčená z předchozího interview, v němž jedna novinářka zpovídala mě. Ptala se mě na život v cizině, knihu České cizinky, na návrat do Česka. Chtěla jsem – samozřejmě – pokrýt všechno, a tak mi na konci přišlo, že jsem pořádného neřekla vlastně nic. Tím spíš, když jsem si představila, že ve výsledném textu se pak objeví jenom zhruba polovina informací, které zazněly. 

04.02.25

LONGREAD: Rozhovor s oceněným učitelem Danem Pražákem, který zažil domácí vzdělávání



Dva roky jsme se s Danem Pražákem domlouvali, že až budu v Česku, přijdu se podívat do nějaké jeho vyučovací hodiny. To je mimochodem možnost, kterou má v Česku podle zákona každý rodič, kterého zajímá vzdělání jeho dětí víc než jenom z vysvědčení nebo z třídních schůzek – můžete do školy, můžete do lavice. Mě to zajímalo jako novinářku, pomocnou učitelku v mezinárodní škole v Malajsii a taky proto, že jsem zkrátka zvědavá, jak přistupuje k dětem muž, který v roce 2022 skončil druhý v soutěži o nejinspirativnějšího učitele. Za dva roky se nám ale nepodařilo protnout se jinak než online a náš kontakt postupně usnul. Pak jsem letos v červnu zveřejnila rozhovor se svou známou, učitelkou v Kuala Lumpur, která byla vzdělávaná doma. Načež se pod článkem objevil komentář, že by čtenářku zajímal i český pohled. A s ním jedno doporučení: mohla bych na rozhovor oslovit třeba Dana Pražáka, který byl kdysi domškolákem. S Danem jsme díky tomu obnovili konverzaci a konečně se sešli. Zatím aspoň na rozhovor a brzy snad i ve škole.

02.02.25

KURÁTORSKÉ KLIKÁNÍ #72: LEDEN 2025

V lednu jsem toho hodně přečetla, poslechla a uložila si do telefonu, že se tomu někdy - samozřejmě až bude víc času - budu věnovat. :) Ale to podstatné se ke mně myslím dostalo i přes jeho neustálý nedostatek, a to nejlepší vám jako obvykle předávám v tomto textu. 

31.01.25

LONGREAD: V čem je Brno lepší než Praha?

V rozhovorech ke své knize České cizinky dostávám často otázku: Proč jste se proboha odstěhovali do Brna? Překládám si to jako: Jak můžete po všem, co jste zažili, nebýt v centru dění, v krásné, vyspělé Praze, a místo toho žít ve "vesnici" jakou je Brno?

28.01.25

OKAMŽIK RADOSTI: Nikdy nepřečtete všechno, ale to nevadí

Odebírám řadu newsletterů. Neustále se upisuju k dalším, načež je s pocitem viny odhlašuju, když mě z pohledu na mailovou schránku přemůže bezmoc. Totéž se mi děje i s knihami, když se podívám do své knihovny nebo na nějaký z komínků – v obýváku na okně, v ložnici na nočním stolku a uvědomím si, že všechno nepřečtu, ani kdybych několik let nedělala nic jiného. Přestože věřím, že ty správné knihy, které si skutečně musím přečíst, ke mně nakonec přijdou, tíseň to úplně nevymaže.