Daňa Horáková: O Pavlovi, psaní, kreativitě, feminismu, nenaplněné touze být matkou a o tom, jak hrát v životě dobře

Přesně pro tyto momenty píšu blog. Když jsem požádala o rozhovor spisovatelku, filozofku, disidentku, novinářku a bývalou ministryni kultury Hamburku Daňu Horákovou, čekala jsem, že mě odmítne: proč by bestsellerová autorka měla trávit čas povídáním, které nevyjde v žádném tištěném časopise s milionovým nákladem? Jenže Daňa Horáková na moji nabídku kývla, a já zažila minulý pátek strhující hodinku. Mluvily jsme spolu den před jejími čtyřiasedmdesátými narozeninami: ona z domácí pracovny, ovšem v bílé halence a s perličkami kolem krku ("ty nosím denně, i když uklízím", vysvětlila mi později), já v šedivém tričku, ve kterém jsem za pět minut rozhovor uspala děti. Co je ovšem hlavní: neměla jsem nad sebou žádné vedení, jakým způsobem a o čem rozhovor vést, a tak jsem se Dani ptala hlavně na to, co zajímalo mě samotnou: kniha O Pavlovi, ve které líčí soužití s režisérem Pavlem Juráčkem a která se loni stala v Česku knihou roku (psala jsem o ní zde), psaní, kreativita, moudrost, filozofie, ženství a život. Vznikl dlouhý, autentický, silný rozhovor, který boří předsudky a přiměl mě přemýšlet jinak, než jsem zvyklá. A to já ráda. Udělal mi radost a já doufám, že jeho přepis udělá radost i vám.  

ANOTHER TEN THINGS #27: BŘEZEN

Protože v záloze mám jeden velmi dloooouhý materiál, který sem chci dát každým dnem, možná hodinou, k desítce za březen jenom krátký úvod. Za březen je to taková směs čtení, podcastů, instagramových účtů, receptů a jednoho videa. Spoiler alert: až na dvě věci je to všechno i pro vás, co nemáte děti. Takže - směle dál. Tudy prosím. :)

Dopis z KL v Respektu: Vzácnost modré oblohy

Když mi minulý týden českého rána pípla zpráva a v ní pochvala - "Máš článek v Respektu a je to moc pěkný!" - zatímco jsem zpod stolu vymetala kusy večeře, tedy zrníčka rýže a z podlahy seškrábávala zašlapané kousíčky lososa, co tam naházel Oliver, moje pisatelské ego zaplesalo. V konfrontaci s právě rozházenou večeří mě potěšilo, že jsem vytvořila něco, u čeho je moje jméno a co se udrží při životě déle než pět minut. Udělalo mi radost zase vidět svoje jméno v časopise, speciálně v tom, který sama ráda čtu. Takové pohlazení mě neomrzí asi nikdy - a konečně se přestávám stydět to říkat. V rubrice "Dopis" jsem víc rozvinula téma modré oblohy, které jsem tady naťukla začátkem roku. Pokud vám Respekt utekl nebo k němu nemáte přístup, sdílím svůj článek i tady.

Jak bydlíme v Malajsii?

Když nám dneska ráno odstranili červenou pásku z bazénu, zase jsem si uvědomila, kolikrát za poslední měsíc jsem si říkala, že sem napíšu něco tom, jak bydlíme.

Moje kniha roku: Daňa Horáková - O Pavlovi

Mým knižním přáním tohoto roku bylo najít aspoň jednu knížku, která mě vezme za srdce tolik jako se to loni povedlo Malému životu. 

Trochu, nebo vůbec?

Minulý měsíc jsem v rámci jedné internetové výzvy zkusila vydržet jedenadvacet dní bez cukru. Od porodu Olivera nebyl den, kdy bych neměla v puse několik sladkostí, případně si je dokázala odříct. Naopak mi přišlo, že cukr mě čím dál víc ovládá: když jsem si po obědě nedala kousek čokolády, odpoledne sušenku nebo tyčinku a po večeři zbytek tabulky, připadala jsem si ošizená, byla jsem nervózní a nepříjemná. Vadilo mi, jak mě sladkosti začaly ovládat, a tak jsem se jednoho dne přihlásila do výzvy, která byla o tom, že od zítřka už nic.

Psaný podcast: S Karolínou Kváš o Austrálii, stesku po domově, ambiciózních ženách v domácnosti, co je živí muži a o všem, o čem si povídají ženy, když to nikdo nezapisuje

Proč předstírat: s Karolínou Kváš jsem se poznala na Instagramu. Baví mě její příspěvky, poslouchám její podcast, který zbožňuju pro jeho úplnou obyčejnost. A přitom je v něm kolikrát tolik zajímavého, co jsem si z něj vzala, případně se intelektuálně potěšila. Prostě mě bavila. A tak jsem jí jednou okomentovala příspěvek. Vyměnily jsem si pár zpráv. Zjistila jsem, že od roku 2014 bydlí v Sydney, kousek od místa, odkud já se rok předtím odstěhovala. Tu a tam jsme si poslaly nebo nahrály zprávu, já jsem si přečetla její knížku Kamínky po kapsách, mimochodem zase takovou "obyčejnou" pocitovku z různých míst světa, která má ale fascinující schopnost rozhýbat v člověku všechny možné emoce a vzpomínky, pohnout s ním až k slzám, a došlo mi, že bych si s ní chtěla popovídat. Ta holka se mnou měla tolik společného!

ANOTHER TEN THINGS #26: ÚNOR

Kam jsi zmizel, únore? Kam jsi zmizela včerejší neděle, kdy jsem měla v plánu nechat dvě hodiny děti muži, vzít notebook do kavárny a pošušňat si aspoň na pár z mnoha otevřených oken tady, plus doplnit seznam oblíbeností za únor? Mno, dobře, jsi pryč, většinu čtení tedy přesouvám do března a těch pár textů a trochu víc podcastů, které pro mě byly potěšením a stihla jsem je, si zapisuju sem a s nadšením předávám dál. Ať se líbí!