Turecká hospodyně u nás doma

S tím, abych si najala kohokoliv, kdo by mi pomohl v domácnosti, jsem měla od porodu Benjamínka problém. Nešlo jen o můj vnitřní blok svěřit ho někomu "cizímu", ale v USA i o to, že výpomoc byla přemrštěně drahá. Především však ve mně křičelo moje české já, přesvědčené, že speciálně když jsem až sem tam na pár stránek textu žena v domácnosti, starost o dítě a uklízení patří k mým povinnostem, které bych měla zvládat sama. 

Co mi dělá radost: Vracet se ke knížkám z dětství

Díky svému takřka dvouletému synovi se teď vracím ke knížkám, které jsem za život četla už desetkrát nebo padesátkrát. Říkadla s ilustracemi Josefa Lady, Děti z Bullerbynu, Medvídek Pú, Pipi Dlouhá Punčocha nebo různá dobrodružství Krtka. 

Američanky v legínách, Turkyně v eleganci

Když jsme žili ve Spojených státech, mnohokrát se mi stalo, že mi lidé pochválili hezké oblečení. Několikrát se mě dokonce ptali, proč chodím tak nastrojená a učesaná třeba i na pobíhání po městě nebo odpolední barbecue. Přitom jsem na sobě většinou měla jen docela obyčejné, pečlivě vyžehlené šaty a jednu ze svých dvou kabelek. Prostě nic, co by si zasloužilo zvláštní pozornost, kterou jsem vyvolávala.  

Proč si přestat vyčítat knížky, které nikdy nepřečtete?

Jsem nadšená čtenářka a přečtu zhruba jednu knížku týdně. Toto číslo si držím i poté, co jsem porodila Benjamína. 

Rok bez plánů a předsevzetí: Je to chyba?

Jsem docela v rozpacích, když si posledních pár dnů prohlížím některé blogy plné plánů, cílů, seznamů, kalendáře nacpané zážitky, odhodláním jet na plný plyn a předsevzetími. A uvědomím si, že já jsem si na letošní rok nepořídila ještě ani diář! Já! Která si ho každý rok pro jistotu kupovala už v srpnu, předvyplňovala nejpozději kolem Mikuláše a minimálně v hlavě žila s aspoň jakous takous představou následujícího roku nebo spíš dvou.