Zoufalý boj o trochu času, klidu, pořádku, chvilku se svým mužem ...

Když se schylovalo k narození Benjamína, každý druhý mi říkal, že můj život, jak ho znám, končí, a mám si užít všechno, co můžu, dokud je ještě v břiše. Uplynulých skoro dvacet měsíců jsem to považovala za zbytečné strašení budoucích rodiček.

Dočteno: Veselí Radky Třeštíkové

Novou knížku Radky Třeštíkové jsem měla v plánu poznamenat si pouze do Zápisníku milovnice knih nebo do sekce  "Co čtu" tady na blogu. Když jsem ale zveřejnila na Instagramu, že ji čtu, sesypala se doslova záplava komentářů typu "že napíšeš dojmy na blog"? Tak tedy jak jsem slíbila, tak plním. 

Radost "mít svoji kavárnu"

Jsme v Ankaře teprve týden, ale myslím, že jsem už jsem našla kavárnu, kam budu chodit psát. Líbí se mi tady z mnoha důvodů: dá se sem dojít pěšky, mají tu rychlou wifi bez hesla (to se mi zatím zdá docela rarita), knihovnu a především se tady vevnitř nesmí kouřit a přísně se to dodržuje – což je ještě větší rarita. 

Co mi udělalo radost: Sbírání kaštanů v Turecku

Kdybych se vás zeptala, jaké stromy rostou v ulici, kde bydlíte, nebo v nejbližším okolí, věděli byste? Myslím aniž byste teď rychle vykukovali z okna. Já bych nevěděla. Tedy až do dneška, kdy mi doslova před nos spadl velký hladký kaštan. 

První dojmy z Ankary

Tak a je to. Pár hodin v letadle a začínáme nový život v úplně jiné části světa. Dnes jsme tady pátý den a pořád mám momenty, kdy tomu nemůžu uvěřit. Můj mozek se tak intenzivně soustředí na vnímání všech těch nezvyklých úkazů a rozdílů, a toho, že zase chodím kolem obchodů jako Marks and Spencer nebo regálů plných čokolád Milka za hubičku (jupí!), že jsem si v něm ještě pořádně nepřehodila, že Ankara je teď můj nový domov.