01.09.20

ANOTHER TEN THINGS #20: SRPEN

Můj srpen byl šíleně nekoordinovaný. Zažila jsem toho kilometry od stěhování z rozpálené Ankary přes vzpomínky na dětství v bazénu v Dražovicích po procházky prázdnou Prahou a šlapání na kole na Lipně, kde jsem akutně prahla po čaji a po tlustých ponožkách. O co víc jsem aktivně žila, o to méně jsem četla, sbírala a posílala odkazy. Na pár ale přece jen došlo a tohle je to nejlepší z chudší, ale snad pořád kvalitní sbírky.
31.08.20

Šok po letech v cizině: V Česku chodí na hřiště mámy!

Minulý týden jsem poprvé během návštěvy Česka vyrazila s Benjamínem na dětské hřiště větší než plácek s houpačkou v Dražovicích. Hned od otevření branky jsem měla takový podivný pocit, jako by něco bylo výrazně jinak, jako by mi něco nesedělo. Nebylo to konstrukcí, designem ani vybavením. Tohle všechno se mi naopak zdá v zemích, které jsem projela, možná až příliš podobné: skluzavky, houpačky, písek, lavičky, přinesené koloběžky, balony, batůžky pomalované Elsami, auty z Cars nebo poníky.
06.08.20

Skoro všechno, co doopravdy potřebuju, mám v jednom kufru

Je to dva roky, co jsme se naposledy stěhovali, a už je to tady zase. Je to jako nic, a přesto dost dlouho na to, abych zapomněla, jaké to je stát mezi holými stěnami, jak se jakýkoliv prostor najednou hrozně zvětší, když z něj člověk odnese většinu existence, jak v holém bytě najednou úplně jinak zní Oliverův pláč nebo Benjamínkovo "mami?", jaké to je, když je většina mého oblečení sbalená v papírové krabici s číslem 22. Nebo 23?, když vymýšlím, čím jiným než iPadem zabavit tříleťáka, kterému zbyl v malém batůžku s Krtkem foťák, dvě autíčka a knížka o prasátku Peppovi.  
02.08.20

Co budeme dělat, až nám odrostou děti?

S chůvami a sousedkami, se kterými se vídám na dětském hřišti, jsme tuhle zapředly debatu, co budeme dělat, až budou naše děti odrostlé a nebudou nás potřebovat; nebo v případě chův až půjdou do důchodu. 
"Konečně pojedu se sestrou na pořádnou poznávací dovolenou," řekla jedna.
31.07.20

ANOTHER TEN THINGS #19: ČERVENEC

Mám za sebou poslední celý měsíc života v Turecku a před sebou nejspíš velký kolotoč: Česko, Amerika, Malajsie. Turecko je nádherné - a ani po dvou letech života mi nezevšednělo. Dovedu si tady představit klidně další dva roky, ale musíme dál. Každopádně ještě než za pár dnů zapnu kufr (doufám, že zapnu), je tu moje oblíbená desítka. 
29.07.20

Kde domov můj?

Za pár týdnů začnu další životní etapu v nové zemi. Čtvrtý světový kontinent za osm let. Už jsem tady psala, že bych si v Turecku dokázala představit klidně další rok nebo dva. A taky že mám ráda změny a do Malajsie se moc těším. Obzvlášť teď, když jsem zjistila, že z Kuala Lumpur je to necelou hodinku a půl jízdy k moři. Bude to náš nový domov a budu tak o něm mluvit, protože k němu v Kuala Lumpur budu mít základ: muže, děti, psaní, knížky ... A budu tak o něm mluvit přesto, že za ty roky, co se stěhuju sem a tam po planetě, už vím, že domov je i něco jiného.
28.07.20

Loučení: Moje milované Turecko, ....

Časopis Glanc mě trochu předběhl. Ještě jsme tady, ale teď už i Benjamín se svým oblíbeným odříkáváním číslic od desíti k nule odpočítává dny na prstech. Za chvíli přijdou z ambasády na průzkum, jak jsme rozdělili věci, co se bude posílat letadlem, co lodí a přinesou nám startovací balíček, abych ještě pár dnů měla v čem vařit a nemuseli jsme jenom do restaurace. Včera jsem měla poslední hodinu turečtiny. "K čemu, prosím tě?" ptal se mě B. Ale já vím, že k něčemu to bylo a bude. Oblíbila jsem si to tady a i kdybych sem v budoucnu měla jet "jenom" na dovolenou a turecky si objednat simit, pekmez nebo kávu, nepovažuju to za ztracený čas. A tohle je můj dopis Turecku (skoro) na rozloučenou.