Skoro všechno, co doopravdy potřebuju, mám v jednom kufru

Je to dva roky, co jsme se naposledy stěhovali, a už je to tady zase. Je to jako nic, a přesto dost dlouho na to, abych zapomněla, jaké to je stát mezi holými stěnami, jak se jakýkoliv prostor najednou hrozně zvětší, když z něj člověk odnese většinu existence, jak v holém bytě najednou úplně jinak zní Oliverův pláč nebo Benjamínkovo "mami?", jaké to je, když je většina mého oblečení sbalená v papírové krabici s číslem 22. Nebo 23?, když vymýšlím, čím jiným než iPadem zabavit tříleťáka, kterému zbyl v malém batůžku s Krtkem foťák, dvě autíčka a knížka o prasátku Peppovi.  

Co budeme dělat, až nám odrostou děti?

S chůvami a sousedkami, se kterými se vídám na dětském hřišti, jsme tuhle zapředly debatu, co budeme dělat, až budou naše děti odrostlé a nebudou nás potřebovat; nebo v případě chův až půjdou do důchodu. 

"Konečně pojedu se sestrou na pořádnou poznávací dovolenou," řekla jedna.

ANOTHER TEN THINGS #19: ČERVENEC

Mám za sebou poslední celý měsíc života v Turecku a před sebou nejspíš velký kolotoč: Česko, Amerika, Malajsie. Turecko je nádherné - a ani po dvou letech života mi nezevšednělo. Dovedu si tady představit klidně další dva roky, ale musíme dál. Každopádně ještě než za pár dnů zapnu kufr (doufám, že zapnu), je tu moje oblíbená desítka. 

Kde domov můj?

Za pár týdnů začnu další životní etapu v nové zemi. Čtvrtý světový kontinent za osm let. Už jsem tady psala, že bych si v Turecku dokázala představit klidně další rok nebo dva. A taky že mám ráda změny a do Malajsie se moc těším. Obzvlášť teď, když jsem zjistila, že z Kuala Lumpur je to necelou hodinku a půl jízdy k moři. Bude to náš nový domov a budu tak o něm mluvit, protože k němu v Kuala Lumpur budu mít základ: muže, děti, psaní, knížky ... A budu tak o něm mluvit přesto, že za ty roky, co se stěhuju sem a tam po planetě, už vím, že domov je i něco jiného.

Loučení: Moje milované Turecko, ....

Časopis Glanc mě trochu předběhl. Ještě jsme tady, ale teď už i Benjamín se svým oblíbeným odříkáváním číslic od desíti k nule odpočítává dny na prstech. Za chvíli přijdou z ambasády na průzkum, jak jsme rozdělili věci, co se bude posílat letadlem, co lodí a přinesou nám startovací balíček, abych ještě pár dnů měla v čem vařit a nemuseli jsme jenom do restaurace. Včera jsem měla poslední hodinu turečtiny. "K čemu, prosím tě?" ptal se mě B. Ale já vím, že k něčemu to bylo a bude. Oblíbila jsem si to tady a i kdybych sem v budoucnu měla jet "jenom" na dovolenou a turecky si objednat simit, pekmez nebo kávu, nepovažuju to za ztracený čas. A tohle je můj dopis Turecku (skoro) na rozloučenou. 

Zázrak z Turecka: Nejlepší recept na rýžový pilaf

Když jsem se minulý týden podívala na statistiku nejčtenějších článků, skoro vážně mi spadla brada. Často teď přemýšlím, co se dám a co sem nedám, aby to bylo dostatečně ... intelektuální, čtivé, osobní, zajímavé, aby vás to bavilo. A pak je nejčtenější recept! A tak přidávám další, tentokrát na rýžový pilaf. 

Rada od nejšťastnějšího muže světa: Jak si uchovávat vzpomínky?

Vždycky mě dost znepokojovalo, jak málo si pamatuju ze své minulosti. Byl to ostatně jeden z důvodů, proč jsem začala psát tento blog. Abych si vybavila nejen co jsem dělala, když bylo Nagano, padaly Dvojčata a vzpomněla si na víc než na první pusu. Chtěla jsem si uchovat, o čem jsem přemýšlela, když jsem se přestěhovala do USA, co jsem jedla v březnu roku 2015, jaké to bylo, když se mi narodil Benjamín a teď před pár týdny Oliver.

Okamžik radosti: Mávání řidičům a pasažérům lodí, které spojuje národy

Stojíme na mostě nad řekou Yeşilırmak v Amasyi, tureckém městečku podobném Českému Krumlovu. Zatímco hledám cosi v mapě, moje dítě se dívá na řeku a mává projíždějícím lodím a lidem v nich. A radostně skáče a tleská rukama, když mu mávají zpátky. Což se hojně děje, neboť i tihle dospělí byli kdysi dětmi, které milovaly, když si jejich mávání někdo všimnul a zareagoval zpátky.