29.11.20

Budeme jednou vzpomínat na hezké Vánoce 2020?

Včera jsem dopsala rozhovor s Meikem Wikingem pro časopis Moje psychologie, když mi na telefonu pípla zpráva, že naše domácnost, tedy její větší část, je stále v Ankaře a do Malajsie nejspíš nedorazí dřív než v půlce února. Ačkoliv si pravidelně opakuju, že se nenechám rozhodit maličkostmi, které nemůžu ovlivnit, zhroutil se mi svět. 
27.11.20

Women's Tales: Jak to děláte vy, Evo Urbanová?

Některým ženám těžko věřím, že jejich den má jen 24 hodin. Jednou z nich je Eva Urbanová. Samozřejmě jsem si vědomá, že jak ji znám zatím pouze online, řadu věcí to zkresluje. Ale stejně. Nechápu, jak někdo může stíhat tolik věcí: být zorganizovaný, zajímavými myšlenkami nabitý, kreativec tělem i duší, poutavě psát a mluvit, řídit podnikání, navíc v téhle době, plánovat nevšední cesty, vychovávat dvě děti, číst (díky, Evo, za tip na knihu "Kéž by to naši četli" a za Alaina Boltona), mít vytříbený vkus a žít šetrně. A to všechno s obrovskou grácií. Můžu se plést, ovšem věřím, že nejen v online světě nebo v obchodech NILA, které Eva vybudovala a kam moc ráda chodím pokaždé, když jsem v Praze, ale i v reálu je Eva omamná. Takový ten člověk, jehož řádky nebo přítomnost vám prostě dělají radost. Proto jsem ráda, že kývla na tento dotazník a já vám ji můžu představit. 
26.11.20

Den díkůvzdání: Jak je důležité připomínat si, že každý příběh má minimálně dvě strany

Dneska je Den díkůvzdání, pro mnoho Američanů nejdůležitější svátek v roce. Mám ho ráda, a tak jsem nám už před pár dny taky naplánovala příjemný den. Udělala jsem to stejně samozřejmě jako očekávám, že tento svátek slaví úplně všichni. Vždyť jeho myšlenka je tak hezká – sesednout se k jednomu stolu obtěžkanému jídlem a vzdát díky za všechno, čeho se nám dostalo v uplynulém roce. 
23.11.20

Guilty pleasure: Něco pro zasmání, za co se ovšem trochu stydím

Mám ráda spoustu anglických výrazů. Často mě napadne, že jsou mnohem výstižnější než ty české. Třeba "guilty pleasure". Víte, takové ty věci, které vás těší, ale zároveň se za ně trochu stydíte. Nejste na ně nijak hrdí a rozhodně se jimi nikde moc nechlubíte, ale stejně si nemůžete pomoct a děláte je. 
19.11.20

O konci karantény a ochočování si nového domova na druhé straně světa

Už je to deset dní, co máme nový domov. A já jsem ještě nenapsala ani řádku. Jsem chycená v obrovském prostoru dvou set metrů čtverečních s jedním tříletým drakem, druhým sedmiměsíčním batoletem, co začíná lézt a plivat příkrmy, jsem utopená v bambiolonu papírů. A protože B. je poprvé od března každý den od rána do večera v práci, zdá se, že až teď mi dochází, co to znamená mít dvě děti. A taky co to znamená úspěch, který pro tuto chvíli předefinovávám: neusnout v půl deváté s dětmi, ale sednout si k počítači s tím, že mám energii a chce se mi něco psát. 
08.11.20

10 linků, které vám pomohou pochopit současnou situaci v USA

Povedlo se mi dodržet, co jsem si předsevzala - že k americkým prezidentským volbám budu hlavně mlčet. Zejména na sítích. Ani v nejmenším nelituju. Všechen čas, co jsem tím ušetřila, jsem věnovala dětem a taky čtení a poslouchání věcí, které s volbami a Amerikou sice souvisejí, ale mají podle mě delší trvanlivost než tweety, facebookové diskuze, memy a narychlo splácané texty o dlouho nejasné situaci. Tak teď vám mám aspoň co doporučovat. Pokud se chcete trochu (víc) vyznat ve Spojených státech, tady máte deset skvělých vodítek. 
07.11.20

Zápisky z malajského lockdownu: Rýže a toaleťák za dveřmi, radost z bílého papíru a 48 hodin do konce (snad tedy)

Vždycky jsem měla romantický sen, jak se jednou nastěhuju na delší čas do hotelu a budu si užívat jeho vymožeností: dlouhé bohaté bufetové snídaně, kde si budu dávat na talíř pokaždé něco jiného, teplý bazén, vířivka, měkké ručníky a nadýchané peřiny. Za běžných okolností by to asi idyla byla, do jisté míry možná i za těch, kdybych v hotelu podstupovala karanténu – ovšem sama. Třeba by mi ubylo něco z nedokonečných to-read, to-watch, to-listen listů. Jenomže za současných je to spíš vězení s energickým tříleťákem a novorozencem. I tak ale zažívám velké prozření, že protlouct se nouzovým stavem na necelých čtyřiceti čtverečních metrech a bez možnosti vyjít aspoň na recepci, nejen že není nemožné. Jde to. A vlastně jsem docela překvapená, jak příjemně a rychle to utíká. Ani se mi nechce věřit, že do konce nám zbývá už jenom čtyřicet osm hodin. Nic to ale nemění na tom, že na vysvobození se těším jako na Ježíška.