Hurá! Máme nový zápisník! :)

Když se mi před skoro třemi lety narodil Benjamín, můj do té doby zorganizovaný život se otočil vzhůru nohama. Miluju seznam a ráda si je píšu. Zřejmě to souvisí s tím, že jsem člověk, který za sebou potřebuje vidět odškrtnuté úkoly, jinak rychle vzrůstá můj vnitřní nepokoj. Najednou jsem ale každý večer přepisovala víceméně tentýž seznam. Ačkoliv jsem se celý den nezastavila, nic nebylo hotovo. 

ANOTHER 10 THINGS #11: LISTOPAD

Tento měsíc bych sem nejradši dala odkazů nejméně dvacet, kolik jsem toho objevila zajímavého. Ale spíš si říkám, že udělám kolem Vánoc nějakou odkazovou speciálku, kdybyste náhodou nevěděli co s časem nebo stihli přečíst všechny knihy, co dostanete pod stromeček, příliš rychle. Uvidíme. Tady každopádně desítka za listopad.  

#tipnaknihu: Co udělá radost dětem a bude to bavit i vás

Fascinuje mě, kolik teď vychází naprosto nádherných a mimořádně nápaditých dětských knížek! A co je na nich vůbec nejlepší, že když si dobře vyberete, zabaví na docela dlouhou dobu i nás dospělé. Protože tipy na knihy se nejčastěji objevují ve zmínkách o tom, čeho by tady na blogu mělo přibývat trochu víc, dnes tedy o knihách, které mě potkaly v poslední době a s radostí je doporučuju dál. Třeba jako dárek pod stromeček pro děti vaše nebo pro děti kamarádů. Protože i když všichni máme všeho dost, knižní Ježíšek má trochu speciální pozici. 

O lásce

Jak se blíží konec roku, mám zase tendenci udělat si aspoň trochu pořádek v počítači, mailech, přebrat fotky, knížky, projít výpisky a doplnit si sem na blog, co mám kde po souborech nebo po papírech. Moc mě baví, že výpisková kategorie má zvyšující se návštěvnost, člověk má pak mnohem větší chuť ty poznámky dávat dohromady. Takže dnes další kousek! Našla jsem ho v knize "Možnosti milostného románu" (vydalo nakladatelství Host a k dispozici už je i e-kniha), kterou právě čtu. Recenzi připravím brzy, zatím tedy alespoň pasáž, kterou si zakládám jako jednu z oblíbených.

Dobré ráno, svobodo!

Když se 17. listopadu 1989 měnila naše země a začala dýchat svobodně, bylo mi šest. V paměti mám tak jenom jednu historku. Vzpomínám si, jak jsem jeden den přišla z první třídy, nevím, jestli to byl ještě listopad, prosinec nebo později, maminka se klasicky ptala, co bylo, a já odpověděla, že soudružka učitelka říkala, že už jí nemáme říkat soudružko učitelko, ale paní učitelko. "Já tomu nerozumím, mami, je to pořád ta stejná paní!" 

Dovolit si povolit: No jo, ale jak se to dělá?

Tak dlouho jsem se chtěla naučit pořádně plavat a hrát tenis, až jsem konečně začala. Osud tomu chtěl, že plavecký bazén i kurt mám před domem a trenéry v podstatě za sousedy – jeden z nich je otec na rodičovské dovolené a potkali jsme se na hřišti u jištění našich dětí na skluzavce. 

Ještě jeden rozhovor: Petr Ludwig o úspěchu, Americe a životě mezi Prahou a New Yorkem

Není moc Čechů, kteří napsali knihu, jíž se prodalo přes 100 tisíc výtisků. A už vůbec není moc Čechů, kterým se podařilo dostat ji na několik zahraničních trhů včetně toho největšího v USA a obdržet za ni tak štědrý honorář, aby se mohli sbalit a odstěhovat do New York City. Petrovi Ludwigovi se to povedlo. Dlouho jsme byli v kontaktu pouze online, ale když se naše cesty letos v létě na pár hodin protnuly v Praze, věděla jsem, že ho musím vidět a vyzpovídat, protože se mu podařilo něco pozoruhodného. Rozhovor jsem nakonec publikovala v říjnovém čísle časopisu Moje psychologie, ale dávám ho k dispozici i sem na blog.