19.04.25

42

Roky přibývají, ale některé věci se nemění. 

Píšu tento text a ve druhém okně mám otevřenou žádost o literární grant, která má být podaná za pět dní. (Zjistila jsem to předevčírem.)

08.04.25

OKAMŽIK RADOSTI: Provozní deník Alana Rickmana, ve kterém je celý život. A taky inspirace, jak si psát ten váš

Velmi málo si pamatuju ze své minulosti. Někdy mi vypadávají dokonce celé kusy mojí historie. 

Dlouhé roky jsem si schovávala svoje papírové diáře. U některých dat byla občas prázdná místa, ale u většinou jsem si zaznamenávala schůzky, rozhovory, uzávěrky, plány, sem tam dokonce kolik jsem vydělala... Některé diáře pořád mám. Našla jsem je zrovna nedávno v pražském sklepě a dozvěděla jsem se z nich třeba to, že 12. dubna 2012 jsem byla v Sydney na školním promítání Titanicu. Lístek stál 19 dolarů. Pobavilo! Když jsem ty diáře brala do ruky, bylo to jako dívat se na film o sobě sama: vzpomněla jsem si na většinu věcí, co jsem si poznamenala. K některým jsem na první dobrou nemohla v paměti najít kontext - jako by se staly někomu neznámému a zapsala je cizí ruka - ale když jsem se hlouběji vnořila do paměti, taky jsem něco vylovila. A... udělalo mi to radost. 

02.04.25

KURÁTORSKÉ KLIKÁNÍ #74: BŘEZEN 2025

V březnu jsem se mimo jiné podívala do televize, abych tam něco řekla o své knize a pak se tam fantasticky najedla. Uskladnila jsem zimní boty a v teniskách vyrazila dvakrát na otočku do Prahy dopravními prostředky, ve kterých nebyly zásuvky pro ty, co vlastní starý, rychle se vybíjející notebook. O to víc jsem toho poslechla, přečetla a taky jsem - to už doma - zapnula Netflix. A doma u zásuvky jsem se dokonce vrátila k hraní na počítači - to je ve výběru toho nejlepšího taky. 

25.03.25

ZASE LONGREAD: 3/4 roku v Česku

Navážu dnes na tradici napsat zase po čtvrt roce pocitovku z návratu do Česka. Přichází v den, kdy jsem ráno stála na přechodu a na druhé straně silnice viděla moji italskou kamarádkou z Kuala Lumpur Giuliu. Logicky jsem samozřejmě věděla, že to není ona, protože to nemůže být ona, ale rysy ženy, co tam stála místo Giulie, byly tak podobné, že mi to rozbušilo srdce a vehnalo slzy do očí. 
17.03.25

ULTRA LONGREAD: Jan Takács: "Budoucnost je v Asii, má se kam rozvíjet a lidi, co mají drajv"

S Honzou se známe z Kuala Lumpur, kde už 11 let žije a pracuje jako softwarový designér. Do Asie odjel z Česka hned po škole, když ho zlákalo zkusit si digitální nomádství. Co se často prezentuje jako splněný sen volnonožců, bylo pro Honzu na začátku divoké dobrodružství, které skončilo skoro dříve než vůbec začalo. Postupně si ale prošlapal cestu a zakotvil v Malajsii, kde má dnes práci, ženu, dvě děti a o Asii spoustu zajímavých postřehů z osobního života, práce volnonožce i ze světa globálních start-upů, kde pracoval pro značky jako Google, Samsung či Petronas. Kdykoliv jsme se spolu bavili v Kuala Lumpur, říkala jsem mu: "To jsem měla nahrávat, z toho by byl super rozhovor." Nahrávání jsem nakonec zmáčkla až ve chvíli, kdy já už jsem byla několik měsíců v Česku a nesvedl nás dohromady oběd, jazykový tábor nebo jiná akce pro krajany, ale naplánovaný Google Meeting. ☺ Tady to je. 

13.03.25

Škola a pocit úspěchu

Už několikrát během školního roku odcházel Benjamín ze školy s nějakým diplomem. Jednou ho škola ocenila za vzornou docházku, podruhé za to, že nasbíral nejvíc bodů v Mathletics – aplikaci na procvičování matematiky. Naposledy ho učitelé pochválili za to, že je "knowledgeable" (sečtělý) a zajímá se o spoustu témat. Byl na to samozřejmě patřičně hrdý. A já na něj taky, i když nad některými diplomy mám tendenci se pousmát. Ale o tom psát nechci.