Okamžik radosti: Očkovaná!

Zítra to budou tři týdny, co jsem dostala druhou dávku očkování proti covidu. Tento post, který si můžete přečíst níže, jsem původně psala v polovině května po první dávce Pfizeru pro ty, co ode mě odebírají speciální obsah na HeroHero.

SDÍLENÁ RADOST, DVOJNÁSOBNÁ RADOST: Byla jsem v krajanském podcastu

K něčemu se vám přiznám, ano? Když takhle běhám nebo chodím venku s kočárkem, občas se v duchu vybavuju s lidmi, odpovídám imaginárním novinářům v interview (haha) a piluju odpovědi nebo argumenty. Je to pro mě jedna z cest, jak si uspořádat myšlenky. Nejradši bych si ty věci říkala nahlas, to mi pomáhá ještě víc, ale chodit po Kuala Lumpur a vybavovat se sama se sebou, no, k tomu jsem ještě odvahu nesebrala. 

OKAMŽIK RADOSTI: Čaj se skořicí jako uvědomění, proč je dobré žít v cizině

Vždycky jsem si myslela, že díky životu v cizině a neustálému stěhování nemám tendenci zahnívat ve svém komfortu, pravdách a přesvědčení, že to, jak věci dělám já (nebo obecně Češi) je nejlepší a všechno ostatní je trochu divné. Jak vlastně denodenně přirozeně vykračuju ze své bubliny, zdálo se mi, že mě máloco překvapí. A přesto se to – k mojí velké radosti – děje znovu a znovu. 

KLIKÁNÍ #29: KVĚTEN

Jak už je dobrým zvykem, na začátku každého měsíce přidávám deset tipů na zajímavosti z toho minulého. V jednom z nich mluví vietnamská blogerka Trang Do Thu o tom, jak psát blog, jak být svůj a jak si hrát s češtinou. A tak si hraju. Když si během měsíce ukládám odkazy, které bych ráda předala dál, koncept má název buď "linky" anebo "klikání". Proč z něj pak před vydáním dělám ANOTHER TEN THINGS? Upřímně - ani nevím. Mým cílem není působit nějak povýšeně, dělat se lepší, chytřejší nebo sečtělejší, ale někde uvnitř mám evidentně zakódováno, že co jde k vám, čtenářům, mělo by mít nějakou, jak říkávala moje paní učitelka češtiny na gymnáziu, slušnou formu. Jenže není to pak náhodou na úkor lidskosti, hravosti, autentičnosti, o kterých mluví Trang? Budu o tom přemýšlet. Dnes tedy "KLIKÁNÍ", a příště - kdo ví. 

POCITOVKA: Privilegovaný lockdown číslo kolik že vlastně?

A je to tady znovu – ode dneška máme další lockdown. Zatím na čtrnáct dní, ale myslím, že nikdo nevěří, že by nepokračoval. Rozhodla jsem se sepsat si sem další pocitovku na památku. Většinu dní už totiž nevím, co si o tom mám myslet. Svět přestává být srozumitelný, věci přestávají dávat smysl. Nebo se mi to jen zdá? Nejradši bych od toho všeho asi utekla. Ale - kam? Jsme v Malajsii něco přes půl roku. Za tu dobu jsme nebyli o moc dál než v sousední městské části v obchodě se sportovním zbožím, kde jsem koupila Benjamínovi kolo k narozeninám. Ačkoliv ode dneška máme zakázané v podstatě všechno, omezení se rozšiřovala už od začátku května.

LONGREAD: S Janou Poncarovou o kreativitě, spisovatelských blocích a jejich překonání, úspěchu, tvůrčím procesu a rozhodnutí nebýt mámou

Janu Poncarovou jsem poprvé zaregistrovala letos na začátku roku, kdy jsem dočetla její knihu Podbrské ženy. Nadchla mě. Knížka a o pár dní později i její autorka, když v podcastu O kousek blíž mluvila o psaní. Kreativita, speciálně ta spisovatelská, je téma, které mě velmi zajímá. A zajímá mě i úspěch, který se Janě povedl. Proto jsem se rozhodla požádat ji o rozhovor a napsat další povídání – nikoliv pro nějakou redakci, ale se vší úctou a láskou k vám, mým čtenářům, hlavně pro sebe. Naše povídání pro mě bylo zábavné, přínosné a motivační, protože podobně jako Jana, při psaní si taky připadám často nejistá a ptám se sama sebe, jak přetvořit kupu různých poznámek v nějaké smysluplné dílo. Pokud vám tento rozhovor přinese chuť být kreativní, nebo vaši kreativitu odblokuje, budu nadšená. Stejně jako pokud ve vás probudí odvahu přemýšlet jinak o rodině, mateřství a výchově dětí, ať je vám pětadvacet nebo pětašedesát. Tak pojďme na to.

Jak rozbít ticho?

Přemýšlím už mnoho dní. 

A nepřišla jsem na nic jiného než - překvapivě - zkusit něco napsat. Protože čím delší to ticho bude - částečně způsobené pobytem stroje, na kterém píšu, v opravně, částečně pochybováním o smysluplnosti všeho, co to tady předvádím, proč a za jakou cenu plus pochybováním o smyslu celé lidské existence - tím hůř ho prolomím. 

O "písi písi", které neumím dělat z domova a bez chůvy

Sedím v Ra-Ftu, což je kavárna na americké ambasádě, protože všude jinde je – už zase – zavřeno. Další lockdown – tentokrát prý do 20. května.