Kurátorské klikání #35: LISTOPAD

Z počtu komentářů poslední dobou se zdá, že celý blog, včetně této rubriky, je o věcech, které zajímají pravděpodobně jenom mě. Ale víte co. I kdyby to byla pravda, jakože počty kliknutí tomu naopak vůbec neodpovídají, mě to psaní prostě naplňuje. A kurátorování internetu taky. Moc! Že ho dávám do veřejného prostoru, je prostě důsledkem jisté dávky exhibicionismu, byť od introvertnější samotářky. Takže. Tohle jsou the best klikance za listopad. Ať vás baví tak, že máte důvod komentovat. Díky! :) 

Milý Ježíšku, ...

... když ti můj Benjamín před pár dny dával za okno dopis, a taky sušenku a skleničku džusu!, abys při sbírání dopisů všech dětí neměl hlad, zalila mě hrozná vlna nostalgie. Jak je to dlouho, co jsem ti naposled psala já? A co bylo v tom dopise? Že bych si moc přála plyšového psa? Čím to, že některé hračky jsou pro nás tak signifikantní, že se do nich v dospělosti promítne celé dětství? A kdy se to stane, že pak skončí, že skončí dopisy, fantazie, že se tak zásadně nalomí důvěra v zázraky, člověk přestane dělit dárky na tvrdé a měkké, být ochotný čekat a většinu věcí, co potřebuje, si prostě koupí? 

Vypilovaná verze pro Heroine: Řidič, nebo řidička?

Taková ta radost, když si váš blogový post přečte šéfredaktorka časopisu, který rádi čtete, pošle vám link a připíše: "Jano, moc se mi líbí tento tvůj článek na blogu. Nechtěla bys ho rozšířit pro nás časopis?" Chtěla. :) A tak jsem zapřemýšlela víc, zaryla hlouběji, nechala promluvit editorku a vypilovala svůj text o řidičích a řidičkách, který je v aktuálním čísle Heroine. A teď i tady na blogu ve vylepšené verzi. Děkuju!

1 rok v Malajsii

Dneska je to rok, co jsme v Kuala Lumpur vyšli z hotelové karantény a začali žít v Malajsii. Někdy mi připadá, že to odpovídá, jindy se mi zdá, že jsme tady pár měsíců. K druhému pocitu asi výrazně přispěla dlouhá uzávěrka Malajsie, neměnnost počasí a taky fakt, že dny a noci jsou tady celý rok stejně dlouhé. Sluníčko vychází kolem sedmé a zapadá kolem sedmé od prvního ledna do posledního prosince. V důsledku toho se mi někdy stane, že se na chviliku přestanu orientovat v čase. A připadám si jako na dlouhé dovolené.

Ještě jedno kurátorské klikání: Nejlepší newslettery roku 2021

To už je čas na rekapitulace? :) Tak - úplně ještě ne. Ale v tomto roce jsem natrefila na tolik skvělých newsletterů, že už někdy v létě jsem se rozhodla o nich udělat samostatné kurátorské klikání. Zároveň jsem pořád měla pocit, že v mém seznamu ještě něco chybí. A taky chybělo! Až teď, pár týdnů poté, co svůj newsletter začala psát Hanka Martinková, můžu říct, že můj seznam je kompletní. Tak kdybyste se chtěli inspirovat a přihlásit si do schránky odběr pár chtěných a očekávaných dopisů, ze kterých budete mít radost, tady to je. 

Co mě naučil rok v Malajsii?

Člověk napíše pár odstavců a najednou zjistí, že je to rok, co vystoupil na letišti v Kuala Lumpur, odvezli ho do bytu v centru města, a to kvůli covidu dvanáct měsíců neopustil. Neznamená to, že bych se na našem kilometru čtverečním nenaučila řadu užitečných věcí. Pro tento fejeton vybírám ty nejdůležitější, kdyby se v jihovýchodní Asii snad rozhodli otevírat hranice pro mezinárodní cestovatele a vy si koupit letenku, aby vám rychleji utekla česká zima. Co podstatného jsem se zatím naučila a mohlo by se vám hodit?   

Kurátorské klikání #34: ŘÍJEN

Říjnový výběr se nese v duchu krizí i naděje a hlavně - uklidnění. Nebojte se. Druhých dvou zmiňovaných je víc. Jsme přece na blogu o radosti. :) Proto doufám, že vás čtení a klikání přes morbidnější začátek přivede na pár chvil na jiné, klidnější myšlenky a taky k poslechnu hudby, kterou jste třeba nikdy neměli v uších. A as always, děkuju, že tady jste.

Proč už nemáme v knihovničce Broučky, Pejska a kočičku ani Petišku

Od dětství jsem knihomolka, a tak ke knížkám vedu i svoje děti. Knížkami jsou kluci obklopení od narození, máme je prakticky v každé místnosti. Beru je pravidelně do knihkupectví i ambasádní knihovny a jen málokdy se stane, že odsud odcházíme s prázdnou. Hodně knih kluci dostávají a vozíme je i z Česka. Tak se v naší knihovničce ocitli třeba Broučci, Pohádky o pejskovi a kočičce, Petiškovy Staré řecké báje a pověsti a jiná česká klasika. Děkovala jsem všem, kdo nám ji přivezl, a nadšeně dokupovala (nebo ze starých krabic v Dražovicích vybírala další), protože je možné prožít dětství bez Maxipsa Fíka? Představit dětem Česko a češtinu bez Dášeňky? Jenže se ukazuje, že asi je. Nebo spíš, nechci-li dětem knížky znechutit, bude muset být.