Fejeton z časopisu Glanc: První dojmy z Ankary

Když bylo jasné, že se budeme z USA stěhovat do Ankary, měla jsem trochu strach, že přijdu o svou pravidelnou fejetonovou rubriku v časopise Glanc. Ale jeho šéfredaktorka na můj e-mail o velké životní změně zareagovala úplně fantasticky: "Turecko? Tak to bude ještě zajímavější. Už teď jsem zvědavá!" Asi si dokážete představit, jak mě to potěšilo.

Srdečně vás zvu: Přijďte na křest mé knihy

Moje kniha je na pultech knihkupectví. Minulý týden jsem se byla přesvědčit v každé brněnské prodejně knih, na kterou jsem natrefila, jestli se mi to nezdá. A nezdá! Ta kniha vážně existuje a někteří z vás už ji dokonce mají doma. Takže nejvyšší čas polít ji bublinkami a trochu to oslavit. 

Radost obrovská: Dnes vychází moje kniha!

"Neuvažovala jste někdy o tom, že byste napsala knihu?" zeptali se mě loni na jaře z nakladatelství Mladá Fronta. Odpověděla jsem, že tohle je otázka, kterou jsem si vždycky přála dostat. Vždycky s výjimkou období, ve kterém jsem se právě nacházela: na klíně dvouměsíční miminko, které jsem každé dvě až tři hodiny kojila.

Co mi dělá radost: Být doma, být dítětem

Aby se moje vyhřezlá plotýnka aspoň částečně vrátila na místo, kde by správně měla být, a nemusela jsem podstoupit komplikovanou operaci, musím odpočívat. A tak poprvé po pěti letech, kdy jsem se na čas vrátila do Česka, nemám program rozplánovaný na minuty.

Neradostný post z nemocnice

Když jsem na začátku září psala tento sloupek pro časopis Glanc, ani ve snu by mě nenapadlo, že ze všeho nejvíc mi šest týdnů po přestěhování do Turecka bude chybět moje zdraví. Speciálně posledních čtrnáct dnů bylo hodně dramatických. Teď jsem doma v Česku, vypadá to na mimořádně ošklivě vyhřezlou plotýnku v krční páteři a čekám, jaký bude plán. Pravděpodobně operace. Než budu schopná napsat něco víc, přidávám alespoň tuto malou vzpomínku na poslední dny v USA.