42
Píšu tento text a ve druhém okně mám otevřenou žádost o literární grant, která má být podaná za pět dní. (Zjistila jsem to předevčírem.)
Píšu tento text a ve druhém okně mám otevřenou žádost o literární grant, která má být podaná za pět dní. (Zjistila jsem to předevčírem.)
U nás doma čteme skoro denně. Občas vynecháme v pátek nebo v sobotu, když máme movie night s popcornem, ale jinak si večerní čtení držíme. Máme to rozdělené: já čtu česky, B. čte anglicky.
Dlouhé roky jsem si schovávala svoje papírové diáře. U některých dat byla občas prázdná místa, ale u většinou jsem si zaznamenávala schůzky, rozhovory, uzávěrky, plány, sem tam dokonce kolik jsem vydělala... Některé diáře pořád mám. Našla jsem je zrovna nedávno v pražském sklepě a dozvěděla jsem se z nich třeba to, že 12. dubna 2012 jsem byla v Sydney na školním promítání Titanicu. Lístek stál 19 dolarů. Pobavilo! Když jsem ty diáře brala do ruky, bylo to jako dívat se na film o sobě sama: vzpomněla jsem si na většinu věcí, co jsem si poznamenala. K některým jsem na první dobrou nemohla v paměti najít kontext - jako by se staly někomu neznámému a zapsala je cizí ruka - ale když jsem se hlouběji vnořila do paměti, taky jsem něco vylovila. A... udělalo mi to radost.
Před pár dny jsem s pocitem absolutního štěstí zaklapla další přečtenou knihu tohoto roku – Klub kamzíků.