OKAMŽIK RADOSTI: Dojímat se hrabáním v zážitkové krabici

Hodně mě znepokojuje, jak málo si pamatuju. Proto si taky píšu tento blog, abych si aspoň jednou za čas pár věcí připomněla. Mimo blog dělám ještě další věci.  

ULTRA LONGREAD: Kam šli kluci v Česku do školy a do školky?

Tento článek chystám už velmi dlouho – omlouvám se. Nejprve jsem měla jasně dané, že budu sdílet, jaké instituce jsem vybrala. Pak – jako teď často, když se chystám sdílet něco osobního, co se netýká jenom mě nebo nějakou fotku – přišlo na řadu kolečko: mám psát, nemám psát, jak mám psát, co všechno mám zveřejnit, nakolik je to (ne)bezpečné a jestli tím neublížím klukům. Jisté je to, že tento článek jsem slíbila. Vzniknul totiž s velkou pomocí vás, kteří jste mi poslali tipy na dobré školy v Česku. A jsem si vědomá také toho, že kdybych takový článek našla u někoho na blogu, velmi ráda bych ho četla. Zajímá mě, jak o věcech přemýšlejí ostatní, jak a podle čeho se rozhodují. Tohle je momentálně naše cesta. 

O odloučení

Kolikrát za posledních 7, respektive 4 roky, jsem byla někde sama bez kluků, bych spočítala na prstech jedné ruky.  A nikdy to nebylo tak dlouho jako na konci září, kdy jsem vyjela na svatbu do Turecka, kam mě pozvala kamarádka Irena. Svatba byla až u syrských hranic, ale já jsem si říkala, že ji využiju k tomu, abych se na jeden den podívala i do Ankary, kde jsme žili 2 roky před diplomatickou misí v Malajsii. Brala jsem to jako výzvu pro sebe, pro kluky, pro B. a taky pro babičku, která je měla nejvíc na starosti. Nakonec to bylo hlavně obohacující a plné radostí, které jsem během mateřství dávno zapomněla. 

KURÁTORSKÉ KLIKÁNÍ #68: ZÁŘÍ 2024

Zářijové dny jsem trávila hlavně zařizováním, organizováním, doprovázením, dopravováním někoho někam, dokupováním dětských bot (kolik bot je potřeba na život v Česku, když v Malajsii nám každému stačily jedny? :), trochu steskem a pak radostí, kdy jsem se na konci měsíce vrátila na tři dny do Turecka. (Díky, Ireno!) No a mezitím jsem taky občas běhala a u toho poslouchala podcasty a něco četla. Tady máte to, co se mi líbilo nejvíc. 

POCITOVKA: Nostalgie po Asii v brněnském knihkupectví

Tak je to tady.

Včera jsem byla na autorském čtení vietnamské spisovatelky Nguyễn Phan Quế Mai, když mě zničehonic zasáhl hrozný smutek po Asii, po Malajsii, po Kuala Lumpur. 

POCITOVKA: 3 měsíce v Česku

Tři? Už? Nebo jenom? Nějak se mi nechce věřit ani jednomu. Časové vnímání se mi přepíná jako emoce. Snídáme domácí rohlíky s marmeládou od mámy a cítím radost, vděčnost, že tu jsme, těšení se, že zase přijede. Pak chci uložit kuchyňskou utěrku a z prostoru nad troubou na mě vypadnou tři ubrousky z restaurace Din Tai Fung, které jsme si s klukama schovali do knížky, aby se nám nepomačkaly. Benjamín protáhne koutky a řekne, že mu chybí Malajsie. A Edo a Estlin a náš byt a učitel na bubny Ryan a bazén a … pandové dim sum z Din Tai Fung. A já mu říkám, že je to přirozený, že mě taky, vždyť tam prožil zatím největší část svého života. A taky že nikde není napsaný, že se tam nevrátíme.

CO SE NEVEŠLO #23: 30 důvodů, proč je Česko skvělé místo k životu

Když jsem před měsícem a kousek psala tento fejeton pro časopis Glanc, vlastně mě dost překvapilo, kolik toho je a na co všechno jsem v cizině zapomněla. Tak si to sem házím, ať si to můžu pravidelně připomínat. Třeba se takové připomenutí bude občas hodit i vám.

OKAMŽIKY RADOSTI: Z čeho se těšit, když skončí léto?

"A co Zápisník radosti? Ten už vydávat nebudeš?" přišel mi dotaz, když jsem na sociálních sítích napsala o tom, že mi vyjde druhá kniha. Zápisník zatím znovu vydávat nebudu, ale ani jeho obsah nezapadne v hlubinách mého počítače. Něco se s ním děje a snad to do Vánoc stihneme jako překvapení. Dám vám včas vědět.