Na vaše přání: CELÝ rozhovor s Martinou Viktorií Kopeckou

Rozhovorů se zajímavými lidmi mám teď málo. Beru to jako daň - trochu za život na mateřské a ještě víc za život v zahraničí, protože ačkoliv existují technologie, Skype, FaceTime, všelicos, není to prostě takové jako podat člověku ruku, dívat se mu do očí u kávy nebo čaje, nemuset řešit časový posun nebo se co chvíli ujišťovat, že všechno funguje, že on slyší mě, já jeho, že se nám to nahrává … Chybí mi to, o tom žádná. 

Nejoblíbenější podcasty ČESKY: Co si máte dát do uší a nebudete litovat?

Podcasty teď poslouchám stejně tak často, jako čtu knížky - takže skoro denně. A skoro denně se mě někdo ptá na nějaký tip na dobrý poslech. Tak jsem si říkala, už kdysi na podzim, že vám dopřeju takové pěkné podcastové okénko - tedy povím vám o těch, které mě baví a které podle mě stojí za to.

Malé sebestředné okénko: Rozhovor o psaní, životě v USA a blogu

Když mi v inboxu přistane žádost o rozhovor SE MNOU, vždycky mě to překvapí. Nelžu ani trochu. Vážně se mnou v roli zpovídané? Není to překlep? Jak se skoro vždycky bojím, co mě čeká a jak budu vypadat, až to vyjde, tak se těším, protože mě baví sledovat práci někoho jiného a otázky jsou vždycky zajímavější (protože jiné), než bych si položila já. Proto by byla škoda nechat je ležet ladem. Takže ano, děkuji a ráda odpovím.  

Důležité umění dneška: vědět, kdy skončit

Nelekejte se. Zatím nemyslím s blogem, i když je mi jasné, že ho asi nebudu psát donekonečna. Chci vám dneska napsat o jiných koncích. 

Všechno nejlepší: Benjamín je tříleťák!

Tak mému Benjamínovi jsou dneska tři roky! Vynechám klišé o tom, jak ten čas letí, protože někdy letí děsně, hlavně když spíme, a někdy, bývávalo to tak mezi pátou a sedmou odpolední, než začal chodit do školky, jsem počítala každou minutu, kdy dosloužím jako kuchařka, nosička, utíračka zadku a budu zase na chvilku Janou, která s mužem usedne třeba k filmu. Ačkoliv jsou z mnoha z nich pořád spíš seriály na pokračování, už jsem si na mateřskou bipolárnost zvykla a vlastně ji mám ráda. 

"Tak jaké to v tom Turecku teda je?"

Už tady prý dlouho nebylo nic o Turecku, napsala mi nedávno jedna z vás. Přiznám se, že jsem si to ani neuvědomila, jelikož o Turecku pravidelně píšu do Glancu, jakž takž pravidelně do Deníku N a úplně nepravidelně do Respektu. Sem tam na nějaký článek upozorním, ale všechny sem nedávám, taková nepokrytá sebepropagace by vás i mě nejspíš rychle omrzela. A od čeho pak mít blog, když bych sem jen kopírovala, co píšu jinde? Řekla jsem si ale, že po čase udělám výjimku a přidám sem jeden hezký podzimní zážitek z Antalye, který jsem sepsala právě pro Glanc. Ze všech dobrodružství, která jsem tady zatím zažila, tento podle mě vystihuje Turecko zatím nejlépe. No schválně. 

ANOTHER TEN THINGS #13: LEDEN

V lednu čas tak pokojně plyne. Jeden den jako druhý, až se skoro pletou. Na chvililililičku jsem na začátku měsíce zapochybovala, jestli vůbec budu schopná dát dohromady deset dobrých věcí, které by stálo za to šířit dál. Ale pak bylo desátého a já už měla víc tipů, než jsem si řekla, že by tahle rubrika měla pojmout. Tak pojďme na to - nejlepší desítka zde. 

LONG STORY SHORT: Mapa a území

Jak moc miluju knihy, tak moc jsem ráda, že se nemusím živit psaním dlouhých knižních recenzí. O přečtených knihách si sice dělám zápisky sama pro sebe, to ano, ale pokud bych se měla dopracovat k nějakému sofistikovanému hodnocení autorova počinu, netuším, co chytrého třeba stránku dvě dlouhého bych k tomu napsala. Mnohokrát totiž upřímně nevím, co si o knize myslet a horko těžko dávám dohromady pět vět. Aktuálně je to třeba případ Houellebecquovy Mapy a území.