Z ČASOPISU GLANC: O řízení v Asii

Po mnoha měsících, kdy jsme si mysleli, že misi v Kuala Lumpur zvládneme bez auta, jsme si jedno koupili. Dědilo se na ambasádě z jednoho diplomata na druhého, až po dvaceti letech vyšla řada na nás. Řeklo by se, že dvacet let staré auto je tak akorát na to, abychom ho odvezli na nejbližší skládku, jenže je to přesně naopak. Pro mě, která jsem naposled řídila v roce 2018, kdy jsme opouštěli Spojené státy, je to do začátků tady v Asii ideální auto. O prázdninách jsem o něm napsala fejeton do časopisu Glanc, který teď dávám k dispozici i vám, co se k časopisu nedostanete nebo si ho nekupujete. 

Vyprodané dveřní otevíráky a prázdné restaurace: Malajsie otevírá po lockdownu

Už je to pár týdnů, co si za předpokladu, že jsme očkování (a můžeme to prokázat), nemáme teplotu a nosíme roušku, můžeme jít nakoupit nebo se najíst do restaurace. 

NA PŘÁNÍ: Rozhovor s Tomášem Petrů o aktuální situaci v Malajsii

Nějak se stalo, že mi teď v e-mailu přistává docela dost nabídek na psaní pro noviny a časopisy v Česku. V listopadu to bude osm let, co jsem pryč, takže psát, že jsem vděčná, že si na mě tolik lidí pořád vzpomene, zdaleka nevystihuje pocity, které u čtení každého takového vzkazu mám. Vyhovět všem nemůžu - to by školka musela zavírat v osm večer a chůva by se k nám musela nastěhovat, což nechci. Ale některé prosby a žádosti jsou vyložené lahůdky, speciálně když si můžu vymyslet téma, k rozhovoru si můžu vybrat člověka, se kterým sama toužím si popovídat, zkrátka a dobře, jak jsem psala tady, je to splněný sen. 

Moje práce v Deníku N: Malajsie je teď nemocná víc než jen covidem

Z modelové země, která loni ukázkově zvládla pandemii koronaviru, se Malajsie letos propadla mezi státy, v nichž se situace vymkla kontrole a patří mezi nejhorší na světě. V krizi je všechno. A ačkoliv se Malajsie pomalu otevírá a čistě teoreticky už si můžeme jít sednout do restaurace nebo můžu vzít děti s sebou na nákup, fakticky toho zatím moc otevřeného není a některé obchody děti stejně dál nepustí.

KLIKÁNÍ #32: SRPEN

Jednou, dvakrát za rok mám období, kdy mě chytnou seriály a filmy. Dívám se a nemůžu přestat. Obvykle následuje po nějaké silné knize, kterou potřebuju vstřebat a rozdýchat (ted' to bylo V prachu cest) a po níž mi všechno, co vezmu do ruky připadá ... nijaké. Srpnové klikání je tím pádem hodně poslouchací a sledovací, ale slibuju vám, že oddechu od písmenek nebudete litovat. Některé tipy jsem odložila i na Instagram, takže je možné, že už jste je viděli. Pořád totiž tápu, jak uchopit všechny kanály, abych se nikde zbytečně neopakovala, vás nenudila a sobě si střádala smysluplný obsah na jedno místo. No - tipy vítány. 

Ty toho naděláš: Hasič, nebo hasička?

"Nejsou to firemen, ale firefighters," napsal kdosi do knížky o požáru, kterou si můj Benjamín nedávno přinesl z ambasádní knihovny. Načež v celém sešitovém vydání slovo firemen přeškrtal a nahradil ho univerzálnějším firefighters, použitelným pro hasiče a hasičky. 

"Proč už nepíšeš speciální obsah na HeroHero?" aneb "O sebehledání" :)

Protože jsem zjistila, že jsem si spletla podnikání s koníčkem a že už to tak nechci. V této odpovědi se to pokusím lépe vysvětlit všem, kteří máte nutkání zpoplatnit svůj koníček, jelikož to teď dělají všichni.

Milované Turecko,

píšu ti, protože dneska je to rok, kdy jsem naposled zavřela dveře v ankarském bytě, sjela výtahem z jednadvacátého patra a s brekem nasedla do mikrobusu, kde jsem měla na klíně Benjamína, vedle sebe Olivera, držela je každého za ručičku, a sledovala, jak mizí Park Vadi, pak Kizilay, pak brána letiště ...