LONGREAD: Jak třídím domácí knihovničku?

Pořád se mi sice vrší hromádka na nočním stolku a další na okně v obýváku, a občas si domů přinesu novou knihu, kterou pak musím trochu násilím vtěsnat do knihovničky v pracovně. Ale zároveň vím, že kdybychom se zítra stěhovali, na všechny moje knížky by stačily dvě, maximálně tři krabice. Jak jsem se k tomu dostala?

Kupuju si jen knihy, ke kterým se chci vrátit

V cizině jsem si knihy pořizovala téměř výhradně do Kindlu. Z Kosmasu jsem si stáhla ukázku zdarma — což bývá asi 10% knihy — a obvykle jsem během ní poznala, jestli si chci knížku dočíst.

O prázdninách v Čechách jsem chodila do knihovny. A v tom pokračuju i teď. Knížky, které si chci přečíst, si za 10 Kč zarezervuji. Je to takový lék na FOMO, netrpělivost i pohodlnost v jednom: knihovna mi pošle upozornění, že mám knížku připravenou, a já si ji jen vyzvednu z poličky u vchodu. Nečtu sice novinky v prvním měsíci po vydání, ale to mi nevadí. Knihovna je skvělá — knihy se mi doma nehromadí a já nemusím řešit, kam s nimi. Ještě víc mě těší, když si občas kliknu na svoje knihovní konto a vidím tam, kolik jsem půjčováním ušetřila. Protože někdy je to za rok skoro ojeté auto. Koukněte - tohle je za prvních 5 měsíců roku: 

Nakupuju tedy v podstatě jenom dva typy knížek, a většinu ještě elektronicky: 

• Ty, po kterých bažím okamžitě a knihovna je má k dispozici jako e-knihy, ale mně se nechce číst je v mobilu v aplikaci Palmknihy. To je třeba detektivní série od J.K.Rowling, kde má každá knížka 1000 a víc stran a stejně by se mi nechtělo nosit ji nikam s sebou. 
• "Nachytřovací" knížky, třeba Melvilovky, ze kterých se mi na Kindlu snadněji dělají výpisky. 

Z knihkupectví si tak odnáším jenom knížky, které: 

• Nikdy nevyšly a nejspíš nevyjdou elektronicky – například knížky nakladatelství wo-men nebo nakladatelství Zeď. 
• Jsou od mých aktuálně oblíbených autorů a autorek a toužím je mít "v ruce" – aktuálně třeba Sheila Heti.  
• Dětské knížky. (O těch někdy napíšu v samostatném článku.)
• Jsou graficky tak krásné, že si nezaslouží být v Kindlu – například "Svoja" od Emy Müller nebo Byt od Jana Němce a Jany Šrámkové. 
• Jsou kuchařky.
• Jsou pro mě natolik zásadní, že vím, že se k nim budu vracet — třeba "Projekt štěstí" od Gretchen Rubin nebo "Spisovatel jako povolání" od Harukiho Murakamiho.
• Patřily by sem i tzv. coffee table books — které ale s výjimkou knihy "1001 movies you have to see before you die" nekupuju, protože u nás na stolku by stejně dlouho nepřežily.

Knihobot jako revoluce 

Tento systém jsem zavedla teprve před pár lety a pořád ho vypilovávám, takže knihy mi přibývají i tak. Někdy prostě neodolám v knihkupectví, nebo je dostanu. A protože dlouho jsem knihy netřídila, stalo se, že loni mě po návratu do Česka čekala dvojí knihovna: jedna velká u rodičů a druhá zavřená v krabicích ve sklepě v Praze. Zbavila jsem se velké části obou. Ráda bych tady ale napsala – a toto není spolupráce – nejdůležitější věc, která to celé umožnila: nikdy bych to neudělala, kdyby neexistovala služba jménem Knihobot, která umožňuje vracet knihy zpátky do oběhu. 

Vyrostla jsem v rodině, kde se nic moc nevyhazovalo. Ale knihy odolávaly pokusům o vyhození ještě zarputileji než třeba staré nádobí. Vyhodit knihy nedokážou moji rodiče a já to taky neumím -  ani když se jedná třeba o encyklopedický slovník z roku 1975, o Rozum do kapsy z téhož roku nebo o román Ireny Obermannové o vztahu s Václavem Havlem. (Proč jsem si ho tenkrát koupila? – Zřejmě jsem byla (možná dosud jsem?) přízemnější čtenářka, než si připouštím. A také milovnice bulváru?) 

I takové knihy se ovšem tváří, že jsou něco víc než jiné věci, že představují duchovní hodnotu, které když se zbavím tím, že je nechám u popelnic, páchám hřích. Když je ale daruju do antikvariátu, provinilost zmizí. Naopak mám pocit, že jsem udělala dobrý skutek – pro životní prostředí i pro čtenáře, kteří právě na tuhle knihu čekali. 

Podle čeho třídím 

Knihovnu u rodičů i tu v Praze jsem třídila podle kritérií výše i těch, které popíšu v následujících řádcích.  

Vyřadila jsem knihy, které: 

• Obsahují informace, které jsou zastaralé a překonané. Tady je ale problém, že Knihobot bere jen některé, takže zrovna knih typu Encyklopedický slovník nebo Rozum do kapsy nám doma dost zbývá.
• Jsou pohádky, co jsem četla jako dítě, ale pro moje děti zbožňující Dog Mana už nejsou. Tady mám bohužel stejný problém jako u bodu výše. 
• Jsou hodnotná literatura, kterou jsem si kdysi přinesla domů s tím, že jakmile přečtu "Dějiny USA", budou mi Amerika a svět dávat smysl, a tak bych to měla udělat co nejdřív. Je to ale tak náročné čtení, že na něj posledních 15 let nedošlo. 
• Jsou cestovní průvodci a starší 10 a víc let. 
• Už jsme doma všichni přečetli a nebudeme to dělat podruhé. 
• Jsou podřadné detektivky, teenagerovské románky nebo románky na koupaliště alá Bára Nesvadbová nebo už zmíněná Irena Obermannová anebo paperbacky, na kterých jsem se kdysi učila angličtinu. 
• Se věnují hobby jako focení, které mám sice pořád ráda, ale už jsem pochopila, že abych se naučila fotit, udělám lépe, když budu fotit, než když si o tom budu číst.  
• Jsou cestopisy. 
• Všechny jiné, nad kterými kroutím hlavou, proč jsem si je kdysi pořídila, čímž mi říkají, jak jsem se změnila a že je čas poslat je dál. 

Naopak zatím jsem nechala: 

• Encyklopedie, jejíž funkci sice zastane internet nebo AI, ale informace jsou v nich pořád hodnotné, a navíc hezky graficky zpracované, takže vhodné pro listování a prozkoumávání obrázků, prostě pro děti k dopoužívání. 
• Knižní série jako Tarzan nebo Nobody, kvůli nimž táta kdysi běhal po Brně, aby sehnal nejnovější díl. Moji kluci si nejspíš ani jednu nepřečtou, ale nám starším by fakt, že se jich zbavíme, zlomil srdce. A pak taky: "Co by pak v těch policích bylo?"
• Hodnotnou literaturu alá Jirásek, Světlá, Hugo aj., kterou sice nikdo nečte a číst nebude, ale je to prostě "TA hodnotná literatura", díky jejíž přítomnosti v knihovně se můžeme tváři jako to, co nejsme, tedy jako lidé čtoucí hodnotná díla. A pak taky: zbavit se klasiky je prostě ještě o kousek těžší než zbavit se obyčejného, ačkoliv kvalitního románu.  
• Cestovní průvodce Rough Guides, kde jsou poslední stránky věnované historii dané země a zajímavostem o ní.
• Cestovního průvodce Rough Guides, díky kterému jsme s bráchou projeli Indonésii, Malajsii, Singapur, HongKong.
• Jsem četla a nejspíš se k nim už nikdy nevrátím, ale mám v nich buď podpis autora/autorky včetně Madeleine Albright nebo Václava Havla anebo pro mě má kniha jinou emocionální hodnotu. 
• Mám v knihovně mnoho let, pořád jsem je nečetla, ale zároveň jsem se ještě nevzdala myšlenky, že na ně někdy dojde, jako například na "Laskavé bohyně" od Jonathana Littella.  

Za poslední rok jsem se hlavně díky Knihobotu zbavila určitě kolem 300 knih. Asi bych v třídění knih mohla být ještě důkladnější, rodiče ale mají svým způsobem pravdu, že bych pak těžko nesla pohled na prázdné police stejně jako fakt, že žiju v domácnosti skoro bez knih. Poslední dobou si říkám, že možná právě proto, že jsem vyrostla v domácnosti bylé knih, které byly v každém pokoji kromě kuchyně, jsem si k nim a k psaní vypěstovala tak hluboký vztah.