OKAMŽIK RADOSTI: Pocit, že jsem na správném místě trvá vteřiny, ale existuje

Mám v životě zvláštní štěstí v neštěstí, že jsem odmalička poměrně přesně věděla, co chci dělat. Dělám to - a ještě mě za to někdo platí. Dodnes to považuju za malý zázrak. Zároveň jsem kvůli tomu ale v často v tenzi a pochybnostech. Dává to dneska ještě smysl? Mám dělat něco, čím takřka nezajistím ani sebe, natož děti? Neměla bych změnit profesi? A pokud ano, není na to už náhodou pozdě?

Často jsou tyhle otázky spíš hypotetické. Ale jednou za čas mě popadne krize, kdy si říkám, že bych s tím měla něco udělat, a zírám na Jobs.cz s vírou, že tam najdu něco, co mi vyzmizíkuje ze života tyto pochybnosti, dodá mu jednotvárnost a řád, po nichž občas zatoužím, bankovnímu účtu něco na případné krize a tak dál. (A přitom to bude něco takového, jako aktuálně dělám. :))

A pak jdu jednou ráno s počítačem v ruce do kavárny za rohem, kam občas chodím psát, a cítím takový zvláštní pocit v hrudi. Ne sevření ze strachu, o kterém píšu výš, ale přesně opačný - jako by se mi prostor kolem srdce nafukoval radostí. Radostí z toho, jak skvělou mám práci. Nejlepší na světě. A ještě jsem si ji sama vybrala. Jsem ohromená, jak se na práci s textem těším. Jsem vděčná, že když otevřu počítač, můžu si vybrat z bohaté nabídky toho, jestli se mi dneska chce pracovat na newsletteru pro start-up, přepisovat rozhovor s herečkou, nebo psát kapitolu do knížky. Že u toho můžu být v klidu, jen s kafem - třeba s tím, které jsem dostala od někoho z vás, kdo tohle čtete. A mám pocit, že každou chvíli exploduju štěstím.

Je to uklidnění. Tiché potvrzení, že tam, kde momentálně jsem, jsem v životě správně. Trvá to vždycky jen pár vteřin, ale existuje to. A sem tam ke mně přijde - asi jako pošťouchnutí, abych na tom, co dělám, zatím nic neměnila. Ani kvůli režimu, příspěvkům na penzi, Multisportce... Ještě ne.