O šťastné náhodě, díky které jsem teď doma a ne v Dubaji

"Za pět dvanáct."

"Ty sis uměla načasovat návrat z dovolené."

"Víš něco, co já nevím?" chodily mi o víkendu zprávy. 

Kdepak. 

Vím, jak je pisatelé mysleli, přesto mě zprávy přiměly přemýšlet nad tím, jak v životě podceňujeme roli šťastné náhody.

Neplatí to jen u dobře načasovaných návratů z dovolené. Ale třeba i o úspěších. Když se zeptáte úspěšných lidí, čemu za svůj úspěch vděčí, obvykle vyjmenují hromadu věcí: dobrý plán, tvrdá práce, odříkání, schopnost jít dál než ostatní. Ale že jim k úspěchu pomohlo něco tak vrtkavého jako štěstí - i kdyby jím bylo jenom narození v zemi, kde jsou k úspěchu prostě jednodušší podmínky než v jiné? Stejné odpovědi padají u bohatství. Přitom jak kdysi napsal novinář George Monbiot: "Kdyby bohatství bylo nevyhnutelně výsledkem tvrdé práce a podnikání, tak by všechny ženy v Africe byly milionářky." Podobně vynecháváme štěstí i ze zdraví. Vyléčení z těžké nemoci připisujeme systému nebo vlastní zodpovědnosti. Dělali jsme přece všechno na sto procent a správně.

To, co nám pomohlo a stalo se bez ohledu na naši vůli, z hlavy vytěsňujeme. Nechceme si myslet, že na život máme menší vliv, než si myslíme.

Zdá se mi, že je dobré na to občas myslet.  

Nejen, když píšeme vtipnou zprávu týkající se návratu z dovolené. Ale hlavně ve chvílích, kdy si bezpečí, úspěch nebo zdraví vysvětlujeme jako vlastní zásluhu. Ne – nejspíš nejsme lépe informovanější, šikovnější, pracovitější nebo lepší. Ale měli jsme prostě štěstí. 

My tedy obrovské. 

Ještě bych sem ráda napsala, že pokud mě čtete někde na Blízkém východě, myslím na vás. Ať se brzo dostanete tam, kde si přejete být nebo pokud jste tam doma, ať jste v bezpečí.