3 malé věci, ve kterých mě změnilo mateřství
Minulý týden jsem byla nechat opravit mixér. Když jsem podepsala fakturu, paní v opravně se na mě podívala a řekla: "Vy máte takový… velmi rovný podpis."
Na papíře bylo v podstatě jen "L", náznak „e“ a pak už jen linka mizící do ztracena.
Nepamatuju si, co jsem odpověděla. Byla jsem tak zabraná do zírání na ten podpis a přemýšlení, co ho způsobilo, že jsem úplně ztratila pozornost. Přišla jsem na to až v tramvaji, s mixérem přehozeným přes rameno.
Tohle je jeden z malých důsledků mateřství, kterého bych si dřív vůbec nevšimla. A přitom jich je jich víc.
Písmo a nečitelný podpis
Od první třídy jsem měla hezké písmo, za které mě všichni chválili. A protože jsem ráda psala, šlo to tak nějak ruku v ruce. Na vánočních pohledech jsem si dávala záležet na každém písmenku, do formulářů jsem se vždycky vešla do vytištěných čtverečků a můj podpis byl sice lehce nakloněný, ale vždy v něm bylo výborně čitelné každé písmeno.
Nejsem si jistá, kdy se to změnilo. Písmo ještě jakž takž držím, ale podpis – pokud zrovna nepodepisuju doklady, kde na něm záleží – je dneska jen první písmeno následované jakýmsi škrtnutím po papíře. Přičítám to nástupu dětí do školky a školy, kde je monumentální množství administrativy. Někdy mám pocit, že nedělám nic jiného, než pořád něco tisknu a podepisuju. Třeba v Benjamínově škole: povolení na výlet, z jedné strany česky, z druhé anglicky, obě podepsat.
Je to úsměvné… nebo je v tom mizejícím podpisu nějaká metafora postupného vytrácení se?
Smradlavé vůně
Začátek téhle změny si pamatuju naprosto přesně. Bylo to po porodu Benjamína, kdy jsem otevřela svůj oblíbený parfém a měla pocit, že… žlukl.
Najednou jsem se nedokázala nejen navonět, ale ani umýt jiným sprchovým gelem než úplně obyčejnou Niveou bez parfemace. Všechno ostatní mi přišlo, jako bych na sebe lila rozpuštěné bonbony dávno po expiraci. Myslela jsem, že to přejde, až přestanu kojit. Ale ne. Všechno - včetně prodejny Victoria’s Secret - mi smrdělo a smrdí pořád stejně dávivě přeslazeně.
Příští rok to bude deset let, co neutrácím za parfémy a v koupelně nesnesu nic parfemovaného. Některé parfémy se mi na první přivonění líbí, třeba když si je sem tam nastříkám v obchodě na zápěstí, ale při druhém už mi začnou připadat… divné.
Konec přechází na červenou... teda skoro
Většinu pravidel dodržuju. Ale čekání na zelenou na semaforech, kde široko daleko nic nejelo, s tím jsem mívala problém. I tohle se změnilo. Děti mě naučily čekat - a nejen na semaforech.
Co mě ale trochu znepokojuje - když se mnou nejdou nebo mě nevidí, pořád mám tendenci to střihnout na druhou stranu na červenou. Nebo klidně úhlopříčkou uprostřed silnice rovnou domů - obzvlášť když je mi velká zima nebo potřebuju akutně čurat. Co mě na druhou stranu ale těší, že od doby, co jsem máma, dokážu stát a čekat na zelenou nejen kvůli vlastním dětem, ale i kvůli těm cizím. Jdu přece příkladem. Minimálně dětem do puberty. Pak, jak jsem vysledovala, už mě u cizích často přemůže starý návyk.
Žádné komentáře: