43

Je to pět let, co jsem seděla v tělocvičně mezinárodní školy v Kuala Lumpur s kamarádkou Italkou, když mě pozvala na svoje narozeniny a oznámila, že jí bude 43. Mně bylo 38 a říkala jsem si, že za pět let to bude strašné, protože tohle číslo nejen že je už pár let po čtyřicítce, ale začíná se nebezpečně přibližovat její půlce, a to je, jak by řekl můj táta, "skoro padesátka".

Nechci narozeniny vnímat primárně jako připomínku toho, jak rychle čas plyne, ale bohužel přesně tohle se mi poslední rok děje. Život tak strašně rychle letí! A já v něm nemám čas nejen udělat něco s ďolíky na svých stehnech, uvědomila jsem si dneska ráno, ale ani pořádně promyslet a udělat si plán, jak bych chtěla strávit svůj narozeninový den. Částečně proto, že síly směřuju na den za pár hodin následující, kdy Oliverovi bude 6.

Jak se mi na startu 43 daří? Nejde to popsat pár větami, protože je to kombinace několika rovin. Obecně jsem spokojená. Jsem zdravá, což mi dává privilegium a moc zařídit si život částečně po svém. Mám skvělé období s dětmi a vlastně i pracovně: v polovině týdne šla do tiskárny dětská kniha, kterou jsme napsali s Benjamínem, mám řadu skvělých spoluprací, lidí, se kterými mluvím, o kterých píšu. Cítím uspokojení, když do sebe zapadne nápad a slova, když se všechno spojí, jak má, a z ničeho vznikne… něco. A cítím spokojenost, která se dostavuje po dokončení něčeho tak dlouhodobého jako je kniha - dokonce i lehké zadostiučinění, které si ale neumím moc užít, protože hlavou jsem už u "co dál?" a u všeho, co mám rozdělané nebo napsané jen jako nápad.

Do toho se mi ohledně práce mele v hlavě řada dilemat, protože s vývojem AI přestává velká část tvorby dávat smysl. Mám radost z každého nového rozhovoru, projektu nebo spolupráce. Považuju za velký dar, že se můžu neustále setkávat s inspirativními lidmi, že když jim zavolám, řeknou, že znají mě, blog, knihu – a po rozhovoru, že umím dobře poslouchat nebo mám dobré otázky. Ale stejně jako z toho mám radost, mám i pocit, že profesně pořád začínám od nuly - a to i na bankovním účtu. Nějak jsem si myslela... co vlastně? Že budu díky psaní aspoň trochu finančně zabezpečená? Tak naivní jsem snad nikdy nebyla. Že svoji pozici školní jedničkářky přetavím v tomto věku do nějakých velkých byznysů, titulů, pozic nebo snad exitů? To snad ne - od jedenácti let žiju s vědomím, že největší radost mi přináší tvořit, psát a svoboda s tím spojená. Od vysoké školy jsem se nedokázala smířit s tím, že budu trávit čas s lidmi, jejichž ambice se liší od těch mých. A už vůbec ne někde, kde necítím smysl, natož v prostojích a povinnostech, které si člověk jen odsedí. Možnost tvořit a čas jsou mi v životě mimořádně drahé a neplánuju od nich odcházet ani v důchodu. 

Čímž se dostávám k tomu, co je pro mě momentálně zátěžová zkouška. Znepokojuje mě, když vidím, jak někteří lidé časem mrhají - třeba nekonečným sledováním zpráv nebo všeličehos na internetu. A jednoho takového člověka mám vedle sebe. Já, která pořád touží žít naplno, vidí v životě výzvy, neustále mi to v hlavě pracuje, něco vymýšlím, něco bych dělala a zároveň pochybuju, jestli dělám dost, a připadám si přitom na šestatřicet! Ochromuje mě taky, když si uvědomím nebo někomu říkám, že můj muž je oficiálně v důchodu. Kolikrát tomu sama nemůžu uvěřit - v šestatřiceti, na které se nejen cítím, ale ukazují mi je i sportovní hodinky, žiju s důchodcem. Neběží mi čas rychleji už jenom kvůli tomu? Nestárnu vedle něj rychleji? Z tohoto hlediska mám toto životní období trochu divné. A ještě že mám ty malé, do všeho nadšené děti, říkám si.

Co bych si k narozeninám přála, zeptala se mě před pár dny kadeřnice. Na první dobrou jsem jí neuměla odpovědět. Zdraví. Protože všechno ostatní mám, většinu toho, co doopravdy chci, si koupím. Ale pak mě přece jen pár věcí napadlo. Některé jsou velmi aktuální, jiné si sepisuju do seznamu přání už mnoho let:

Úplně nejvíc si ale přeju zdraví, víc lehkosti a pomalejší život. A méně odkládat věci, které mi dělají radost nebo dávají smysl, na "někdy" nebo "až budou děti ještě trochu větší" - a já budu mít svůj život možná víc ve svých rukou. 

Třeba odjet někam mimo termíny školních prázdnin. Anebo si koupit nějaké hezké kožené boty - s vědomím, že mi po nich nikdo nebude šlapat, když ke mně bude natahovat ruce, nebo si z nich dělat v předsíni fotbalovou branku. Udělám něco s těmi ďolíky na stehnech… 

No dobře, tak něco má ještě čas. Stejně mám trochu strach, že až to tak bude a kluci doopravdy budou velcí, bude mi to líto a budu potřebovat plány, čím tu lítost přebít. Ale jednu věc dneska udělat můžu: sníst si ten nejlepší kousek dortu.