Jak doma bojujeme s "Tak se zeptej ChatuGPT, ne?"

12.04.26

Když jsem včera večer nakoukla do Oliverova školkového batůžku, našla jsem tam velkým písmem psanou cedulku: "Jelen evropský".

"Proč máš v batůžku ceduli s jelenem?" zeptala jsem se syna, který mi s pohledem ztrápeného kolouška vysvětlil, že na zítřek o něm mají zjistit nějaké informace. Než jsem já začala zjišťovat, kde je po osmé večer, když už je v pyžamu a má jít do postele, bude hledat, rozsvítil se jako vánoční stromeček: "Zeptám se ChatuGPT. To máme hned."

Stejný nápad často vytáhne i starší Benjamín, kdy něco neví a chce rychlou nápovědu.

Taky umělou inteligenci používám. Je skvělá, rychlá. Jenže čím dál víc mi taky přijde, že nám bere radost ze samotného dělání, skládání myšlenek schopnosti "na něco přijít" sám. Nechci o to děti úplně ochudit. A hlavně nechci, aby jejich první reflex ještě před desátým rokem byl, že každá odpověď je vždycky někde na jedno kliknutí. A tak teď doma zkouším různé malé pokusy, jak se tomu vyhnout a zachovat všem aspoň trochu radosti. Tři z nich bych s vámi ráda sdílela. Třeba se tady konečně rozjede nějaká diskuze, jak na to jdete vy.

Brainstormujeme téma bez obrazovek

U jelena jsem se snažila Olivera navést otázkami: Kde žije? Vyplývá z toho, kde žije, čím by se mohl živit? Kde spát? Jestli mu hrozí nějaké nebezpečí? Tahle diskuze docela často funguje.

Jdeme hlavou proti zdi

U Benjamína už je ve třetí třídě složitější některé věci rozlousknout, sama jsem někdy - v matematice - na hranici zoufalství. Myšlení holt bolí, to je v pořádku. Zase by ale nemělo bolet extrémně dlouho, abychom se někam posunuli; taky by byl člověk blázen, kdyby odmítal nástroje, co mu mají pomoct. To nechci. Docela se mi osvědčilo dát si časový limit: když odpověď nevíme ani se k ní nepropracujeme do minuty/dvou/tří, jdeme se zeptat robota.

Formulujeme, jak se zeptat

Oba kluky nutím, aby když chtějí použít AI, uměli se jí aspoň správně zeptat. Což není tak, že podrží v aplikaci prst na ikoně repráku a řeknou ChatuGPT "jelen – co o něm víš". Pokud to vzhledem k tématu jde a máme čas, nutím každého vymyslet aspoň jednu smysluplnou otázku. Tu pak přepisujeme nebo diktujeme robotovi.

Ale jako u všeho, co souvisí s AI a tak nějak obecně s rodičovstvím netuším, jestli to k něčemu vede (jinému než ke vztekání se "proč to musíme dělat, když to máš v telefonu?") nebo si zbytečně komplikuju život. Ale nějak mi to teď dává smysl a chvilkově možná jakýsi vágní pocit, že aspoň chvilku ještě občas držím velení. Ale stojí to teda úsilí. A toho času!

Vy to nějak řešíte?