10 věcí, zážitků a míst z Dubaje, co si sem chci schovat

Procházet se po vrcholku nejvyšší budovy světa je turisticky kýčovité a zvláštním způsobem opojné zároveň. Budova je navržená tak, aby se mohla kývat – v nejvyšším patře se dopředu a dozadu může pohybovat klidně až o 2 metry, což prý snižuje pravděpodobnost, že by se mohla zřítit. Je navržená ve tvaru tužky – už jenom proto jsem tam musela jít!

Ubrousek z pobočky v Kuala Lumpur máme doma mezi artefakty. V životě jsem nejedla lepší dim sum než právě v Din Tai Fung, ke které mě navíc pojí vzpomínky na moje nejmilejší návštěvy v jihovýchodní Asii. Těšila jsem se zejména na sladké knedlíčky naplněné mangovým pudingem, sezamovou pastou, a hlavně na čokoládové ve tvaru pandy. Pandičky v Dubaji sice neměli, ale chuťově to byl nejlahodnější návrat do Asie, co jsem při dovolené zažila.

Příběh vzniku Spojených arabských emirátů povídaný při procházce nejstarší městskou částí měl daleko k tomu, co si většina lidí vybaví, když se řekne Dubaj. Chodím na takové procházky, kde můžu, ale vždycky s Guru Walk, kde člověk odměňuje průvodce podle toho, jak byl spokojený. Já jsem - jako vždycky - byla moc!

Bez průvodce Heshama bych si možná všimla, ale nikdy bych se nic bližšího nedozvěděla o věžích z pískovce, palmového dřeva a korálů, které sloužily jako klimatizační jednotky města. A taky by mě nenapadlo vejít do žádné z chytrých policejních stanic SMART, kde mají mimo jiné skvělou horkou čokoládu.

Na turistické atrakce chodím, ale málokdy z nich mám dobrý pocit – přecpáno, nervózno, draho… Tady mi ale bylo dobře. Mešita pořádá dvakrát denně zhruba hodinovou lekci o islámu, kde jsem se dozvěděla třeba to, že v poušti se dá rituálně jakože "omýt" pískem.

A taky že agal – černý provazový nebo látkový pás, který arabským mužům drží na hlavě šátek – je pozůstatek z doby, kdy si v poušti přivazovali k noze velblouda, když se potřebovali prospat. Velbloud sice vydrží v poušti i dva týdny, zároveň ale cítí oázu, a kdykoliv může, rád do ní odejde, klidně i bez svého majitele.

Po jízdě autem v písku jsem toužila, ale obnášelo to překonat docela velký strach. Vždycky si v takové chvíli říkám: "Bude mě za hodinu mrzet, že jsem do toho nešla? Bude – tak jdu."

Hodina a půl až dvě z Dubaje a cesta na dubajskou metrokartičku za 130 Kč na osobu. Seděla jsem, koukala z okna a dívala se na rozlehlou poušť… Do které jako by Dubaj, ze které jsem odjela, a Abu Dhabi, do kterého jsem přijela, vůbec nepatřily.

Jeden z mých absolutních vrcholů dovolené bylo sledování svítání ze sedla kola na Yas Marina Circuit. Skoro nikdo tam nebyl a já šlapala se svým synem po absolutně vyhlazeném povrchu silnice, kde jezdí formule 1. No blaho!

Nevím, jestli to bylo tím, že jsem si o královském paláci před jeho návštěvou skoro nic nezjišťovala, ale tohle mi doopravdy vzalo… no nejprve baterku z mobilu, než jsem si uvědomila, že důležitější než všechno nafotit je pořádně se rozhlédnout kolem – kopule, sloupy, propracované arabesky a impozantní knihovna!

Červená linka dubajského metra má z konečné na konečnou 53 kilometrů a jezdí kolem spousty míst, která v Dubaji chcete vidět. Když si koupíte jízdenku do tzv. Zlaté kabiny, máte výhled, co by měl řidič, který ale v metru není, jelikož ho kompletně řídí stroj. Stejně tak dobře se dá na město koukat i z druhé strany z vozu pro ženy a děti a bez příplatku.

Shodou okolností jsem včera jedné mamince, vedle níž jsem čekala na Benjamína, popisovala, že můj nejhezčí zážitek z Dubaje je bytí… v teple a jinde než doma.

V Dubaji jsme přistáli ve tři ráno, ale když jsem vyšla před letištní halu a zjistila, že si můžu sundat ponožky a nebude mi zima, bylo to jako kouzlo. Navíc mám pocit, že když cestuju, jsem prostě jiná. Jak od sebe nic nečekám, mnoho nemusím, jak je všechno nové, zbystří se mi smysly a nasávám: jak lidé mluví, jak to tady voní, baví mě sledovat, jak to tady chodí, funguje, raduju se z objevitelských drobností - třeba když zjistím, že tu mají na obloze usmívající se měsíc. Jsem prostě mnohem víc vědomá, svobodnější, což je pocit nepřenositelný do místa, kde žiju a funguju v každodennosti.