Proč nemám ráda větu: "Všichni máme 24 hodin."

Je to oblíbená věta různých motivačních řečníků. Má nám připomenout, že když někdo zvládne řídit několik firem nebo chrlit jeden hit za druhým a k tomu všechno ostatní, měli bychom to zvládnout taky. 

Jestli je to pro někoho motivační, pak skvělé. Pro mě ale upřímně moc ne. 

Spíš si u takových vět vždycky říkám, kde dělám chybu. Že jsem nevymyslela ani neřídím firmy v hodnotě bilionů dolarů, nenapsala žádný hit - a někdy nestíhám ani odpovědět na e-maily, zkontrolovat dětem úkoly nebo si připravit normální večeři. Natož všechno najednou.

Nedávno se tohle motto objevilo i na poradě u klienta, pro kterého pracuju. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, došlo mi něco velmi podstatného. 

Liší se to podle toho, jestli je člověk sám, nebo v partnerství.

Jestli má děti, kolik a v jakém věku.

Jak pracuje - jestli má pevnou pracovní dobu, podniká, musí sedět v kanceláři anebo ne. 

Jaký má příjem a jak velký si případně může dovolit tým lidí kolem, který mu pomáhá. (Třeba uvařit, což se nezdá, ale schválně si srovnejte dny, ve kterých vařit nemusíte s těmi, kdy ano.) 

V důsledku toho všeho má někdo k dispozici dvanáct hodin, někdo šest a někdo denně třeba jenom dvě – a ještě od devíti večer do jedenácti, což taky mění hodně věcí. 

Mám štěstí, že nějaký prostor mám. Postupně se zvětšuje, jak děti rostou. A nejsem proti si ho zvětšovat ani tím, že k nám jednou za měsíc přijde uklízečka. Teoreticky bych ho mohla expandovat ještě víc, ale upřímně: moc mi to nejde a možná ani nechci. 

K lidem jako Elon Musk nebo Taylor Swift nechovám obdiv za výkony, které dokáží odvést za čtyřiadvacet hodin, ale spíš za to, co všechno dokáží nedělat a nechat na druhých.