3 věci, nad kterými mě přiměla přemýšlet Sanna Marin

Máte někoho, koho máte rádi, ačkoliv o něm vlastně moc nevíte a vůbec ho osobně neznáte? Nemyslím tvorbu nebo práci, ale toho člověka samotného - že je vám prostě něčím sympatický. Já takhle, aniž to úplně dokážu vysvětlit (kromě stylu oblékání a vlasů 🙂), mám bývalou finskou premiérku Sannu Marin. Nedávno jsem si přečetla její biografii a vypsala si tři myšlenky, nad kterými přemýšlím. 

Aby mohla vznikat a prohlubovat se důvěra, hrají klíčovou roli stabilní a férové instituce, ale i celkové nastavení sociálního systému. Takového, který nikoho nevytěsňuje na okraj, nenechává lidi napospas v nouzi, a naopak všem umožňuje vzdělání a možnost realizovat se tam, kde to každému dává smysl. Podle Sanny Marin tak vzniká nejen bezpečí, ale i prostor být sám sebou - a tím pádem důvěřovat společnosti, která to umožňuje. Z toho pak vyrůstá soudržná společnost, která je odolná a dokáže procházet krizemi bez velkých ztrát, někdy dokonce posílená.

A než se třeba zeptáte v komentářích – ne, nejsem rovnostářská utopista a že už vůbec si nemyslím, že ve Finsku nebo Dánsku, kde podle průzkumů žijí nejšťastnější lidé na světě, nejsou tam žádné problémy. Ale na tom severském slušném sociálním systému prostě něco je. 

Sanna Marin píše, že roli předsedkyně vlády přebírala ve chvíli, kdy na ni absolutně nebyla připravená. Ale byla by někdy? Nejspíš ne. Protože na většinu rolí v životě se nepřipravíte. Jde spíš o to je přijmout a učit se v nich chodit. "Právě náročné úkoly, které zprvu vyvolávají obavy, nás posouvají vpřed. Na takové bychom měli kývnout – zejména když cítíme nejistotu." 

Když jsem byla mladší a dívala se s rodiči na zprávy, měla jsem pocit, že lidé, kteří je vysílají a hlavně ti, kteří v nich vystupují, třeba politici, přesně vědí, co dělají. (Nesmějte se.) Dnes si čím dál víc uvědomuju, že v každé instituci a v každé životní roli lidé hlavně improvizují. Platilo to i pro Sannu Marin, jejíž premiérské období bylo cestou od krize ke krizi. Často ještě po cestě na tiskovku přemýšlela, jak věrohodně představit opatření - třeba proti covidu, kterými si nebyla jistá ani ona sama, ani její okolí.

Je vlastně znepokojivé si připustit, že lidé, kteří nám vládnou, nevědí, co dělají - úplně stejně jako to nevíme my. Sanna Marin ale evidentně pochopila, že je to zároveň osvobozující. Protože pokud se pocit plné kompetentntosti nikdy úplně nedostaví, není na co čekat a může jednat: dělat NĚCO. Ostatně celá kniha se jmenuje Nadějí jsou činy, protože bez akce se nedá zvládnout nic.

Všechno tohle se mnou hodně zarezonovalo, a tak jsem si říkala, že to s vámi posdílím. Třeba vám to bude taky příjemné k přemýšlení. Anebo rovnou k užitku, pokud před vámi zrovna leží nabídka, o které si myslíte, že "na ni nemáte".

Směle do ní, protože bez akce se to nedozvíte.