A 5 věcí, které mi loni radost braly

Před pár (tý)dny jsem dopsala seznam 100 věcí, které mi letos dělaly radost. Ráda bych se ještě naposled vrátila do roku 2025 a sdílela s vámi i druhý seznam – věci, které mi radost braly. Nebo které se mi nepovedly.

Hodně jsem v roce 2025 přemýšlela nad tím, kdo vlastně jsem. Co je skutečně "moje", co jsou nánosy, které ke mně nepatří, a jak oddělit jedno od druhého, aby z toho vznikla dlouhodobá spokojenost. Odpověď - asi nepřekvapivě - nemám. Horší je, že moje tužby a představy jsou často v přímém rozporu. Na jednu stranu mám ráda svůj život tady v Česku. Cítím tady kořeny, domov. Jsem obklopená rodinou, vrátila jsem se k práci, kterou mám ráda, k lidem, se kterými je mi dobře a interakce s nimi mě dobíjejí. A pak jsou chvíle, kdy bych se nejradši odstěhovala na druhou stranu světa. Žila tam po skoro sama a po svém - ačkoliv vlastně nevím jak to je. Dlouho nikoho nevidět, s nikým nemluvit? 

Skoro ve stejný okamžik toužím být zahraniční reportérkou, autorkou na volné noze bez šéfů a s hromadou svobody, řidičkou taxíku nebo někým, kdo "udělá něco pro tento svět". A co přesně by to mělo být, to také nevím.

Chci, aby moje děti zůstaly ještě chvíli takhle malé - a zároveň, aby už byly větší. Chci psát další knížky - a pak zas nejradši už nic nevydat.

Možná ale můj největší úkol není si vybrat. Možná budu vždycky trochu nehotová, pochybující, oscilující. A možná to vlastně vůbec nevadí.

Tohle je můj dlouhodobý problém. Říkám si, že u psaní budu sedět rovně - nebo aspoň ne s nohou přes nohu. A pak se tisíckrát denně přistihnu, že sedím přesně tak. A omlouvám si to tím, že když mám před sebou výzvu napsat deset tisíc znaků, musí mi u toho být aspoň pohodlně - musím sedět s nohou přes nohu!

Co jsem nezvládla doma, snažila jsem se napravit osobním silovým tréninkem, při kterém záda posílím a tím vyrovnám. K narozeninám jsem od bratra dostala deset lekcí. Vychodila jsem jich devět za osm měsíců roku. Zjistila jsem, že vydat se do posilovny je pro mě tak časově, energeticky a logisticky náročné, že to nedokážu ukočírovat, aniž by to neubíralo něčemu jinému - psaní, dětem.

Pořád hledám, jestli by se program ještě někde nedal optimalizovat. No – nedal. Smířit se s tím ale neumím. Pomáhá mi jediné: doufat, že moje záda vydrží aspoň do doby, než děti trochu povyrostou. A že se občas donutím dát obě nohy na zem. :)

Možná nejdůležitější položka celého seznamu. Ne vždycky ten zvenčí, ten si celkem umím nepřipouštět,  ale hlavně ten vnitřní. Ten, který souvisí se vším výše uvedeným. Pocit, že bych měla mít vyřešeno. Vymyšleno. Hotovo. Být dál. Mít jasno. Výsledky. A že když věci nejdou, měla bych je přetlačit. Urychlit. Snažit se víc. Pracovat déle.

Málokdy vidím, co jsem dokázala. Málokdy si umím přiznat, že na sobě pracuju a že se posouvám. Uvědomím si to jen v zvláštních, nenápadných okamžicích - třeba když s bráchou vzpomínáme na dětství u babi a dědy na vesnici. Jak jsme se věšeli na tyč na klepání koberců nebo se houpali na houpačce, která visela v podstatě nad hnojem. A nedohlédli dál než do Brna.

Kdybych tehdy viděla svůj dnešní život, ačkoliv v Brně, musela bych si říct, že víc už si přát nejde. A přesto pořád pochybuju, jestli dělám dost. Nejde jen o práci. Ale i o rodinu, vztahy, o to, jestli jsem "dost" máma. Přála bych si mít v životě víc lehkosti. Jen si nejsem jistá, jestli to není v přímém kontrastu s tím, kdo jsem.

Velkou část roku se můj život motal kolem života muže, který se… nepohybuje. A vypadá to, že mu to vyhovuje. O ničem nesnít. Nic nechtít. Nic neplánovat. Nic nekonat. Mám ještě pořád konat já? Snažit se mu vymyslet a prodat životní náplň? Nebo to mám nechat být, protože i ve vztahu dvou lidí platí, že každý odpovídá především za své vlastní štěstí? Na začátku roku 2026 se kloním spíš k druhé možnosti.

Často, když cítím silnou vlnu spokojenosti a radosti, mám pocit, že nevydrží dlouho. Že si ji neumím pořádně užít, protože vzápětí přijde něco, co ji okamžitě zpochybní. Viny. Výčitky. Strachy. Jako by mi nějaký vnitřní hlas říkal: Moc se neraduj, protože…

Za hodinu jdeš do školy na rodičák. 

Po víkendu tě čeká hromada práce.

Ve skutečnosti to, z čeho se raduješ, není tak velká věc.

Podívej se, kam se tenhle svět řítí – jak se můžeš radovat z toho, že…?

Porazit tenhle mentální vzorec, který mi našeptává, že radovat se není bezpečné - nebo že si v tomhle šíleném světě radost vlastně ani nemůžu dovolit - je moje velká výzva do roku 2026.