OKAMŽIK RADOSTI: Jak se tvoří momenty, co nám formují život

Pracuju teď na další příběhové knize a fascinuje mě, jaké vzpomínky - často úplné drobnosti - mi lidé vyprávějí jako zásadní formativní momenty svého života. Třeba jedna žena, která, když jí bylo asi pět let, nesla na talíři brambory z kuchyně do obýváku na stůl a ony jí všechny sjely z talíře, což rozzlobilo její mámu. Anebo jeden muž, kterému babička jako malému klukovi vařívala jáhlovou kaši s jablky a skořicí – a dodnes je to jeho komfortní jídlo, které mu kdekoliv připomene domov a to, proč si zamiloval gastronomii. Nebo jiný, jemuž špatně posuvné měřítko zkazilo ročníkový projekt na střední, přesto ho nevzdal a někde tam se formovala jeho odolnost a schopnost překonávat překážky.

Někdy jsou ty momenty pozitivní, někdy ne. Ale zajímavé je, že když jsem některé z nich zmínila před příbuznými zpovídaných – často dokonce před těmi, kterých se přímo týkaly –, buď si na tu situaci vůbec nevzpomněli, nebo jen útržkovitě. Pro ně totiž nebyla nijak zásadní.

Minulou neděli, když jsme odvezla Benjamína na trénink, jsem dojela domů a rychle si natahovala oblečení, abych mohla jít běhat. Sama na konci náročného víkendu. Těšila jsem se na to od rána. Už jsem měla v uších sluchátka a byla skoro venku z otevřených dveří, když se mě mladší syn zeptal: "Mami, můžu jít s tebou?"

V první chvíli mi hlavou projelo úplně jiné tempo, než kterým jsem chtěla běžet. Stěžování na bolavé nohy, ruce, nebo to, že se teď bude chystat možná déle, než kolik minut pak naběháme. Nadšená jsem nebyla. Ale během pár vteřin maminku hájící si vlastní prostor převálcovala ta obětavá a podporující: "No jasně, pojď!"

Ten běh v zasněženém lužáneckém parku, kdy svému pětiletému synovi vysvětluju, že aby vydržel celé kolo - nebo dokonce dvě (která jsem měla v plánu) -, musí na začátku zvolnit; momenty, kdy se mu snažím upevnit do ucha jeden svůj AirPod, abychom si mohli pustit Imagine Dragons; i to, jak se míjíme s jiným běžcem, který se na nás usmívá… to všechno pro mě bude patřit k jedněm z nejhezčích zážitků mého rodičovství.

I Oliverovi se společné běhání líbilo. Nejprve na něm bylo vidět nadšení, že může jít taky. Potom se radoval, že mu dávám důvěru s hudbou. Pak, že to zvládl. A pak jsem viděla hrdost, když jsem o našem společném běhu vyprávěla jeho bratrovi. Cítila jsem z něj tak silné pohnutí, že bych užuž  přísahala, že tohle pro něj bude jeden z formativních momentů. Ten, ve kterém si uvědomil, že je dobré nebát se zeptat… Nebo ten, kterým jsem ho přivedla k běhání. Dala mu důležitou lekci, že vytrvalost znamená umět se na začátku krotit, zpomalit… Nebo že mu proběhlo hlavou, že je mu příjemně a jednou si na to třeba vzpomene... já nevím. 

Spíš si z toho ale, pokud vůbec, odnese maximálně nějaký útržek. Až někde najde fotku, kterou jsem mu udělala, a já mu tuhle příhodu budu připomínat. Pokud si tedy vůbec něco odnese. 

Stejně mi to ale udělalo radost. 

A jsem opravdu zvědavá, co z toho, co prožíváme právě teď, bude pro moje děti zásadní v budoucnu. Jak se jejich skutečné formativní momenty budou lišit od těch, které za ně považuju já. Bude se mi líbit, co mi o nich budou říkat? A hlavně, budu já ty chvíle vůbec poznávat, pamatovat si, že se někdy staly?