POCITOVKA: Rok v Česku

V sobotu tomu byl rok, co jsme zpátky v Česku. Myslela jsem si, že žádný rok už neuběhne tak rychle jako ten poslední v Malajsii, kde se nestřídají roční období a často jsem je poznávala jen podle výzdoby a výrobků v supermarketu. Ale stalo se – a mám za sebou nejrychlejší a nejturbulentnější rok života, co se emocí týká.

Moje prožívání bylo jako na horské dráze – chvíli nahoře, v euforii z knihy, z prostého bytí, z Vánoc, dětí, ze všech plánů, co mám, a hned zase dole, v úzkosti z toho, kdo jsem, co tady dělám a co bude dál. Zda B. bude další rok trávit na gauči, jestli já, usazená v Brně, budu ještě moci psát knížky o životě v cizině, teď když jsem "jenom" Češka? Jsem z Česka nadšená – pořád má velkou historii, krásnou kulturu, je to bezpečná země bez diktátorů, patří do EU, která nabízí ohromné výhody, věci se tady mění k lepšímu, umím si toho všimnout, vážit si toho a ocenit. Na druhou stranu, jak jsem nedávno slyšela v rádiu, je tady taková "příjemná nuda" a bojím se, abych do ní nespadla, aby se hranice Česka nestaly hranicemi mého světa, hlavně světa mých dětí. Přeju si, abychom všichni, hlavně kluci, viděli dál než do Prahy, měli ambice, sny, zážitky z jiných míst, srovnání. Toto prosím píšu po odpoledni stráveném na dvoře u rodičů na vsi, kde jsme s mámou vykrajovaly jahody a chystaly je na marmeládu. Říkala jsem si, že není lepší odpoledne, že takový život stačí a je ten nejlepší. Kde se ve mně pak bere odpor ke všemu, co připomíná zapuštění kořenů?

Nepsala jsem tady na své narozeniny náhodou něco o rozpolcenosti?

Nejspíš I kvůli ní jsem měla energeticky náročný rok. Na začátku jsem toho musela hodně zařídit – nejen věci, které dřív řešila ambasáda, ale protože jsem tady "doma" a rozumím, jak to funguje a česky, řešila jsem i všechny ostatní. Plus všechny každodenní povinnosti, které jsem v minulosti měla na starosti tak nějak automaticky: připravit večeři, vyndat svačinové krabičky, napsat trenérům, zkontrolovat školní potřeby, utěšit, projet čtení, procvičit Ř, dozorovat čištění zubů, dovřít pasty, pověsit ručníky... Jenže zařizováním to neskončilo a já se stále ptám, proč se mi zdá běžný život složitější tady než v Malajsii. To, že ambasáda poslala instalatéra a nemusela jsem ho řešit já k tomu určitě přispělo, ale jenom tím to přece nebude. Tu otázku si kladu celý rok a pořád nemám odpověď. Během roku jsem taky pozorovala – k vlastnímu nemilému překvapení – jak moc je moje nálada a chuť ke všemu odvislá od počasí. Když jsem se ještě na začátku tohoto měsíce choulila ve svetru a na spaní si navlékala tlusté ponožky, ptala jsem se sama sebe, jestli si vážně myslím, že tady vydržím další půlroční zimu. Může snad za pocit složitějšího života i obloha a teplota?  

Uplynulý rok si ale zároveň zapamatuju jako ten, kdy jsem díky knize České cizinky a všemu, co se kolem ní odehrálo, našla sama sebe v tom, že patřím k psaní. V Malajsii jsem byla trochu roztěkaná – psala jsem, učila, a pod tlakem setkání s úspěšnými lidmi hledala, jestli není moje místo třeba v korporátu, v jistotě. Toužila jsem, aby mi někdo řekl, co mám dělat a kde být, aby mi dal návod "jak je to správně". Nakonec jsem si pro něj přijela do Česka, kam se mi moc nechtělo. Pořád nevím, kde mám žít, ale vím, že ať už kdekoliv, mám psát. A taky mám zahodit návody, rady a škatulky od chytrých lidí a obrátit se pro odpovědi do sebe – tam je mám. (Teď to zní na mě možná příliš ezotericky, ale je to tak.)

Poslední tři týdny jsme v Brně přivítali několik návštěv, dvě z Asie. Všichni se ptají: Jaké je Česko? Odpovídám zážitkem z koncertu Imagine Dragons. Kvůli velkým zácpám jsme na něj s Benjamínem dorazili později, než jsem chtěla, abychom byli v areálu jedni z prvních a mohli si stoupnout k zábradlí těsně pod pódium. Když jsme přijeli, stálo už pod pódiem zhruba 10 řad lidí. Když viděli malého kluka, co se snaží dostat dopředu a drží mě za ruku, abych se mu neztratila, říkali: "Ty jo, jasná věc, pojď dopředu, ať vidíš.", a udělali nám místo. Dostali jsme se tak skoro až pod pódium, kde stály dvě starší paní s pivem. "Ty vole, příště si taky vezmu nějaký děcko, abych viděla," řekla jedna druhé a rozkročila se přes dvě místa, abychom si na ně nestoupli my dva. Chápu je, zároveň mě to hrozně vytočilo, protože Benjamín to slyšel a v ten moment chtěl z řady odejít. To jsme nakonec udělali a šli až na konec areálu, kde jsme si rozložili svetry, udělali cosi jako piknik bez jídla, tančili na předkapelu a když začali hrát Imagine Dragons, já vzala Bena na ramena ... Nikde jsme se netlačili, měli jsme pohodu, místo se pohnout, užili jsme si to velmi. 

Proč o tom píšu? Moje Česko jsou lidé a můj vlastní přístup k němu – jaké si ho uděláš, takové je. Stejně jako na koncertě je moje skóre 9:1. Nevím, jestli za to může štěstí, moje povaha nebo obojí, ale měla jsem štěstí na skvělé lidi, díky kterým se povedlo spousta věcí:

• Projmout si po příjezdu hezký byt. 
• Sehnat poslední místo ve škole se skvělou paní ředitelkou, kam Oliver každé ráno běží jako by mu šlo o život, kde se naučil slušně česky a zároveň procvičuje angličtinu. 
• Zadaptovat Bena ve škole tak, že i jeho paní učitelka často zapomene, že tohle je jeho první rok. 
• Naučit Bena R a Ř.  
• Mít několikrát týdně na stole jídlo jako z nejlepšího bistra. (Díky, maminko!)
• Mít po ruce babi, dědu a strýce. (Díky ředitelé a ředitelky všech asi 28 pražských škol, které jsem obepsala a vy jste odmítli přijmout moje dítě.)
• Pokračovat skoro ve všech koníčcích, které kluci začali v Malajsii, a ještě je o pár zkušeností rozšířit, navíc se skvělými trenéry a trenérkami. 
• Dát mojí knížce České cizinky péči a publicitu, která daleko přesahuje moje představy. 
• Dostat v pátek dopoledne zprávu: "Měl bych na pondělí ty Imagine Dragons, na který ses před pár měsícema ptala, kdybyste chtěli." 
• A tak dál a tak dál, což Benjamín, ačkoliv na to ještě nemá věk ani slova, při nedávné ranní cestě do školy shrnul takto: "Tak si tady dáme ještě jeden rok, ne?"

Dáme – stejně nemáme jinou alternativu, nic jsme pro ni neudělali. Což nejspíš taky značí, že je nám tady vlastně dobře. Vůbec to neznamená, že mě při vzpomínce na Malajsii, na Kuala Lumpur, na horko, upoceno, davy lidí, slunce, bazén, lidi nepřepadne smutek. A obava, že za ten následující rok zapomenu ještě víc než teď, kdy jsem si před pár dny nemohla vzpomenout na jméno známého obchoďáku v centru KL, kde mi loni těsně před odjezdem parta z Pákistánu opravila počítač, na kterém vzniká tento text – pořád funguje! Kdyby přede mě teď někdo položil nabídku, abychom se tam vrátili, pojedu hned. Budu to tak cítit i za rok?  

Za pár dní sem chci sepsat i seznam věcí, co se nám nepovedly a co bych s ohledem na odžitý rok udělala jinak. Ale celkově – dobrý. Někdy náročný, a přesto jednodušší, než jsem to čekala, když jsem psala tento text. 

Za úvodní fotku z jarní Botanické zahrady v Praze moc děkuju Ivě Panux. 💙