OKAMŽIK RADOSTI: Poděkování paní učitelce

"Probíhá nepiš," řekla jsem jí. "Jak mi na gymplu říkala paní učitelka Krejčí: "Jano, probíhá jenom závodník cílem. Myslím, že zrovna ty máš v psaní na víc než na taková klišé." Byla velmi přísná a nikomu nic nedarovala. (Nemyslela jsem si, že jsem v psaní bůhvíjak dobrá, ale věděla jsem, že mi jde – určitě lépe než matematika nebo fyzika.)

Moje vzpomínky na školu jsou přesně takové: útržkovité, někdy velmi konkrétní. Některé dobarvené pozdějšími zkušenostmi, vyprávěním a fotkami.

Za poslední týden se mi doma nakupila menší plastová krabice plná papírů, pracovních listů, sešitů a projektů, které si ze školy přinesl Benjamín. Zajímá mě, co z toho, co letos ve škole vyslechl, s ním opravdu zůstane. Třeba až do dvaačtyřiceti – jestli vůbec něco. Asi si vzpomene, že má na začátku věty psát velké písmeno. I když dnes ráno při psaní poděkování paní učitelce jsem o tom dost zapochybovala a velmi nezazdrojovaně vyletěla: "To ses v té druhé třídě nic nenaučil?" Ale co něco jiného? Něco tak nenápadného a přitom život měnícího, jako jsem si odnesla já? Dnes mi připadá jasné, proč je moje nejsilnější vzpomínka právě z češtiny. Na větu "Probíhá jenom závodník cílem." si vzpomenu při každém psaní, kdy mám tendenci uchýlit se nejen k tomuto, ale i jiným klišé. 

Ale co mi přijde ještě důležitější – a došlo mi to vlastně až roky poté, co jsem stála na stupínku s kytkou a děkovala učitelům spíš z povinnosti a slušnosti – že už tehdy ve mně někdo uviděl potenciál a motivoval mě chtít od sebe víc. Paní učitelko Krejčí a další, kteří jste mě ovlivnili a nevíte o tom, díky!