POCITOVKA: Týden do odjezdu

13.06.24

Tak už jen týden. 7 dní!

Nebýt toho velkého fialového kufru, co mám teď uprostřed obýváku, přišlo by mi, že letíme do Česka na prázdniny jako dva předchozí roky. Ale ten kufr mě vyvádí z omylu, protože právě teď na něm leží trenčkot a taky plné boty, dvě z mnoha věcí, které jsem nepotřebovala čtyři roky. Nemohla bych je ještě na dalších pár let vrátit do místnosti pro chůvu, ze které jsme udělali sklad? Ten kufr ve mně vůbec vzbuzuje dvojí emoce: od dneška za týden bude on a věci v něm jediný "domov", který budu mít. Mělo by mě trápit, že v jednačtyřiceti nic nemám, nebo bych se měla cítit vnitřně osvobozená, jaká jsem minimalistka a můžu se teoreticky vrhnout kamkoliv? - Nevím. 

Popravdě, nevím teď vůbec nic. Mám pocit, že od 24. května, kdy jsem měla svátek, jenom brečím. 

  • Když dostanu pozvánku na svatbu, která je v září. 
  • Když dostanu e-mail ze školy s pozvánkou na kurz lezení – na začátek srpna. 
  • Když odnáším do kavárny RGB, kam spousta expatů dává na výměnu knížky, průvodce po Vietnamu a Laosu, protože tam teď nějakou dobu nepojedeme.  
  • Anebo když jsme byli minulou neděli v nově otevřené části města TRX, kde se chystá krásný nový, designově opět dokonalý Apple Store. Přišli jsme blíž, že se do něj podíváme a zjistili jsme, že se otevírá 22.6. "To je dva dny poté, co odjedeme," musela jsem říct dětem a zase mě to přepadlo. 

Těžké taky je, jak je teď denodenně něco "posledního" – ne že si jenom myslíme, že je to naposled, ale že to doopravdy naposled prožíváme: poslední den ve škole, poslední cesta na fotbal s Benovými kamarády, poslední den, kdy vidím Christu, než odletí do Ameriky, poslední den s našimi korejskými sousedy, kteří se zítra stěhují do Soulu... Když jdu večer od bazénu kolem jejich prázdného bytu a uvědomím si, že už nikdy nebudu čekat s Nicole na školní autobus, už se nikdy nestane, že zazvoní náš domácí telefon, děti k němu doběhnou dřív než já a budou řvát: "To je Paul! To je Paul! Může k nám?", on přijde a sní půlku banana breadu, co jsem ráno upekla, protože ke svačině měl zase rýži a mořskou řasu, je mi mdlo. 

Snažím se rozklíčovat, co je skutečným zdrojem mého žalu: jak moc je to Malajsie jako země, kde se nám líbí a nechce se nám z ní odcházet, a jak moc uvědomění, že to, co jsme tady měli a prožili, se už nikdy nevrátí? A jak moc je to fakt, jak smutný je teď Benjamín – že musí opustit školu, kterou zbožňuje, svoje kamarády, trenéry, většinu svého života? Odcházelo by se mi lehčeji bez dětí? Anebo bych bez dětí měla koule neodejít? Říkám Benjamínovi, že člověk nikdy neví, co bude, že se možná vrátíme. A samotnou mě překvapuje, jak silně tomu věřím. Až tak, že se mi v posledních dnech několikrát stalo, že se mi vloudila do hlavy myšlenka, že teď, TEĎ se to stane – ten zázrak, který nás tady ponechá nebo nás sem po prázdninách vrátí. Jak jsem jindy přísně racionální, vidím přísliby těchto zázraků všude možně: 

  • když v neděli odpoledne, opět v TRX, potkám bývalého předsedu vlády Mahathira Mohamada
  • když odkryju své pocity Jasonovi, malajskému Číňanovi, se kterým chodím cvičit a on mi na to řekne: "Hele, ženská intuice nikdy neklame. Já bych taky řekl, že se nevidíme naposledy."  
  • když vyjíždím autem z tunelu pod Petronas Towers a na světelné ceduli čtu "jumpa lagi", což znamená "uvidíme se znovu". 
  • když vím, že naše věci tady zůstanou ještě třicet dní poté, co odletíme. Zabalené v krabicích, ale pořád budou v Asii. 
  • anebo když mi Stine na rozlučkové párty sebere telefon, odjede s ním domů a ráno by s ním nejspíš odletěla do Dánska nebýt mojí sousedky, která na telefon zavolala

"Vidíš, jo, vidíš, jak nechci, aby ses stěhovala? I telefon jsem ti kvůli tomu vzala!" žertuje, když mi ho v noci doveze a místo aby se otočila a jela domů, ostatně je napůl v pyžamu, otevřeme další láhev vína.  
"Nechceš si vzít ještě něco?" nabádám jí. "A zítra s tím odletět na prázdniny do Evropy? Co třeba můj pas? Nehodil by se?" smějeme se a zároveň brečíme, protože... 

protože obě cítíme, že mám za týden opustit něco, co pro mě a celou naši rodinu bylo tak dobré, že se to nedá nahradit. Jenom překrýt. Z Česka mi všichni píšou, ať se nebojím, že to bude skvělé. V Asii mi všichni říkají, ať jsem připravená, že to bude jiné a náročné, tvrdé, obzvlášť ve chvíli, kdy skončí prázdniny, přijde v Evropě podzim, zima a budu muset "face the reality" – čelit realitě. (Věřím spíš lidem tady, ostatně většina z nich to zažívá na rozdíl od mých českých známých každé dva až pět let.) 

To nejnáročnější mě ale teprve čeká: dobalit, v úterý se dívat, jak nám vyprazdňují byt a pak v něm, oholeném na bílé stěny, strávit posledních 48 hodin. 

Nicole mi pár hodin před svým odletem do Soulu říká, že jsme měli jít na ty poslední hodiny do hotelu. Bolí to míň. ("A já bych o tom měla něco vědět. Odjíždím po šesti letech.")
Des mi nabízí, že klukům přinese krabici hraček. 
Dina říká, ať přijdeme v úterý a ve středu k ní, kluci k bazénu a já na drink. :)
A Guilia, ta do poslední chvíle vždycky pozitivní Giulia říká, že tohle je pořád jen příprava na to, až letadlo začne rolovat po dráze. To je prý jako kudla do srdce.   

"Když jsme odlétali po jedenácti letech z Paříže, brečela jsem tak hrozně moc, že mě přesadili do první třídy!" snaží se mi dodat optimismus.   
"Tak to mě budou muset dát do pilotní kabiny," usmívám se. 

A slzím. 

Poslední dva dny tady v Kuala Lumpur je zataženo a hodně prší, dokonce i ráno. (To se tady za čtyři roky stalo možná pětkrát?) Taková analogie k tomu, co teď prožívám... 

Novější příspěvek
Starší příspěvek
13 komentářů