OKAMŽIK RADOSTI: Psaný památník, který pomůže uchovat si vzpomínky

Pár týdnů před odjezdem z Malajsie jsem dopisovala svoji knihu. Je v ní mimo jiné příběh Jitky Bureš, kterou coby teenagerku odvezli rodiče rok před sametovou revolucí z komunistického Československa do Kanady. Její příběh vám zatím prozrazovat nebudu. Chci vám napsat něco jiného. 

Jitka mi svým vyprávěním oživila vzpomínky na památník. Když jsem byla malá, byly památníky hrozně populární. Sbírala jsem do toho svého různé kresby od spolužáků, někdy i od učitelů a byla jsem hrozně pyšná na to, jak se zaplňuje. Když mi ale památník dali druzí, abych něco nakreslila já jim, stresovalo mě to. Nikdy jsem nebyla velká kreslířka a očekávání nakreslit něco hezkého a jiného než mnoho lidí přede mnou, mě svazovalo. 

Co mě nenapadlo tehdy a do setkání s Jitkou ani teď, že památník může být i psaný. V dětství by pro mě psaný možná neměl takovou hodnotu, teď bych ale rukopisy mých dávných spolužáků a učitelů luštila mnohem raději než listovala patnácti podobnými obrázky Mickey Mousů a Kačerů Donaldů. A tak jsem se díky Jitce, která něco podobného udělala pro své dcery, rozhodla, že vytvořím takový památník svým klukům. Protože památníky v KL nikde nejsou, koupila jsem k tomu účelu malé fotoalbum v mém oblíbeném japonském obchodě MUJI. Poslední týdny ho pak dávám jejich spolužákům, učitelům, trenérům a kamarádům, a prosím je, aby jim do něj něco napsali. 

Protože jsou to osobní vzkazy a nejsou určené pro mě, dám sem jenom příklad, jak vypadají některé stránky: 

Nevím, jestli kluci někdy památníky ocení ani jestli vůbec budou mít vůbec chuť si vzkazy v nich číst.  Třeba nebudou takové sladkobolné typy jako já. :) Ale nevadí mi to. Možná je to další z těch věcí, co si jako rodič myslím, že dělám pro děti, ve skutečnosti ji ale dělám pro sebe. Těší mě to a zároveň dojímá. A ještě asi hodně bude.