08.03.17

Můj porod (aneb Jak jsem chtěla být za hrdinku)

Dneska je to měsíc, co jsem porodila Beníka. Psát o porodu se mi nejdřív chtělo, ale zdálo se mi, že mému rozbolavělému já chybí nadhled a taky energie, potom hned nechtělo. Říkala jsem si, že je to možná příliš soukromé téma a na internet nepatří. 


A taky že porod je jeden z těch okamžiků, na které přece nikdy nezapomenu, takže nemám důvod je někam sepisovat, natož veřejně. Každý den se ale přesvědčuju, jak mě moje paměť zklamává, a taky jak mocný je blog nástroj, když si má člověk urovnat pocity a myšlenky, které se v něm hemží. Že jejich útržky nečmárá jen tak různě po papírech, ale s vědomím, že je někdo bude číst, se přinutí dát jim nějakou smysluplnou formu. Konečně tak můžu odpovědět nejen všem kamarádkám, které se mě ptají, ale taky sama sobě: tak co, jaké to bylo? Jaký jsi měla porod? Když jsem nad tím přemýšlela, popsala bych ho takhle:    

Překvapivý
Ačkoliv přišel pouze den před plánovaným termínem, když se mi Beník poprvé ozval, nějak mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo být OPRAVDU ono. Zprvu to byl totiž jen takový silný předmenstruační pocit doprovázený nesmírnou únavou. Venku bylo naprosto přenádherně a já jsem si říkala, že bych toho měla využít a jít na procházku. Jenomže jsem se přistihla, že se mi strašlivě nechce. Nakonec jsem si lehla doma na gauč a byla trochu nevrlá, když mi B. zavolal z práce, jestli chystám něco k večeři. Nechtěla jsem mu říct, že ne, že už se tři hodiny povaluju, tak jsem mu slíbila indické Tikka Masala. U plotny se mi zdálo, že mám mírné kontrakce, několikrát jsem si šla sednout zpátky na gauč, ale pořád jsem si myslela, že jsou to jen poslíčci. Mezi vařením a posedáváním jsem dokonce ještě odpovídala na zprávu kamarádce, že stále nic, a psala jí, že se bojím, jestli ten začátek porodu vůbec poznám. "No to si piš, že poznáš!" odepsala mi, což jsem si přečetla až když už bylo po všem. 

Rychlý
Nakonec jsem ještě v devět večer v klidu seděla v posteli a sepisovala dobrovolný domácí úkol do italštiny s přesvědčením, že i když bolesti ani po dlouhé sprše neodezněly, nejspíš jsem se spletla a nic se dít nebude. Druhý den v sedm ráno byl Beník na světě.




Hlasitý se spoustou vody
Protože když mi o čtyřicet minut později v posteli praskla voda, B. to slyšel až do obýváku, kde se díval na televizi. Později všem vyprávěl, že to byla rána, jako když bouchne dobře vychlazené šampaňské. Mně to přišlo, jako by ve mně prasknul nafouknutý balon plný vody. Dodnes nevím, jak to má vypadat, když ženě "praskne voda", každopádně myslela jsem si, že je to spíš takový pramínek, který člověku stéká po noze. Ze mě ale jako by se kontinuálně několik hodin vylévala přehrada. V autě na cestě do porodnice jsem seděla s plínou v kalhotkách a na dvou froté ručnících, ale stejně jsem cítila, jak pode mnou vlhnou. Asi proto se mi zdálo, že B. řídil neuvěřitelně pomalu. Zpětně si vůbec nedokážu vybavit, na co jsem myslela, kromě toho, že je to nejspíš naposled, co v autě jedeme sami dva. Na recepci porodnice se stavidla přehrady zvedla dokonce tak, že po mně musela přijít vytřídit podlahu uklízečka. Strašně jsem se styděla a byla mírně rozladěná z přísunu papírů, které jsem podepisovala a jejichž množství se mi zdálo nekonečné. Přitom jsem několik týdnů před porodem vyplnila spoustu dokumentů online. 
Tady malinko odbočím: nakonec se ze mě vylilo tolik tekutin, že mi po porodu nezbylo vůbec žádné břicho. Z porodního sálu jsem odjížděla úplně plochá (sestřičky se na mě chodily dívat jako na úkaz) a z nemocnice ve skinny džínách, které jsem nosila naposled před otěhotněním.

Plný odhodlání
Když jsem se mezi kontrakcemi převlékla do nemocniční noční košile a odpojili mě od monitorů, okamžitě jsem zavelela: a jdeme chodit. Jenže sotva jsem vstala, vylily se ze mě další litry tekutin (tentokrát je vytírala sestřička a B.), takže to tak úplně nešlo. Až potom, když mi přinesla tlustou plínu a kalhotky, co vypadaly jako malý stan, mohla jsem vyrazit korzovat po chodbách. Jenomže jsem vůbec nic neušla. Po pěti metrech se mi hrozně chtělo na záchod, takže jsem se šourala zpátky do pokoje. Když jsem se v koupelně podívala do zrcadla, málem jsem se nepoznala. Byla jsem celá zelená, oči vykulené a tváře tak propadlé, že kdybych neměla břicho, vypadalo by to, že jsem si spletla oddělení a patřím o budovu vedle na onkologii. V druhém pochůzkovém kole mě zase skolila únava a bolesti biblických rozměrů. Krátká nemocniční chodba se mi zdála jako v páté třídě patnáctistovka. Navíc z vedlejšího pokoje jakási žena řvala jako stádo turů, což mě nutilo myslet na spoustu blbostí. Jako třeba: jak dlouho bude ještě trvat, než začnu ječet úplně stejně? 

Bolestivější, než jsem si kdy myslela
Nakonec to myslím byla tak hodinka, než jsem nevěděla, čí jsem. Tedy, teoreticky jsem měla zmáknuté, co mám dělat, jak dýchat (jako když nasávám vůni poté, co jsem otevřela dveře pekárny, kde to voní mými oblíbenými teplými croissanty – učili jsme se v kurzu), jak se při každé kontrakci zadívat do jednoho bodu a toho se držet, dokud bolest nepomine (jako když se snažíte udržet na jedné noze), v praxi jsem to ale vůbec nedokázala realizovat. Vzpomněla jsem si na moji oblíbenou spisovatelku Caitlin Moran, která říká, že pauzy mezi kontrakcemi jsou jako olíznutí kapajícího kohoutku v hořícím domě – vteřina úlevy, pak se otočíte a žár spálí vláhu z vašich rtů. To už jsem měla pocit, že neplají jenom zdi kolem mě, ale plameny mi olizují i kosti a jestli někdo do minuty nepřinese hasící přístroj a nezbaví mě té strašné bolesti, za pár minut ze mě zbude je hrstka popela. Vyčítala jsem si, že jsem se na tu bolest nějak pečlivěji nepřipravila. Připadala jsem si naprosto směšně, když jsem si vzpomněla, jak jsem ještě před pár hodinami říkala mamince, že to přece nemůže bolet víc než posledních deset kilometrů maratonu, a ještě směšněji, když jsem si vybavila svůj blogový článek o klystýru. Ve chvíli, kdy jsem hořela, mi bylo vážně úplně jedno, jestli se u toho čirou náhodou nepodělám. Moc jsem si přála být tak klidná a vyrovnaná, jako moje známé, co na Facebooku publikují články o mystických porodních zážitcích. Ve skutečnosti jsem ale byla vysílená, uplakaná a ječela jsem jako pominutá. A vůbec nepomohlo, když mi sestřička říkala, jak jsem statečná a B. mě líbal na čelo s tím, že jsem nejsilnější žena na světě a že mě miluje.




Hrdinský (prvních šest hodin)
Hrdinkou, co si jako jedna z mnoha přála přirozený porod (a povídání o epiduralu tudíž na kurzu poslouchala jedním uchem), jsem vydržela být do čtvrt na pět ráno. To jsem dehydrovaná, nevyspaná a úplně vyčerpaná začala svoje odhodlání vzdávat. Jestli si nějak představuju peklo, vypadá podle mě tak, jako kontrakce, při které už nevíte, do jaké polohy se máte otočit či schoulit a co zmáčknout a drtit, aby to přešlo. Pak už jen stačí, aby sestřička řekla: "Jste fantastická. Ale kdybyste si rozmyslela, pomoc mám hned tady, v téhle kapse." Nejsem zvyklá se vzdávat, a v tu chvíli jsem sama se sebou svedla možná jeden z nejtěžších vnitřních bojů. Bylo mi tak strašně smutno, že je porod taková bolest, a hlavně ze sebe, že jsem tak slabá a už mi nezbývá skoro žádná vůle, přitom velké finále mě teprve čeká. Rvaly se ve mně zbytečná touha dokázat, že na to mám, se strašným chtíčem ukončit to utrpení, a taky se strachem, co se stane, když si epidural nechám píchnout takhle za pět dvanáct. Překvapilo mě, jak se všechno, čeho jsem se před porodem obávala (angličtina, klystýr, neoholené nohy!!!) najednou vymaže a smrskne do jediné, nejdůležitější otázky: Neublížím dítěti, když teď udělám, co bych chtěla? Bude v pořádku? Bude v bezpečí? Když jsem uslyšela, že ano, už na ničem jiném nesešlo. To píchnutí do zad, katetr, kyslík už byly banality, jako by mi měřili tlak ve srovnání s tím, co jsem zažívala hodiny před tím. A pak! Myslela jsem si, že jsem vkročila do ráje. Euforie! Zavřela jsem oči, odpočívala jsem, dokonce jsem usnula. Kontrakce jsem cítila jen ve formě malého tlaku, a pouze párkrát do hodiny. Když mě dvě hodiny poté přišla zkontrolovat lékařka, usmívala jsem se, a ona žertovala, že jsem připravená tak, že Beník vyletí jako střela. Což se nakonec taky stalo. Čtyřikrát jsem zatlačila a držela jsem ho v náručí. Lépe řečeno: měla jsem ho položeného na hrudníku, teploučkého, mazlavého, trochu fialového. Mého syna!

Drahý
Zrovna když jsem včera dopisovala tento článek, vytáhl B. ze schránky účet za porod na 11.000 dolarů. Tady se mi chce říct jenom říct, jak jsem vděčná, že máme zdravotní pojištění, které pokryje většinu. Po pravdě řečeno si neumím představit, že bych se porodem dítěte a na mateřské měla zadlužit na takovou částku. V tomto mi Amerika připadá prostě nelidsky krutá.

Zázračný
Celý měsíc neuplynul den, abych se k porodu v nějaké myšlence nevrátila. Ačkoliv jsem po epiduralu neměla žádné následky, dlouho jsem si ho vyčítala a ani teď nemůžu říct, že bych se svým rozhodnutím na porodním sále byla úplně srovnaná. Připadám si, jako bych selhala, a to hlavně sama před sebou. Každý den přemýšlím, proč je pro mě vlastně tak důležité být za hrdinku, ačkoliv to nebylo a není potřeba. Zejména, když to stálo tolik bolesti. Ještě zvláštnější na tom ale je, jak rychle se hormony postarají o vymazaní její intenzity (protože jinak by do toho podruhé už nikdo nešel) a nahradí ji pocitem, že člověk prožil - zázrak. Nakonec takhle myšlenka, že jsem prožila něco, co nejde popsat objektivně, neboť u děje ani u následného popisu nelze prostě zůstat nad věcí, když jde o moje dítě, ve mně zakotví asi nejdéle. Společně s tou, že příště, perfektně připravená, do čeho jdu, to jistě zvládnu přirozeně. Neptejte se mě, proč bych to chtěla zkusit znova, když existují taková kouzla jako epidural. Protože tuhle odpověď sama pro sebe zatím nemám.  

16 komentářů:

  1. Jani, díky za tento článek, který moje očekávání z porodu nijak extra nezměnil, bolet to bude, hysterická budu, budu to chtít vzdát a narozdíl od Tebe se o epidural hodlám hlásit aktivně co možná nejdřív :-). A nebudu mít pocit zklamání...tedy aspoň teď si to myslím! Nějak to zvládnu. Doufám, že aspoň tak dobře jako ty :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vendy, díky! Už se Ti to taky blíží, prosím, určitě mi pak napiš svoje dojmy. Kdy máš vlastně přesně termín? Mimochodem, na tom kurzu, kde jsem byla, nás bylo patnáct a o epidural se hlásily všechny kromě mě. A já jsem si říkala, jak jsou ty Američanky hrozně zhýčkané a že nic nevydrží. Vtipné. :)

      Vymazat
  2. “Mateřská láska je pohon, který obyčejné lidské bytosti dovoluje činit nemožné.”
    - Marion C. Garetty, autorka inspiračních citátů

    OdpovědětVymazat
  3. Jako když hoří kosti, ano, to sedi. Díky, že jste popsala své slabosti, teď snesu ty své zase o kus lépe. A ano, ty předpoklady, ta směšná očekávání a ve finále jde každé jen o zdravi dítěte. Díky a přeji hodně zdraví!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! Já jsem taky ráda, když si přečtu o slabostech nebo nedokonalostech jiných, přesně jak píšete, hned se člověk cítí o něco lépe.

      Vymazat
  4. Jeee Jani ja epidural taky nechtela dokud to nezacalo bolet 😂 Ale u me uz bylo pozde to pichnout muj porod trval vseho vsudy 3 hodiny a na tu bolest se pripravit opravdu neda 😉 Jinak jsem to mela hodne podobne. Unava, lina cely den, cvak a nekolikrat litry plodovky. Hlavne, ze je to za Vama a jste v poradku 😄 Ale u toho uctu mi spadla brada 😨 Zkuste pro srovnani rodit druhe v ČR 😉😀

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavlo, díky za ohlas. Tři hodiny? To je tedy opravdu bleskovka. Jinak co se týká toho účtu, myslím, že je to ještě velmi slušné ve srovnání s průměrem. Včera jsem shodou okolností našla tenhle článek, z toho mi běhá mráz po zádech: http://www.npr.org/sections/health-shots/2017/03/11/519416036/im-pregnant-what-would-happen-if-i-couldnt-afford-health-care?utm_source=facebook.com&utm_medium=social&utm_campaign=npr&utm_term=nprnews&utm_content=20170311

      Vymazat
    2. Nějak se odkaz netváří jako odkaz, zkouším ještě jednou: http://www.npr.org/sections/health-shots/2017/03/11/519416036/im-pregnant-what-would-happen-if-i-couldnt-afford-health-care

      Vymazat
    3. Jani diky za odkaz! Je to opravdu mazec! Ja si ty palky dobre pamatuji.Jednou jsem platila za zanet mocovych cest 900$ 😱 Jedno cisteni zubnich kanalku stavalo asi 500$ a to musite jit nejmin trikrat ze. Nastesti ja pojistena byla a v CZ mi to proplatili. Ani nevite, kolikrat si s muzem rekneme jake mame v tomhle v CZ stesti. A hlavne ta materska to je proste bomba 😉
      Doufam, ze Vas Benicek pekne prospiva a mate se pekne 😄 Dnes jsem cetla novou Maminku a musim rict, ze jsem cekala, ze udelate opak.Jste dobra 😀

      Vymazat
  5. Ahoj Jani a Benik...omluvam Sa;ze som este neodpisala na tvoj email;Jakub he porad chory-momentalne ma zapal prudusek...myslim;ze porod krasne vystihla moja kamoska Tonka:bolesti he zacali v utorok v noci;maly Sa narodil ve ctvrtrk rano v 4.00.A Tonka mi hovori:tak v 3.00 rano som myslela;ze v tej kupelni spacham sebevrazdu.;)No a ked mi ukazala fotku;ako ju manzel odfotil na chodbe;ako tam stoji;tak ja Sa normalne rozplakala-pretoze s tou fotkou by vyhral kde jaku sutaz na tema:agonia;cire zufalstvo...ale na vsetko Sa zabudne!Drzte Sa.J a J

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, ať to zvládnete! U nás jsme nemocní všichni kromě Beníka, každou vteřinu se bojím, aby to nechytl a při každém kýchnutí letím měřit teplotu. Ale zatím se drží, akorát poslední dva dny dost pláče. Tak nevím, jestli tak rychle roste (je pravda, že už jsem vyřadila spoustu oblečení jen za poslední dva dny) nebo se děje něco jiného, co souvisí s tím, že já jsem marod, no, absolutně neumím přijít na to co ... Dosud byl víceméně velmi velmi hodný. Takže po porodu mám takové dva frustrující dny právě teď - devětatřicítky horečky a v náruči plačící dítě ... Opatrujte se, ať jste z toho rychle venku.

      Vymazat
  6. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  7. Len by som sa vratila k vasim predchadzajucim clankom: robili vam nakoniec klistyr? a je aj nastrih v USA taky bezny ako doma? snad vam nevadia take osobne otazky ale od citania predchadzajucich blogov som zvedava :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím. :) Nene, klystýr mi nedělali, protože tady se zkrátka nedělá a já jsem si na něj doma netroufla. Respektive, nevěděla jsem, jak ho načasovat správně a když všechno začalo, nějak ani nebyl čas. Ale jak píšu v textu, vyšlo ze mě tolik tekutin a vody, že to nakonec ani nebylo třeba. A nástřih se v USA nedělá. Ještě o tom napíšu v některém z dalších blogů, rozdílů je fakt spousta. Osobní otázky nevadí, myslím, že píšu dost osobní blog, takže klidně se ptejte. :))

      Vymazat
  8. Ďakujem za odpoveď a teším sa teda na ďalší blog :) Na comiudelaloradost som narazila len pred nedávnom a odvtedy hltám každé slovo. Najmä týchto blogov, popisujúcich odlišnoti, sa neviem dočkať. Vlastne váš blog je na mojom zozname, čo mi robí radosť :)

    OdpovědětVymazat