07.02.17

Dva dny do porodu

Když jsem dneska ráno otevřela e-mail, našla jsem hned dvě podobné zprávy od kamarádek: Tak jaké to je? Co se ti teď honí hlavou? A co vlastně takhle pár dnů před děláš? Chodíš ven, nebo už jen doma čekáš? Drahá Peti, Marti a všichni ostatní, můj život před porodem vypadá takhle:   


Dohnaly mě obavy
Musím říct, že až do neděle jsem byla velice klidná a kromě obav, o kterých jsem psala tady, mě nic souvisejícího s porodem nestrašilo. Ale o víkendu jsem byla tak unavená, že jsem se začala bát: kde vezmu sílu, když to přijde dneska? Neměla bych přece jen opustit myšlenky na co nejpřirozenější porod a začít uvažovat nad tím, jak si nechat pomoct? K tomu se přidalo, že mi z nemocnice dorazilo na mobil upozornění, že když neporodím do 15.2., mám se ten den dostavit k vyvolání porodu. Lékařka už mi o tom sice říkala, ale teď to bylo jaksi oficiálně dané a je mi tím pádem jasné, že nejpozději příští středu budu mít dítě. A najednou mi z toho bylo hrozně úzko. Co já si s ním počnu? Vždyť jsem včera strčila varnou konvici do lednice, jak se chci proboha starat o dítě? Taky mě poprvé dohnaly výčitky, jestli je opravdu dobrý nápad spoléhat se hlavně na intuici a neměla jsem se na mateřství připravit nějak lépe, ve smyslu víc se zajímat, absolvovat možná ještě nějaký kurz? Začala jsem freneticky číst jednu mateřskou knížku, jenže usnula jsem na třetí stránce. 

Dohnala mě zvláštní melancholie
To jsem ještě minulý týden také neznala. Věděla jsem sice, že porod může přijít kdykoliv, ale až teď mi přijde jaksi definitivní. Pořád se těším, ale taky se cítím tak zvláštně melancholicky. Poprvé mě to napadlo v neděli při plavání: jsem tady tenhle víkend naposled, já, Jana, sama? Pak už to totiž nikdy nebudu jenom já. A od té chvíle najednou "naposled" začalo být i všechno ostatní. Je to dneska naposled, co si beru počítač do kavárny? Je to naposled, co trávíme víkend ve dvou, já a B.? Je to naposled, co jsme v kině bez myšlenek na to, jak se má naše dítě? Je to naposled, co si jdeme lehnout, a postýlka vedle je prázdná? Každý den si teď říkám, jestli bych neměla dělat něco speciálního, když je to možná naposled: Zajet si sama na oběd do D.C.? Nechat si od profesionálů vyfoukat vlasy? Něco jiného? Nakonec nikdy nevím, co speciálního by to mělo být, takže dneska jsem s předstihem vyplnila daňové přiznání.

Jsem zorganizovaná, jak už asi nikdy nebudu
Tenhle životní stav je pro mě taky nový. Celé roky jsem v hlavě měla plno úkolů, které jsem chtěla udělat "někdy": roztřídit a zazálohovat všechny dokumenty v počítači a telefonu, vytisknout rodinné fotky, uspořádat si zásuvky pracovního stolu a knihovnu, napsat děkovné kartičky všem, co nám s předstihem poslali dárky pro miminko a další. Pořád jsem čekala na ten magický den, kdy mi moji mysl nebude okupovat žádný takový nevyřízený kostlivec. Až konečně před pár dny opravdu přišel. Nejen, že jsem během uplynulých pěti týdnů splnila tohle všechno, ale mám také uklizeno v kabelce a dokonce jsem znovuobnovila čtenářský deník. Dělala jsem ho celou školní docházku, ačkoliv to po nás nikdo nechtěl. Pak jsem ale na mnoho let přestala, což mi přišlo hrozně líto. Takže teď další pokus. Akorát nevím, jak dlouho mi s miminkem vydrží. Z čehož je mi taky trošku smutno: takhle vzorně uspořádaný a klidný život, kdy nikomu nic nedlužím, ani sama sobě, jsem neměla, ani nepamatuju. A už asi nikdy mít nebudu.

Hodně telefonuju
Protože jsem datum plánovaného porodu řekla veřejně, několikrát denně mi teď někdo telefonuje a píše: "Tak co, už?" Na jednu stranu mě to těší, že tolik lidí zajímám, na druhou jsem kolikrát v takovém zvláštně nekomunikativním rozpoložení, kdy se mi vůbec nechce s nikým mluvit. S tím souvisí, že spousta lidí mi říká, abych "jim určitě dala vědět, až se něco bude dít" a já to sice slibuju, ale tak nějak tuším, že lžu a že to nebude pravda. Jednak si úplně nedovedu představit, kdy bych to, až to opravdu vypukne, všechno dělala. A pak mám taky pocit, že by to rušilo můj vnitřní klid a soustředění na moment, který si chci prožít sama se sebou, se svým mužem a s naším dítětem. Je mi jasné, že kdybych během něj rozesílala esemesky nebo někde zaslechla zvonící či vibrující telefon, případně ho vypnula a zpanikařila tak fůru lidí, že už se něco děje a já nejsem dostupná, vehnalo by mi to do hlavy myšlenky, které tam mít nechci.

Jsem odvážná, ale neklidná
Pamatuju si, jak jsem si v lednu říkala, že jestli se nic nestane do 5. února, přestanu pro jistotu chodit ven a budu "čekat" doma. Taky proto, že hledat co pět minut záchod kvůli každým třem kapkám začalo být dost otravné. Protože čekám svoje první dítě, vůbec si neumím představit, jak to vypadá, když začnou kontrakce nebo "praskne voda" a představa, že se mi to poprvé v životě stane v kavárně/u pokladny/na poště/v kině/na červené při řízení a já způsobím nějaký trapas (nebo dokonce nehodu, jak se leknu, že teda fakt užžž) mě dost znepokojovala a vlastně pořád znepokojuje. Myslím na ni kdykoliv si obouvám boty a asi padesát tisíckrát denně, kdy jsem dál než dvacet metrů od domácí koupelny. Každopádně předsevzetí čekat doma mi včera vydrželo přesně do 8.00 hodin, než B. odešel do práce a mě přišlo hrozně líto, že bych ten krásný slunečný den měla prolenošit v bytě. 

Pořád jím mák
Poslední měsíc neuplyne den, kdy bych si nestrčila do pusy lžičku syrového máku, nevařila krupici, nesnila o šunkoflecích od maminky nebo beleších od babičky. Když jsme šli minulou středu na večeři do japonské restaurace, dokonce jsem se přistihla, že bych úplně nejradši zůstala doma a uvařila si – ten den už podruhé - zase krupici. Vždycky, když jsem v minulých třech letech dostala tak velkou chuť na česká jídla, byl to intenzivní a poměrně spolehlivý signál, že je čas podívat se domů. Ne kvůli jídlu, ale kvůli stesku, který se mi prostě přihlásil neudržitelnou chutí na Hermelín,  špagety s Nivou nebo na kuřecí stehýnko s bramborovou kaší. Teď nějak neumím rozklíčovat, jestli je to stesk, těhotenské chutě, které zmizí, jak se miminko narodí, nebo mix obojího. 

Mimochodem, mojí závislosti na máku tady nikdo nerozumí. Mák se v USA bere jako koření, drahé a někde ne úplně jednoduše k sehnání. A vůbec není běžné, aby ho někdo jedl jen tak – syrový po lžičkách. Moji tchýni jsem tím totálně vyděsila a jedna moje kamarádka se mě dokonce zeptala: "A ty se jako nebojíš?" "Jako čeho?" řekla jsem se. "No tak je to opiát. Co když tvoje dítě bude mít jednou sklon třeba k závislosti na drogách?" Napadají mě teď různé věci a blbosti, ale nad touto jsem, přiznám se, zrovna neuvažovala. 

7 komentářů:

  1. Milá Jani, moc si užívám Vaše řádky a vzpomínám u nich na své pocity pred porodem :) ktere jsem prožívala podobně jako Vy...doma mame čtyř měsíční Amalku a behem těhotenství jsem procházela různými fázemi radosti, obav, úzkosti...obehala kurzy snad na všechno (od kojení, manipulaci s mimim...az po kurz ,,šťastná máma,,) a za porodem jsem jela 200km z Hradce Kralove do Krnova pro co nejprirozenejsi porod...a s blížícím se termínem rostly i obavy Jak zvládnu udržet doma pohodu, nejen spokojeně dítě, ale i spokojeneho partnera atd. :) .... Jani a věřte mi, zvládnete vše! Jako ženy to mame v sobě :) a jakmile ubehnou tři měsíce, mate doma hotového člověka, který se od srdce směje, začíná zkoumat, komunikuje s Vámi a Vy budete nejšťastnější máma na světe :) ...a co se děje první tři mesice? Zvykáte si, občas si postesknete, ale zase se otřepete a jdete dal! Držím Vam pěsti u porodu, moc si ho užijte a tesim se na Vaše první dojmy <3 Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, děkuju moc! Četla jsem si váš komentář zrovna ve chvíli, kdy už jsem skoro jistě cítila, že se blíží porod. A než jsem stihla odpovědět - jsme tři. Moc děkujeme a slibuju, že všechno postupně sepíšu. Užívejte vaši Amálku! :) Jana

      Vymazat
  2. Mila Jani, moc me to dojalo, jak pisete o styskani po domove, i ja miluji Hermelin&Co. A co je vlastne domov? Tam kde zijeme, tam kde jsme se narodili, kde mame sve drahe? Sama to nevim. Litam v tom jiz desetileti. Ale vse je vlastne tak jak to ma byt a jsme tam kde je nam fajn (tedy by melo byt, chteli jsme to tak). Do toho se muze vlastne jenom vzit, ten kdo to zazil a tak verte, chapu to a rozumim moc dobre co myslite. Hlavne zadne vycitky svedomi, ty dovedou hodne negativne ovlivnit nekdy i cely zivot. Jste tak perfektne zorganizovana, to fakt obdivuji. Urcite bude vsechno v pohode, kdyz to prije, jde to svou cestou a az toho mrnouska prvne spatrite, tak uz na svobodny zivot ani nepomyslite. Ted potrebujete spis klid, tak se nevzrusujte a kdyz se vam nechce telefonovat tak vypnete telefon a je to. :-)) Urcite to pratele a blizci mysli dobre a tesi se s vami, ale ono to nekdy asi dost unavuje. Radeji si dejte lzicku maku, prirodni opiat to tedy asi je (ale zadna silna droga) :-) a drzim porad moc palce..... Dagmar

    OdpovědětVymazat
  3. Mila Jani, pamatuji si jak mi praskla voda a ja se v aute modlila at maji volny nadstandart 😂 Takove obavy Vam v USA nastesti nehrozi 😉 Manzel nahlas premyslel, jak prcka udrzet do soboty uvnitr a to byla streda, abych mu mohla fandit na pul maratonu, ktery mel bezet misto me 😃 No blbosti. Nejvic jsme se ale tesili na to, co to asi bude, protoze jsme si pohlavi nenechali rict. Vsechny obavy jak to vse zvladneme a co budeme potom delat, ze uz se toho ditete vlastne nikdy nezbavime se najednou vytratily druhy den, kdyz se nam narodil Benik. A ikdyz my jsme pak bohuzel meli docela hodne starosti, vse slo tak nejak samo. Najednou jsem mela srdce laskou jeste plnejsi az k prasknuti.S ditetem se nam sice zmenil cely zivot, ale k lepsimu. Zmenily se nase priotity a dnes si rikame, ze jsme meli predtim mozna zbytecne moc casu jen pro sebe a jak jsme bez nej vubec mohli zit 😍
    Preji Vam at jde vse hladce a jste brzy spokojena rodinka. Drzim moc pesti, tesim se s Vami 😙 Pavla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavlo, děkujeme! Už jsme tři, Beníček leží tady vedle mě. :) A já jsem z toho taky úplně paf, což je asi vidět i z dnešního postu. Jinak péče v USA je ohromná, cítím se jako v pětihvězdičkovém hotelu. I když už nás dneska chtěli poslat domů, tak jsem se ještě nenechala. Snad to sem všechno brzy sepíšu. Jenom jsem zvědavá na ten účet za tohle všechno. :) Zdravím vás teď právě od večeře - svojí, Beník zrovna spinká. :)

      Vymazat
  4. Ps: jinak ja chodila po lzickach na peanut butter...podle mych americkych kamaradek take zadna vyhra 😉

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavlo, já mám peanut butter kontinuálně od přesunu do Ameriky. Ale teď při kojení několikrát denně. :) Kupujeme každý týden velkou sklenici.

      Vymazat