CO ČTU

KNIHY, KTERÉ JSEM PŘEČETLA ANEB NEPOVINNÝ ČTENÁŘSKÝ DENÍK

2019

Francis Scott Fitzgerald: Něžná je noc

Jérôme Colin: Bitevní pole
Tohle je překvapení mého čtenářského roku! Za mě dokonalá kniha o realitě rodičovství a partnerského vztahu, když máte děti. Jak se vypořádat s dospíváním miminka, pro které jste kdysi byli celý svět a teď jste prudérní debilové? Jak se vyrovnat se změnami ve vztahu, které to přináší, se stárnutím, s problémy okolo, nad kterými nemáme kontrolu a jak v sobě potlačit pocit, že život se žene ke konci rychleji, než se nám to líbí? Za mě je ta kniha cosi jako deník čtyřicátníka, kterému najednou vidíte do hlavy a říkáte si: to není možný, že tohle máme stejně, a hele, tohle taky! Škoda, že si nakladatelství a autor nedali víc práce, že to není ještě delší, nějak nápaditěji vypointované a hlavně že to nemá skoro žádnou reklamu!!! Je to jedna z těch knížek, které si vůbec nevšimnete, přitom toho nabízí tolik!

Sally Rooney: Rozhovory s přáteli
Kdyby mi bylo kolem jedenadvaceti jako je hlavní hrdince, asi bych tu knihu milovala. Ale nejspíš jsem už dost stará, takže je to "jenom" povedená věc ověšená cenami, jejichž důvodu moc nerozumím. Ale k věci. Příběh univerzitní studentky trochu znuděné životem a hledající sama sebe a lásku ve vztahu ze ženatým mužem by mohl znít jako růžová knihovna, což ale to tato kniha není. Hlavně asi stylem, jakým je napsaná, on řekl a ona řekla, do toho ledabylé myšlenky, tu a tam politika nebo jiné kontroverzní téma a vůbec ne špatně uchopené, prostě život "psaný" tak, jak se odehrává v reálu, ne na papíře. Žádný slaďák, ale realita, velmi slušně zaznamenaná, ačkoliv dlouho ve mně asi nezůstane. Čte se to samo, za mě ideální čtení k vodě, které bez problémů stihnete za den.  

Michel Houelleberq: Serotonin
Vlastně vůbec nevím, co si o ní myslet, ačkoliv si mě podmanila od první stránky. Přitom příběh depresí trpícího hrdiny rekapitulujícího svůj život nemá kapitoly, prolíná se v čase, jsou v něm půlstránková souvětí, skoro v něm chybí přímá řeč a naopak je v něm na můj vkus zbytečně moc sexu včetně pedofilie, zofilie a dalších. Snad aby autor dostál pověsti kontroverzního autora? Na druhou stranu, Serotonin má nádherné úvahové pasáže a je to podle mě nejvýstižnější popis deprese, co jsem kdy četla. Jestli trpíte smutkem nebo dokonce depresí, přečtení Serotonina by vám mohlo pomoct uvědomit si, že na tom ještě nejste tak zle. Určitě si od autora přečtu i další věci. Serotonin stojí za to, ačkoliv titul evropský román roku bych mu asi nedala. 

Harper Lee: Jako zabít ptáčka
Další literární poklad tento rok, který se dá číst mnoha způsoby. Je to román o životě na americkém jihu? O rasové otázce, nenávisti, rovnoprávnosti? O rodičovství? O dětské přirozenosti, bezprostřednosti a naivitě, která vlastně vůbec naivitou není? Já v něm našla od všeho vrchovatě, navíc kniha v žádném ohledu neztratila na aktuálnosti, ačkoliv vznikla tuším někdy v šedesátých letech a celý příběh obyvatel městečka Maycomb v Alabamě sledujeme pohledem osmileté holčičky. Je to nádherné dílo, pomalé, klidné, nedějí se tam žádné velké věci, a přesto je to úžasné poselství o lidech, které si naprosto právem vysloužilo Pulitzerovu cenu. 

Erich Maria Remarque: Nebe nezná vyvolených
Taková ta kniha, o které dumáte ještě dlouho po přečtení. Příběh automobilové závodníka, který v sanatoriu poznává dívku léčící se s tuberkulózou. Když odjíždí, ona se rozhodne odjet s ním a užít si maximálně poslední dny svého života. Co to však znamená konkrétně? Jsou to krásné šaty? Večeře?  víno? Je to láska? Je to odvaha žít naprosto po svém, i když to znamená ranit jiné? Jeden z nejlepších románů o křehkosti života, o hazardu se zdravím, o zázracích, o spravedlnosti, o smrti. Nádhera, doják, podle mě povinná četba pro každého na planetě. 

Michelle Obama: Můj příběh
Více o knize tady.

Haruki Murakami: Bezbarvý Tzukuru Tzakaki a jeho léta putování 
Po delší době audiokniha, u které jsem zase usínala, a tak se několikrát vracela tam a zpátky. Nevím, jestli to bylo tím poslechem nebo dějem, ale haló kolem této knihy nerozumím. Napjatě jsem čekala, jak se situace kolem Tzukuru a jeho kamarádů vysvětlí a vyvine, místo toho jsem ale pořád četla jen o tápání proložené podivnými historkami, které podle mě nebyly pro děj vůbec důležité, a spoustu popisů sexuálních fantazií. Když jsem doposlouchala, říkala jsem si, co jsem v té knize měla najít. Možná mi poslechem unikl význam jemné symboliky, kterou bych našla v psaném textu? Vážně nevím. V mém chápání Tzukuru doputoval odnikud nikam a i já mám z knížky takový "nijaký" pocit. 

Věra Nosková: Víme svý
Pořád skvělý, i když za mě neslabší díl trilogie. Možná proto, že jsem dočítala celkem rychle, abych mohla knihu vrátit a nemusela ji vláčet letadlem do Turecka? Nevím. Každopádně za mě už trochu moc vulgarity, alkoholu, sexu a tentokrát i "chudáčkovství", prostě mě Pavla sem a tam už někdy štvala. Stejně ale bude Noskové trilogie jeden z mých čtenářských zážitků letošního roku. 

Věra Nosková: Obsazeno
Dočetla jsem Bereme co je a okamžitě chňapla po pokračování. Rozhodně jsem se nebyla zklamaná, i když druhý díl trilogie mi přece jen přišel o kousek méně osobnější a celkově slabší. Každopádně atmosféra knihy a popis doby, deziluzí z ní a taky z toho, co to obnáší být žena, být dospělá a být v Praze, byl brilantní. Vůbec nechápu, jak a kde se stalo, že první díl odmítlo Noskové vydat hned několik nakladatelství. Vždyť ta paní píše jak bohyně!

Věra Nosková: Bereme co je
Chodila jsem kolem ní v obýváku rodičů deset let, než jsem ji vzala do ruky. Podle mě jeden z literárních skvostů, který by si zasloužil lepší obálku i daleko větší propagaci. Autobiografický příběh Věry Noskové alias Pavly je jedna z nejlepších sond do života v padesátých letech, do naprostého zoufalství té doby, kdy se člověk, co nechce jít se stádem, potácí na hraně rezignace. Je to taky skvělá sonda do toho, co to tenkrát znamenalo být ženou, mít sny, bohatý vnitřní život, ale kvůli matce a době mít zpackaný ten vnější. Jestli procházíte jakýmkoliv složitějším obdobím, tak si ji přečtěte, ať víte, že nejste blázen ani sama a že když máte svobodu, jste o velký, velikánský kus před Pavlou. 

John Steinbeck: Na východ od ráje
Uff. Je to už týden, co jsem dočetla a od té doby se nemůžu začíst do ničeho jiného. Další skvělá záležitost, kterou jsem roky míjela. Nadčasové čtení, které se vyplatí mít v knihovničce, protože je v něm tolik životního moudra. Na východ od ráje je kniha o boji dobra se zlem, který probíhá v každém z nás, o vnitřních rozporech člověka, o lásce, o tom, že jací jsme může být třeba částečně předem určeno, ale to, jak se nakonec v životě chováme, je především výsledek našich rozhodnutí. Timšel - můžeš. Nechápu, že jsem se k tomuto klenotu propracovala až teď. 

Tim Marshall: V zajetí georgrafie
Fantastická knížka vysvětlující tolik problémů světa a jejich příčin - wau! Nikdy by mě nenapadlo, kolik z nich má na svědomí georgrafie ani nakolik geografie může za to, že státy spolu od počátku věků válčí a vždycky asi bohužel válčit budou. Knížka mi objasnila spoustu základů a věcí, které obvykle postrádám v novinách, a to hlavně u témat jako anexe Krymu, vztah Číny a Tibetu nebo vztah Indie a Pákistánu. Četla se jako román, ačkoliv to vůbec není optimistické čtení. Kupte si ji, stojí to za to. 

Alena Mornštajnová: Tiché roky
Dočetla jsem a první, co mě napadlo, bylo: "To bylo krásný!" Asi nemám, co bych dodala. Četlo se to samo jako všechny její knížky. 

Yuval Noah Harari: Homo deus 
Oproti fenomenální "Sapiens" o kus slabší. To ale nic nemění na tom, že jde o dobré dílo, ve které jsem po přečtení měla hodně barevných papírků - tohle místo si zapamatuj nebo aspoň vypiš! :) Skvělá intelektuální provokace, ideální doplnění k románům, které jsem četla zároveň s Hararim. Při čtení o budoucnosti světa mi ovšem bylo trochu úzko a snad poprvé v životě jsem si řekla, že jsem možná ráda, že se toho nedožiju? 

Delphine de Vigan: Podle skutečného příběhu
Moje první kniha od Delphine, kterou jsem viděla naživo v březnu v Praze. Občas jsem tleskala nadšením, občas odkládala, že si radši půjdu lehnout. Ale jsem ráda, že jsem dočetla, hlavně kvůli popisu spisovatelčiny tvůrčí krize, do které se dovedu vžít. Bavil i mě i fakt, že kniha hodně zavání autobiografií a prvky reality, které autorka podrobuje hlubokému filozofickému zkouání. Je tohle příběh samotné Delphine? Nevím, ale bavil mě a ráda si přečtu i další její knihy. Třeba v nich najdu odpověď na otázku, proč je její dílo pro kritiky a tolik čtenářů taková pecka, když pro mě toto byla "jen" lepší kniha. 

Carolina Setterwall: Doufejme v to nejlepší
Je sice teprve květen, ale tohle bude jedna z mých knížek letošního roku. Carolina Setterwall popsala podle mě svůj vlastní silný příběh o tom, co se děje, když je vám kousek po třicítce, na klíně máte mimino a ztratíte manžela. Je to mimořádně silné, a přitom nijak na sílu napsané. Naopak. Text plyne tak obyčejně, jednoduše a je plný tolika protichůdných emocí týkajících se lásky, mateřství i smrti, že se v něm určitě někde najdete, ačkoliv s autorkou nemáte nic společného. Líbí se mi, že v jejím psaní nejsou žádná trapná klišé, nic na sílu, co by mělo udělat z knížky bestseller. A přitom málokterá knížka by si to zasloužila tolik jako tato! Přečetla jsem ji online, ale nechala jsem si ji koupit a poslat, protože ji chci mít v knihovničce. Vím, že se k ní určitě vrátím, je to ten typ knížky, která v člověku něco zanechá a do které když nahlédnete, vždycky tam něco objevíte, ačkoliv vám u toho dost pravděpodobně ukápne slza. Kupte si ji, fakt to stojí za to, moc si přála umět tahle psát. 

Elena Ferrante: Dny opuštění 
Líbily by se mi knížky Eleny Ferrante, kdyby nenapsala Geniální přítelkyně? Upřímně nevím. Za mě o velký kus lepší než Tíživá láska, ale daleko za Geniálními přítelkyněmi. Na této knize mě fascinuje, že je založená vlastně jen na explozi pocitů, které na tolika stránkách navzdory absenci děje nikdy nejsou popsané stejným jazykem. Za to Ferrante tleskám. Napsat celou knihu na téma "opustil mě manžel a jak se cítím", a přitom nenudit, to si zaslouží uznání. Vlastně celou dobu jsem si kladla otázku: je vůbec možné, aby někdo tak trefně a hluboce popsal pocity, které sám neprožil? Je Elena Ferrante nejen Elenou z Geniálních přítelkyň, ale i Olgou? 

Simon Mawer: Skleněný pokoj
Hned teď nutně (duben 2019) potřebuju navštívit Vilu Tugendhat. Ovšem volné vstupenky jsou až na říjen. :) Chci vidět sklo, chci vidět vyhlídku na Brno, chci vidět onyxovou stěnu. Jak je možné, že jsem tam nikdy nebyla, když jsem se narodila dvacet kilometrů odtud? U čtení mi bylo trochu stydno, když jsem přemýšlela, čím to, že si cizinec Mawer vybral zrovna Brno, kde já měla vilu "pod nosem" a nikdy jsem tam ani nedošla. Natož abych kolem ní vytvořila takový příběh. Atmosféru doby první republiky i poválečných období podle mě vystihl dokonale. Stejně jako citlivě naznačenou homosexualitu, která v knize v žádném případě nepůsobí jako klišé. Tajně si přeju, aby rodina Landauerů doopravdy existovala. Kdyby to tak bylo, moje okouzlení z knihy by bylo ještě větší. 

Anton Myrer: Poslední kabriolet
Od první stránky jsem si říkala, jak mě tato knížka mohla minout, a přibližně od páté ji řadím mezi knihy, které mě v životě nejvíc zasáhly a ovlivnily. V Posledním kabrioletu je totiž všechno: láska, válka, přátelství, kompromisy, soutěžení, filozofie, obdiv, Amerika, Kennedy ... prostě celá lidská existence od mládí po stáří se všemi krásami, komplikacemi i bolestmi. Je to knížka, ke které se hodlám vracet a ve které mám víc stránek založených než nechaných jen tak ... A je to taky knížka, která ve mně vzbudila mimořádnou frustraci z vlastní malosti. Protože, má vůbec smysl ještě něco psát, když existují díla jako Poslední kabriolet? 

Ayobami Adebayová: Zůstaň se mnou
Je mimořádně příjemné si připomenout, že mistrovsky napsané story o lásce - partnerské, mateřské, rodinné, které se mě hluboce dotkne, se nemusí odehrávat jen v Evropě nebo za mořem, ale klidně v nigerijském Lagosu. "Zůstaň se mnou" je velmi intenzivní čtení, u kterého jsem si mnohokrát srdceryvně zabulela. Navíc ani pár dnů po dočtení nemůžu dostat z hlavy několik myšlenek. Ta nejzásadnější je, kolik bolesti dokáže unést jeden člověk? Smrt matky, jednoho dítěte, dvou ... ? A ta druhá, kde přesně je ten bod, kdy se dobré úmysly a skutky stávají zlem, co rozloží i něco tak silného jako je láska? Četli jste? Dokážete odpovědět?

Alena Mornštajnová: Hotýlek
Čtivé, ze života, žádná plytká story alá Patrik Hartl, navíc se zajímavým přesahem do české historie. Obdivuju nápad, zpracování a hlavně Alenu Mornštajnovou, že dokázala tak čtivě popsat časově velmi rozsáhlý příběh tolika postav. Hotýlek mě nepoznamenal emočně tolik jako Hana, ale byla to skvělá oddechovka. Poslední dobou jsem tak pyšná na české autorky a na Alenu Mornštajnovou speciálně. Přečtěte si to - dobré.

Anna Cima: Probudím se na Šibuji
Koupila jsem si ji, protože jsem čekala zajímavé vyprávění o Češce začínající v Japonsku a jejím sžíváním se s úplně jiným prostředím. No - tak to šlápnutí vedle. Šibuja je spíš intelektuálně laděný dívčí román, o Japonsku je tam toho poskrovnu. Pořád jsem čekala, kdy se z toho stane něco víc nebo kdy pochopím a prohlédnu prolínání Prahy a Šibuji, pořád marně, ale stejně jsem četla dál, zřejmě kvůli tomu fascinujícímu zaujetí autorky pro vše japonské. Nelituju, ale tolika pozitivním ohlasům na knihu upřímně nerozumím.

Phil Knight: Shoe dog
Tuhle knížku jsem nadšeně začala, pak se s ní chvíli trápila a nakonec jsem ji kvůli Geniálním přítelkyním odložila. Zapomenutá zůstala ve čtečce až do února 2019, kdy jsem se k ní vrátila a dočetla ji na jeden zátah. Mimořádně čtivým způsobem napsaný příběh o vzniku firmy Nike a mnoha vnitřních (Jak být dobrým manažerem, manželem a otcem, když den má jen 24 hodin?) i vnějších bojích jejího zakladatele. Phil Knight dokazuje, že je možné překonat mnoho nástrah, pokud se člověk nevzdává. Na druhou stranu, nemůžu si pomoct, tohle je už několikátá biografie slavného miliardáře, u které jsem se sama sebe ptala: To je nebo musí být každý úspěšný muž zároveň menší či větší bestie, co není schopná empatického vztahu se svými kolegy a rodinou? Je to snad předpoklad úspěch? Nebo jeho následek? 

James Patterson, Bill Clinton: Pohřešuje se prezident
James Patterson je jeden z nejbohatších autorů planety, a tak mě jeho práce zajímala. Tím spíš, když je na knize navíc ještě jméno bývalého amerického prezidenta. Výsledkem je podle mě řemeslně velmi slušně napsaný thriller. Na námětu mi každopádně nepřijde nic objevného, konec je šťastně až naivně americký. Prokousávala jsem se tím docela dlouho, bylo mi líto nedočíst, ale kdybych nedočetla, o nic velkého bych nepřišla. 

Mark Manson: Důmyslné umění jak mít všechno u prdele (audiokniha)
Kdysi jsem motivační knihy milovala, dnes se jim vyhýbám. Tato - vlastně antimotivační - byla výjimka jednak kvůli svému názvu, druhak kvůli mnoha doporučením a hlasu Davida Prachaře, který ji namluvil. Když odmyslím kupu sprostot, které mě trochu iritovaly, knížka je plná skvělých myšlenek, které jsou reálnému životu blíž než jiná motivační literatura. Na druhou stranu, mezi skvělými myšlenkami je bohužel i spousta nezáživné výplně, ze které jsem si nic neodnesla. Udělala jsem si pár poznámek a podruhé už ji číst nemusím.

Zuzana Dostálová: Hodinky od Ašera
Čtivá knížka, kterou jsem přečetla za dva večery. Ale že by to byla kniha loňského roku, jak mě na ni na svém IG nalákala knižní influencerka Lucie Zelinková? To tedy ne. Na postavách je velmi dobře vykresleno spousta problémů dnešních třicátníků - sny versus realita, nepovedené vztahy, nelehké podnikání a taky pražská Letná, která vážně není jen o art latté a avokádových toastech. Bavil mě úderný styl, krátké věty, nikde moc zbytečných slov navíc, na druhou stranu souhlasím s lidmi, kteří o knize tvrdí, že "je to o výrazný kus lepší Hartlovina". Mám stejný pocit.

Ladislav Zibura: 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Sice jsem tady kdysi napsala, že jedna knížka od Ladislava Zibury mi stačila, ale protože v této putuje po Turecku, se zájmem jsem po ní sáhla. Zase lehké, zábavné čtení, cestopis, který vlastně cestopisem není. Baví mě Ladislavovy úhly pohledu na obyčejné věci a úžasná práce s češtinou. Ale stejně jako minule: po určité době se věci opakují, ke konci už se mi zdálo, že čtu pořád totéž. Jeho knihy si člověk zřejmě musí dávkovat postupně. Což ale nic nemění na tom, že Ladislav Zibura mě baví. Moc baví! Tak moc, že jsem se hned po dočtení dívala na termíny jeho přednášek. A - všechny, kdy zrovna budu v Česku, jsou vyprodané! (únor 2019)

A. A. Milne: Medvídek Pú
Více o knize zde.

Petra Hůlová: Čechy, země zaslíbená
A třetí šance, kterou jsem dala Petře Hůlové. K jejím dílům mám zvláštní vztah. Nepochybuju o tom, že Petra má mimořádný talent a patří mezi nejlepší české spisovatelky. Přesto jsem v žádné z jejích knížek nepřešla přes prvních deset stran, protože její psaní mi přišlo příliš nesrozumitelné. Tato kniha byla jiná. Zaujal mě příběh Ukrajinky, která do Čech přijede za vidinou lepší úrovně, zpracování výhradně v první osobě, bez kapitol, a především skvělý náhled a postřehy z ukrajinského i českého prostředí a mentality. Nemůžu říct, že by se ta kniha četla sama. To od Petry Hůlové asi nic. I tady jsem se několikrát přistihla, že ne vždycky mi bylo všechno jasné. Ale bavilo mě to tematicky i jazykově, a tak jsem - tramtadá - přečetla svoji první Petru Hůlovou! :)

Viktorie Hanišová: Anežka
Nadšená Houbařkou jsem se vrhla na Anežku. A musím říct, že pro mě další výborně napsaná kniha. Přitom další nelehké téma rodičovství a nezvládnuté adopce romské holčičky. Byla jsem ráda za zmínku o Roku kohouta, že se autorka netvářila, že na tohle téma píše v Česku úplně první. Neradostné, depresivní, husinu nahánějící čtení, které jsem nedokázala odložit na dlouho. Trochu jsem v rozpacích z "žádného konce", ale po Houbařce jsem ho vlastně čekala. Houbařce bych ale přesto dala o půl hvězdičky hodnocení víc. Proč? Asi ve mně zarezonovala o trochu silněji, téma jako by bylo vystavěné a nastudované o kousíček pečlivěji než u Anežky. Ale skvělá knížka, rozhodně si ji přečtěte.

Zuzana Dostálová, Pavla Horáková, Alena Scheinostová: Johana
Na tohle jsem byla zvědavá hlavně kvůli štafetovému psaní: pozná se, která autorka psala kterou část Johanina života? Já jsem to nepoznala a po dočtení mi to přijde celkem líto. Knížka mě každopádně vtáhla už na druhé stránce a nemohla jsem přestat číst až do posledního řádku. Bavilo mě propojení událostí posledních čtyřiceti let v Česku s životem obyčejné ženy. Kniha je vlastně jakýsi deníkový záznam, někde rozpracovaný detailněji, jinde méně. Skvělá oddechovka, možná trochu plytká, ale proč ne? Strávila jsem s ní dvě příjemné noci.

Viktorie Hanišová: Houbařka
První knížka tohoto roku! Dočetla jsem ji včera v noci (6.1.) a to nejdůležitější, co chci říct, že jsem objevila další famózní českou autorku, která je mi ještě sympatičtější, protože si nevybírá lehká a prvoplánová témata. Absolutně jsem se nemohla odtrhnout a zvládla jsem to za tři dny. Houbařka je o tom, jak trauma může člověku zničit celý život a jak se v něm asi nikdy nelze přestat rýpat. Sugestivní, syrové, místy mě až bolelo číst, jak může být matka tak krutá ke své jediné dceři … Na druhou stranu, ptala jsem se pořád, čím to, že někteří lidé se z traumatu vzpamatují a Sára ne? Je to typem osobnosti? Je to vlastní rozhodnutí nechat minulost za sebou a jít dát, což Sára nedokázala? Co o tom rozhoduje? No, přečtěte si to, napište, já tuhle knihu budu určitě ještě pár dní vstřebávat. A převalovat v hlavě nijaký konec, za který jsem v půl druhé ráno byla na autorku celkem naštvaná. Ale abych nezapomněla: obdivuju, jak Viktorie Hanišová dokázala zajímavě popsat les, houby, jejich sběr a co z jakých hub uvařit za pochoutku. Od prvních stránek mám chuť na houbový guláš a ještě mě nepřešla. 

2018

Iva Hercíková: Hester aneb O čem ženy sní
Knihu jsem našla ve své knihovničce na Moravě. Od první stránky jsem si říkala, jak je možné, že místo Padesáti odstínů šedi neochutnala světový úspěch za svůj erotický příběh právě Hercíková? Zasloužila by si to mnohem víc, kdyby jen za použitý jazyk, kterým je schopná popsat desítky milostných aktů, a pokaždé jinak. Její kniha má navíc - na rozdíl od Padesáti odstínů - příběh. Je to příběh ženy žijící ve zlaté kleci, která hledá lásku, způsob, jak se vyrovnat se stárnutím, s odchodem dětí, s tím, že  život podřídila jim a ... a co teď? Příjemné překvapení, i když jedno přečtení mi stačí.

Bianca Bellová: Jezero
Jezero jsem měla ve čtečce přes rok a pořád ho odkládala, abych ho po Vánocích přečetla za tři dny. Neuvěřitelně dojemný příběh o hledání matky a vlastní identity v blíže neurčené postsovětské republice. Nepamatuju si, kdy naposled jsem četla něco tak naturalistického, syrového, vlastně děsivého - jedna z mála knížek, které jsem nedokázala otevřít před spaním, abych neměla zlé sny. Biance Bellové zavidím představivost, pozorovací talent a hlavně úsporný jazyk. Jedna z mála knížek, ve které není ani jediné slovo navíc. Silná, stručná knížka, husí kůži jsem měla na každé stránce. Cenu Magnesia Litera má právem.

Astrid Lindgrenová: Děti z Bullerbynu
Více o knize zde.

Pavla Horáková: Teorie podivnosti
Pavla mě baví vtipnými posty na Facebooku a bavila mě i její kniha. Příběh je podivný, což by se podle názvu dalo asi čekat. Ale nimrání v podivnostech světa, lidské existence a v nitru hlavní hrdinky, to mě hodně bavilo! Nad spoustou témat, třeba že jsou chlapi přirozeně hezčí než ženy, a proto se obejdou bez make-upu, přemýšlím vlastně úplně stejně, i když se za to trochu stydím. A popisu Bristolské stupnice stolice se směju do teď, týden po dočtení. Teorie podivnosti mě nadchla ironií a experimentováním s jazykem. Za to Pavle odpouštím i to, že text proložila zbytečným množstvím nudných krimizpráv ze severní Moravy. Ale v románu mají své místo.

Donatella di Pietrantonio: Navrátilka
Více o knize zde.

Martin Moravec, Gabriela Koukalová: Jiná 
Četla jsem hodně nudných autobiografií sportovců, kde jsou stránky zaplněné vlastně jen popsanými statistikami: kde hráli, jaké to bylo, kdo skóroval první, kdo druhý, kam letěl míček v utkáních, která si dávno nepamatuju a jejichž výsledky jsou mi jedno. V tomto je knížka o Gábině skutečně jiná a bulvárnější charakter mi nevadil. Ostatně proto jsem si ji chtěla přečíst. Byla jsem prostě zvědavá. Přelouskala jsem ji za pár večerů. Četla se jednoduše, rychle, bavila mě. A bavila mě i jednoduchá obálka a grafický prvek číslování stránek, které je vlastně časomírou. Přesto ve mně po dočtení Gábiny příběh zanechal pocit, že je mi jí nesmírně líto.

Erik Tabery: Opuštěná společnost (audiokniha)
Moje úplně první audiokniha! Načtená báječnými Ivanem Trojanem a Jiřím Dvořákem, u jejichž hlasů se bohužel tak krásně usínalo. :) Ale doposlouchala jsem. Hezká kniha, ve které Erik Tabery prokázal výbornou orientaci v historii a ve zdrojích, které nápaditě pospojoval. Na začátku, kde se hodně věnuje historii, kterou tolik neznám, mi přišla fantastická. Ke konci, kdy se věnuje médiím a současné politice, už se mi tak objevná nezdála, spíš mi připomínala, co už jsem si kdysi četla v Respektu. Ke konci jsem si navíc říkala, že autor možná až zbytečně moc tlačí svůj názor na současnou situaci a politiky, místo aby nechal na čtenáři, aby si každý udělat úsudek vlastní. Ale slušná práce, doporučuju každému, hlavně těm, co mají pocit, že o politiku není potřeba se zajímat, "protože všichni jsou přece stejní zloději". 

Tuvia Tenebom: Chyťte Žida
Více o knize zde.

Hans Rosling: Faktomluva
Více o knize zde

Tuvia Tenenbom: Čau, uprchlíci!
Takto by měla vypadat novinařina. Je to už moje druhá Tenenbomova kniha a zase skvělá. Líbí se mi postřehy autora, jeho schopnost nestraně pozorovat, trefně pojmenovávat nepříjemné věci a přitom nikoho neurážet, nikomu nestranit a nechat hodnocení čistě na čtenáři. Zase jsem si uvědomila, že realita uprchlické krize je daleko komplikovanější, než ji shrnuje spousta mých kamarádů ve statusu na Facebooku. Je mi líto uprchlíků, kteří v Německu našli azyl, ale zároveň jsou v té zemi jako ve vězení, je mi líto Němců, kteří zatížení historií druhé světové války, sami sebe dostali do pasti a teď tápou, jak z ní ven. Tenenbom nenabízí odpovědi na složité otázky, jen mimořádně vyvedený popis reality se spoustou prostoru, o čem přemýšlet ještě dlouho po dočtení knihy. Stojí za koupi.

Markéta Lukášková: Panda v nesnázích
Markéta píše skvěle, vtipně, dobře se čte. Navíc si brilantně poradila hned se dvěma těžkými tématy, úzkostmi a životem v hlubokém komunismu, když jste nebyli poslušní režimu. Obě témata popsala naprosto lidsky, jednoduchým stylem, a přitom nesmírně zajímavě. Knihu jsem četla každou volnou chvilku, kterou jsem měla. Prolínají se v ní dva osudy, jeden z minulosti a druhý ze současnosti. Historické bádání muselo dát hromadu práce. Markéta ji udělala maximálně zodpovědně, takže to určitě nebyla její poslední knížka. Doporučuju, i když je to titul, který přečtete jednou a s velkou pravděpodobností už se k němu nevrátíte.

Miřenka Čechová: Miss Amerika
Wau! Přečetla jsem za den nadšená krásou té knihy, jejím zpracováním a texty o New Yorku, který miluju. Miřenka vystihuje život cizinky v NYC kratičkými esejemi a postřehy, které mi svou trefností lezly až pod kůži. Tohle není kniha, ale spíš dokument, který by si měl přečíst každý, kdo se do NYC chystá (hlavně žít) a každý - hlavně bílí Američané se správnými dokumenty - který v něm už žije. Není to knížka pro všechny. Vlastně jsem si skoro jistá, že se mi líbila hlavně pro to, jaký mám s Amerikou a New Yorkem citový vztah. Taky mě baví, že je psaná česko - anglicky, i když mi trochu vadilo, že česko - anglické texty se prolínaly a chvilku mi trvalo pochopit, že fejeton psaný česky se objeví někde o pár stránek dál v anglické podobě a naopak. Ale skvělá práce!

Elena Ferrante: Tíživá láska
Na tuhle knihu jsem se tak hrozně moc těšila! Už po prvních pár stránkách jsem ale byla hrozně zklamaná a musela si přiznat, že ve své prvotině se Elena Ferrante ani zdaleka nepřibližuje genialitě Geniální přítelkyně. Což píšu s plným vědomím toho, že na Ferrante jsem po její neapolské sáze mimořádně náročná. Tíživá láska mě mátla prolínáním minulosti s přítomností, sáhodlouhými popisy, jazykem, kde jsem si musela domýšlet, co tím vlastně autorka chtěla říct. Četla se mi těžko a když jsem dočetla, napadl mě vlastně jen povzdech: no, zvláštní.

Patrik Hartl: Nejlepší víkend
Oddechovka, kterou jsem v tuto dobu, kdy ležím doma s vyhřezlou plotýnkou, asi potřebovala. Patrik Hartl pořád umí psát, ale jeho předchozí knihy mi přišly zábavnější. Tuhle jsem četla nejdéle a s nejmenší chutí. Co mi vadilo? Žádný kloudný děj, navíc občas přitažený za vlasy, zbytečně moc vulgarit, podvádění, sexu každý s každým. Jestli je toto realita, žiju v iluzi. Každopádně ráda v ní zůstanu a knihu posílám dál.

Radka Třeštíková: Veselí
Blogový post je k přečtení zde

Michal Kašpárek: Hry bez hranic
Michala Kašpárka považuju za jednoho z nejlepších novinářů a dokonce uvažuju, že si kvůli němu předplatím FinMag. Některé jeho články si schovávám, jiné čtu dvakrát, třikrát. Ale knihu jsem přečetla - a stačilo mi to jednou. V románu, který má být karikaturou dnešní doby a generace miléniálů, jako by Kašpárek posbíral svoje nejtrefnější komentáře z článků a dal je do života, jednání a mluvy svého románového hrdiny Filipa. V knize je řada zajímavých úvah, trefných postřehů, tak akorát humoru a parádních jazykových obratů. Celkově na mě ale příběh působil jako nesmírná bizarnost, kterou podle mě pochopí jen velmi úzké publikum s bydlištěm ve velkém městě a ve věku kolem pětatřiceti. 

Chimamanda Ngozi Adichie: Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních 
Pustila jsem se do ní hned po Feminismu pro každého. Taky kratičká, taky na genderové téma, tentokrát z pohledu, jak ve výchově předcházet genderovým stereotypům. Možná proto, že je psaná formou dopisu, se mi líbila víc než předchozí dílo, ačkoliv ne se vším v knize souhlasím. Třeba téma genderově nerozdělovaných hraček. U nás doma je to tak, že Benjamín občas vezme na hřišti holčičkám kočárek a vozí ho. Neberu mu ho ani se mu za kočárek nijak neposmívám. Zároveň u něj ale na celé čáře vyhrávají auta, bagry, rypadla, vlaky. Nemyslím si, že je na tom cokoliv špatně, a nemám pocit, že bych mu měla koupit kočárek pro panenky.  

Chimamanda Ngozi Adichie: Feminismus pro každého
Na Chimamandu nedám dopustit od prvních řádků Amerikány. Ale tohle je zklamání. Šedesátistránkovou knihu přečtete za hodinu nebo dvě. Je v ní řada myšlenek, ale pro mě bohužel žádné, které by už někdy někde neslyšela - což může být i tím, že kniha je vlastně sepsáním autorčiny přednášky pro TED. Moc bych si přála, aby kniha byla méně vágní a hlavně delší a aby se v ní Chimamanda nebála být taková jako v Amerikáně: jiná, odvážná, vyslovovala nahlas nepříjemné pravdy, dotahovala myšlenky do nejposlednějšího detailu a obracela je z každé strany. Díky svému vlastnímu příběhu, studiím a talentu na psaní na to bezesporu má. Škoda, že nic z toho nevyužila. 

Deborah Rodriguez: Návrat do kavárničky v Kábulu
První díl byl rozhodně vydařenější. Možná je to i prostředím, ve kterém se druhý díl odehrává. Doopravdy jsem čekala návrat do Kábulu, který se ale nekonal. Nenáročné čtení, které neurazilo, nenadchlo, ale u kterého jsem si odpočinula. A teď jdu knihami udělat radost někomu dalšímu. 

Petra Dvořáková: Proměněné sny
Přiznávám: jsem zamilovaná do Petry Dvořákové. A po přečtení téhle knihy ještě víc. Je extrémně těžké napsat knížku o něčem tak složitém jako je víra a vztah k církvi. Petra to podle mě udělala jediným možným způsobem, když se nesoustředila na jeden příběh a pohled, ale sepsala jich deset. Deset rozhovorů s reálnými lidmi, kterým víra zachránila, ale i zničila život. Neuvěřitelně silná knížka, co mě donutila přemýšlet o každém odstavci a co svým zpracováním nechává člověku prostor, aby si na všechno související s náboženstvím udělal názor sám. Nic neadoruje, nic nekritizuje, nic nepodsouvá, jen mimořádně upřímně a citlivě přepisuje vážné rozhovory na vážné téma. Přečtěte si to.

Petra Dvořáková: Dědina
Blogový post je k přečtení zde.

Deborah Rodriguez: Kavárnička v Kábulu
Dostala jsem ji jako dárek, a tak jsem cítila trochu povinnost ji přečíst. A stalo se něco hrozně zvláštního. Přestože je to od první stránky červená knihovna, do které sem tam spadne bomba a v níž jsou ženy méně než hadr na podlahu, něco mě nutilo brát knihu do ruky každou volnou chvilku. Přečetla jsem ji za pár dní, nenáročné čtení, amerikána s hollywoodskými prvky na papíře a idylickým koncem, kterou za pár dní asi zapomenu. Ale přečtu si i druhý díl. A pak oběma knihami udělám někomu radost.

Haruki Murakami: Spisovatel jako povolání
Knížky o psaní mě obecně baví a tahle je zajímavá. (Na první místě pro mě ale pořád bude "O psaní" od Stephena Kinga.) Nejvíc mě Murakami oslovil asi tím, jakým stylem knihu napsal: jako bychom s seděli v kavárně a on mi vyprávěl svůj život, což by se v reálnu vzhledem k jeho nespolečenskosti samozřejmě nikdy nestalo. Bohužel jak už je u něj zvykem, vynechává spoustu osobních detailů, na které bych se zrovna ráda zeptala - třeba proč nemá děti. Nicméně i tak jsem si vypsala několik úvah, ke kterým se ráda vrátím. Knížka byla dlouhá tak akorát. Co si Murakami mohl odpustit je celkem nudná a trochu ukřivděností zavádějící kapitola o literárních cenách.

Fredrik Backman: A každé ráno je cesta domů delší a delší
Jak je kruté, když mozek umírá rychleji než tělo? Těžké téma Alzheimerovy choroby a všech emocí kolem. Jak bych ho zpracovala, kdybych o něm měla psát já? Nevím. Ale vím, že Fredrik Backman to udělat bez kýče, patosu a tak lidsky a laskavě, že citlivěji už to nejde. A přitom má celá kniha jen sedmdesát stránek. Smála jsem se u nich, smutnila, po dočtení některých pasáží jsem seděla na lavičce a čekala "až je vstřebám". Kniha mi připomněla Malého prince. A tohle jsem si z ní vypsala:
"To proto lidé dostávají šanci rozmazlovat vnoučata, tím totiž prosíme o odpuštění své děti."
"A jak zabráníme tomu, aby nás za to naše děti nesnášely?"
"To nejde. To není náš úkol." 

Michal Viewegh: Muž a žena
Čtu každou jeho novou knížku. Ale bohužel stále méně ráda - taky mi to trvá čím dál déle. Tuhle jsem měla ve čtečce rozevřenou několik týdnů. Na to, že obsahuje dvě delší povídky, které bych jindy přečetla za den, je to dlouho. Knihu jsem dočetla, ale kdybych nedočetla, nic by se nestalo. Motiv první povídky jsem nepochopila vůbec. U druhé to bylo trochu lepší, ale i po ní ve mně zůstalo jakési zvláštní prázdno a otázka: Tohle píše nejprodávanější český spisovatel? Ano, v knize je pár skvělých obratů, ale taky plno svlékání, sexu, alkoholu a hlavně vulgárních slov, která mě ke konci už vyloženě popouzela. To v dnešním (autorově) světě opravdu nejsou jiná témata? Michala Viewegha mám ráda a snažila jsem se v knize najít něco dobrého. Ale moc se mi nedařilo. Je mi to líto.

Steven Levitt, Stephen Dubner: Freakonomics
Další vynikající kniha, kterou jsem přečetla za dva dny a kterou ráda budu mít ve své knihovně na mnohá další někdy. Baví mě, jak autoři zajímavým způsobem spojují zdánlivě nesouvisející informace nebo detailně zkoumají věci, o kterých běžný člověk moc neví: prostituce, smrt rodiček, terorismus a jeho vazby na životní pojištění. Líbí se mi jejich způsob přemýšlení, tak vzdálený od mého (tahle neotřele bych chtěla uvažovat!), spojování nespojitelného a ještě víc schopnost psát o tom všem tak jednoduše, že se jejich knihy klidně dají číst v metru. Za mě velký obdiv!


Harvey Karp: Nejšťastnější batole v okolí
Kdysi jsem se zařekla, že o výchově dětí raději moc číst nebudu. Ale hned krátce po porodu jsem to porušila a teď jsem ráda. Knížky Harveyho Karpa jsou totiž skvělé. Sem tam je to možná až příliš velká "amerikána", když vysvětluje věci, co jsou pro nás Čechy normální a samozřejmé, ale Američanům je potřeba je podat návodným způsobem krok za krokem. Na druhou stranu jsou všechny knihy včetně této napsané srozumitelným, zábavným způsobem a obsahují fůru bezvadných a hlavně praktických tipů jak být o kousek lepším a pohodovějším rodičem. Uklidňující kniha pro všechny prvorodiče. Karpovy tipy navíc opravdu fungují - aspoň u nás doma! :)

Michael Wolff: Oheň a hněv
Prvních pár měsíců vlády Donalda Trumpa jsem prorodila a prokojila. Politika mě míjela, a protože mě zajímá, měla jsem pocit, že bych to měla napravit. Teď po přečtení knihy přemýšlím, jestli jsem se vlastně dozvěděla něco nového - kromě toho, že v Bílém domě je totální chaos a hromada lidí chce mít velkou moc. Bylo to smutné čtení, na některých stránkách originálně pojaté a trefně komentované, na jiných nezáživné. Asi hlavně kvůli tomu, že jsem se ztrácela v hromadě lidí, jmen, funkcí, titulů, výborů, a to žiju v USA a denně vidím alespoň chvilku zprávy. V USA byla tato kniha bestseller. Kolik lidí zaujme v Česku si neumím představit.

Marsha Kocábová: Ani tady, ani tam 
Příběh Američanky, která se v době hlubokého komunismu seznámila s úspěšným českým hudebníkem Michaelem Kocábem, vzala si a ho a přestěhovala se od oceánu v Jižní Karolíně do šedivého Československa. Dá se tušit, že to pro ni nebylo jednoduché, což je vlastně hlavním motivem celé knihy. Marsha píše malinko zmateně, některé myšlenky na sebe nenavazují, jiné se opakují, každopádně její pohled na kulturní rozdíly, lidi a Sametovou revoluci mi přišel velmi zajímavý. Co nechápu je, že v manželství s Michaelem Kocábem vydržela tak dlouho. Z knihy se mi zdá, že v Československu nebyla nikdy šťastná a cítila se hodně osamělá. Manžel, dnes už bývalý, její pocity evidentně nikdy moc nechápal, dokonce bych řekla, že ho vlastně ani moc nezajímaly.  

Pamela Druckerman: There Are No Grown Ups
Pamela Druckerman napsala knížku (A dost! Francouzské děti nedělejí scény), se kterou prorazila ve třiceti zemích světa. Na takovou práci se vždycky těžko navazuje - vlastně to musí být velká odvaha poslat na trh jakékoliv další dílo. I tato kniha je pojatá jako osobní memoáry, tentokrát o tom, jak zvládnout čtyřicítku. Některé fejetony jsou úvahově parádní, jiné trochu slabší, ale Druckermanové styl psaní s nadhledem a spoustou sebeironie je mi tak blízký, že jsem knížku zhltla za tři dny - v angličtině! Není to její nejlepší dílo, ale mě bavilo. A před jejím fejetonem, jak zvládnout těžkou nemoc a léčení v cizí zemi, se můžu jen hluboce sklonit. 

Gail Honeymanová: Eleanor se má vážně skvěle
Zpočátku se mi dlouho nedařilo začíst, Eleanor byla prostě až moc velká podivínka. Ale knížku jsem neodložila a jsem ráda. Vůbec nechápu, jak autorka mohla tak přesně popsat osamělost a depresi, aniž by je sama prožila. Nebo možná prožila? Kdo ví! Eleanor se na stránkách knížky proměnuje z hrdinky, kterou moc nemusíte v dívku, které člověk prostě nemůže nefandit. Tento hořkosladký příběh by byl určitě skvělý film. Bavil mě, ale srdcem jsem asi pořád u Geniálních přítelkyň.

Alena Mornštajnová: Hana 
Otevřela jsem ji pár dní po dočtení Geniálních přítelkyň. Pár stránek mi trvalo přepnout se, ale za chvilku mě překvapil citlivě napsaný tragický příběh z období druhé světové války. Líbilo se mi, že autorka popsala děj očima několika postav, několikrát mě u toho zase napadlo: jak často a moc ovlivňují náš život lidé, kteří o tom ani netuší? A jak často ovlivní náš život zdánlivé maličkosti jako jeden na chvilku zastrčený dopis? Na Hanu jsem pořád myslela a bylo mi za ni hrozně smutno. Vlastně je ještě pořád. Kdybych si měla vypsat jeden jediný citát, byl by to tento: "O minulosti musíme vědět co nejvíc, abysme neopakovali stále stejné chyby. Jednotlivé události spolu vždycky nějak souvisí, zapadají do sebe a vyúsťují v další dění. Jen pochopení souvislostí je cestou, jak se může lidstvo pohnout kupředu." 

Elena Ferrante: Geniální přítelkyně I - IV.
Mám pocit, že příběh intenzivní, někdy lehký, ale častěji spíš temný a dramatický příběh je jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla. Zamilovala jsem se do autorčina pitvání nejniternějších emocí, do úvahového stylu s minimálním podílem přímých řečí, tak odlišného od vší současné literatury. Ve spisovatelce Eleně jsem tolikrát našla sama sebe až mi z toho bylo úzko. Už dlouho se mi nestalo, že bych pociťovala takovou rozkoš ze čtení a tak zvláštní prázdno, když jsem dočetla úplně poslední řádku. Elena a Lila mi budou chybět dlouho! 

Margaret Atwood: Příběh služebnice
Tento příběh mě svým obsahem hrozně bolel. Bolel tak moc, že jsem musela knížku několikrát odložit, abych se zhluboka nadechla a přesvědčila se, že k něčemu takovému snad (zatím) nesměřujeme. Na začátku mi přišel trochu zmatený, po pár stránkách jsem se ale chytla. Story z totalitní společnosti, ve které jsou určité ženy pouhými nástroji k plození dětí, je šílená. Ačkoliv v příběhu se toho mnoho neděje, Margaret Atwood je pro mě nedostižná popisem atmosféry. Těžkost, deprese a beznaděj jdou úplně z každého řádku až pod kůži. Její sloh je nádherný a mezi řádky jsem si nacházela různá poselství. Závěr je jako rána pěstí a ačkoliv už mám pár dní dočteno, pořád musím na hlavní hrdinku myslet: jak asi dopadla? Mám věřit v tu lepší možnost? 

Petra Soukupová: Nejlepší pro všechny
Dobrý bože! Jak někdo může tak fantasticky psát? ... Když jsem ji dočetla, deset minut jsem jen zírala do prázdna. Petra Soukupová nevymýšlí složité zápletky. Píše o úplných obyčejnostech, v téhle knize o jedné rodině, kde každý má své touhy, trápení, role, důvody nějak se chovat a jednat, něco říct a neříct, což druhému připadá nepochopitelné, neomluvitelné, záškodnické, zrádné. Její postava desetiletého Vikiho je tak věrohodná, jako by klukovi opisovala z hlavy. Celá knížka je napsaná jednoduchým jazykem, žádná vyumělkovaná ani zbytečná slova. Pobavilo mě Vikiho přirovnání "ruce jemné jako hadřík na monitor." Doufám, že tohle bude bestseller a Magnesia Litera k tomu!  

2017

Steven Pressfield: Válka umění, Nakladatelství Jan Melvil 
Není to špatná knížka. Akorát se u motivačních - a tahle není výjimka - čím dál častěji přesvědčuju, že je to pořád dokola. Přečtení nelituju, je tam pár dobrých postřehů, které jsem nikde jinde neviděla. Ale četla jsem ji dlouho, párkrát jsem se musela nutit a některé odstavce číst i třikrát, jak jsem v nich rychle ztrácela pozornost. Ale je uklidňující číst o tom, jak je odpor k tvorbě, ačkoliv ji milujeme, společný nám všem.  

Tuvia Tenenbom: Všechny jejich lži 
Knížek o USA je spousta. Knížek o USA, kde jsem si založila každou pátou stránku, moc není. Tenenbom je neodbytný, chytrý, vtipný. Ukazuje USA a spoustu paradoxů téhle země na rozhovorech s obyčejnými lidmi. Negeneralizuje, nehodnotí, názor nechává každému. Prvních pár stran mi trvalo, než jsem se začetla, ale pak jsem dojela do konce s tím, že tuhle knihu si chci přečíst v angličtině ještě jednou. Možná jen škoda, že v tak objemné knize není moc jiných témat než Izrael, Židé, církev, rasismus, zbraně. Ale aspoň má Tenenbom materiál na pokračování. 

Kamila Boudová: Falešná Pařížanka, Nakladatelství Esence
Tahle knížka se mi dostala do ruky v době, kdy hodně přemýšlím o zbytečném konzumu, nákupech a recyklaci. Kamila šla za svým snem pracovat jako módní návrhářka v Paříži, po cestě však pohled na tento byznys a všechno s ním spojené úplně přehodnotila. Nemůžu říct, že bych o fungování módního světa nic netušila, ale byly to takové útržky a tahle kniha je poskládala hezky dohromady. A - zírám! Kamila je v recyklaci dost extremistka, nicméně v mnohém mně myšlenkově vyprovokovala vidět věci jinak. Je mi rozhodně inspirací!

Marti Váša: Dělám si to sám, Nakladatelství Motto
Začítala jsem se na dvakrát, ale začetla! A pak jsem se po slabším úvodu několikrát skoro počůrala smíchy. Vtipná oddechovka, která mi určitě byla blízká taky proto, že hlavní hrdina pracuje v lifestylovém časopisu, což dobře znám. Martin je ironický, cynický, vtipný, bláznivý a zoufale toužící po přijetí a lásce. Prodloužil mi život o pár let, takže děkuju! :)

Markéta Lukášková: Losos v kaluži, Nakladatelství Motto
Mám ráda Markétu Lukášovou na Facebooku a mám ji ráda i po její prvotině. Ta knížka je dobrá! Na vážné téma, přesto ohromně vtipná! A její koncept nebe a pekla je ten nelépe vymyšlený posmrtný život, o jakém jsem slyšela! Kniha má dvě vypravěčky. Bára je napsaná ohromně věrohodně. S její babičkou už je to horší, její jazyk mi ke staré paní moc neseděl, ale celkově povedená knížka. Zhltla jsem ji za dva dny. 

Veronika Hurdová, Moje milá smrti
Kdyby mi bylo dvaatřicet, byla těhotná se třetím dítětem a zemřel mi manžel, asi by mě to položilo. Veronika se s tím poprala tak, že je inspirací pro tisíce lidí. Její kniha je otevřená zpověď o tom, čím vším si prošla, zkombinovaná s úvahami o životě a smrti. Některé pasáže mě nadchly, z jiných jsem měla husí kůži. U některých řádků se mi ale taky zdálo, že si Veronika protiřečí. A ke konci mi začalo připadat, že je až příliš dokonalá: jak to všechno "dává", jak se našla, jak má všechno vysvětlené, vyargumentované, jasné. Jakoby pro mě trochu ztratila na lidskosti. Ale jinak poklona za otevřenost a schopnost napsat knížku s třemi malými dětmi na krku. 

Megyn Kelly: Settle For More
Kolik toho musíte obětovat, kolik času vynaložit a kolik příkoří překousnout, abyste se stala respektovanou novinářkou ve Spojených státech? Tahle kniha je dobrá odpověď. Jen mě mrzí, že Megyn Kelly tou fantastickou novinářkou nezůstala. Co se posledních pár týdnů stylizuje do role nové Oprah, den co den je mi méně a méně sympatická. Škoda. Ale její knížka za přečtení stojí. 

Gretchen Rubin: Four Tendencies
Na Gretchen Rubin nedám dopustit, ale tohle je myslím její nejslabší kniha. Její koncept čtyř osobnostních typů mi přijde skvěle promyšlený, o tom žádná. Celou dobu jsem však měla pocit, že všechny stránky knihy už jsem někde četla - buď na jejím blogu nebo v knize Zvyk je železná košile. A že kniha vznikla prostě proto, že Gretchen je v kurzu, a tak se jistě prodá. (Což se pár dnů po vydání, kdy se kniha stala bestsellerem podle The New York Times skutečně potvrdilo.) Já se na poslední stránku prokousala až po pár týdnech. 

Derek Thompson: Hitmakeři, Nakladatelství Jan Melvil Publishing
Někdy mě napadne: kolik lajků nebo shares by asi dostal jakýkoliv článek z tohoto blogu, kdyby ho na své zdi nasdílela třeba Radka Třeštíková? ... Podle Derek Thompsona spoustu. Knih o úspěchu a popularitě jsem přečetla hodně. Tahle je nejlepší a nejuvěřitelnější. Asi proto, že říká: talentovaných lidí je ve světě hodně, dříčů jakbysmet, za popularitu může hlavně štěstí - třeba když si váš všimnou nebo vám pomohou ti správní (už známí) lidé. Ale štěstí se dá jít trochu naproti. Chtělo se mi zatleskat na každé stránce. A vůbec nerozumím tomu, proč tahle kniha, v Americe bestseller, není v Česku ani v první padesátce. 

Martina Formanová: Povídky na tělo, Nakladatelství Prostor
Ideální na večer pod peřinu, než mě za pár minut totálně přemůže únava. Martinu Formanovou mám ráda: sedí mi její styl psaní, jazyk i smysl pro humor a vlastně i témata ženství a vztahů ve všech podobách. Vždyť tohle všechno, o čem píše, řešíme dnes a denně na kafe s kamarádkami. Martina z těch konverzací, zážitků a z toho, co se nám honí hlavou, udělala knihu. Asi žádnou velkou literaturu, ale pro matku na mateřské skvělou oddychovku. Akorát jestli budete číst, chce to smířit se s otevřenými konci. Což já moc neumím. 

Marek Herman: Najděte si svého marťana, Nakladatelství apak
Nadšení z toho, jak vlídně a srozumitelně se dá pojmout psychologie, se u mě mísilo s naprostým rozhořčením. Pasáže o nemocích, které jsou vlastně voláním o pozornost nebo o pohádce o Popelce, kde každičký detail nese skrytý symbol, se mi zdály neuctivé a přehnané. Ale i tak bych knížku doporučila přečíst vlastně úplně každému, koho zajímá nitro jeho nebo jeho dětí. K mnoha jejím částem se budu ráda vracet.  

Meik Wiking: Hygge - Prostě šťastný způsob života, Nakladatelství JOTA
Na Instagramu ji propagovalo tolik lidí, které sleduju, že jsem ji nemohla nechat být. Po pravdě řečeno ale její obrovitánský úspěch vůbec nechápu. Celá knížka je vlastně takové hygge: příjemná, hřejivá, dobře se čte, jenom mám pocit, že všechno, co je v ní napsané, by se dalo shrnout do jednoho odstavce a taky že už jsem to všechno někde někdy četla. Očekávala jsem víc o Dánsku, Dánech a jejich životním stylu. Po téhle stránce to pro mě bylo zklamání. 

Liane Moriarty, Na co Alice zapomněla, Nakladatelství Ikar
Nikdy bych neřekla, že budu tak ponořená do ženských románů. Nemyslím, že za to může mateřství, spíš Liane Moriarty: čtivá, vtipná, laskavá, návyková v každé knize. I když musím říct, že zrovna Alice mi přišla jako její nejslabší dílo a nebyla to knížka, co bych přečetla za den. Na druhou stranu, konec jsem dočítala v metru a měla jsem co dělat, abych zamrkala dojetí. Jak lidské! 

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí, Nakladatelství Atlantis
Po klasické literatuře jsem sáhla možná po patnácti letech. A nebyla jsem zklamaná ani vteřinu! Tohle dílo je nabité takovou spoustou filozofie a inspirativních myšlenek, že můj výtisk jsou teď samé barevné papírky, kolik je jich tam pozakládaných. Určitě to pro mě není "čtení do metra", které bych si vzala kamkoliv. Potřebovala jsem číst v klidu a k některým myšlenkám se vrátit - jak při čtení, tak v myšlenkách, když jsem knihu odložila, takže mi nakonec trvalo skoro tři týdny, než jsem dočetla. Nakonec jsem dočítala smutná, zatížená přemýšlením o lásce, složitosti života a lidské konečkosti. Každopádně rozhodně tenhle Kundera nebyl můj první a poslední. 

Paula Hawkins, Do vody, Nakladatelství Ikar
Skvělá myšlenka a námět. Příběh mě tak vyděsil, až jsem se bála jít v noci na záchod, což už se mi dlouho nestalo. Na začátku jsem měla dost velký zmatek v místech, postavách a vztazích mezi nimi, možná proto mi trvalo se začíst a knihu jsem střídala s jinými. Zhruba od půlky už to ale "jelo", i když za touhu být vzhůru třeba do tří do rána, abych zjistila, jak to dopadne, mi nestála. 

Liane Moriarty, Poslední výročí, Nakladatelství Ikar 
Od Liane Moriarty mě baví všechno, takže mě bavilo i Poslední výročí. Ale pravda, trochu méně než třeba Sedmilhářky. Knihu jsem četla asi týden, což je na tuhle autorku v mém případě nezvykle dlouho. :) Na začátku mě trochu mátlo množství postav. Než jsem si udělala jasno, kdo je kdo a kdo má s kým jaký příbuzenský vztah, musela jsem párkrát obracet stránky zpátky. Ale Moriarty je ve všem ostatním tak dobrá, že tuhle maličkost jí klidně odpustím. P.S. Chci na Ostrov Počmáraných Blahovičníků. 

Pamela Druckerman, A Dost!, Nakladatelství Lucka Bohemia
Pamela je americká novinářka a matka tří dětí, která od narození prvního potomka žije v Paříži. V knížce popisuje francouzský způsob výchovy, který jako Američanka velice obdivuje. Výchova i kulturní odlišnosti zaznamenává tak vtipně, že jsem se kolikrát smála nahlas. Zase jsem díky ní o kousíček lépe pochopila Ameriku a přistihla se, že mi chybí Česko. Hlavně proto, že spousta toho, co Druckerman obdivuje na Francii, mi v Česku přijde úplně normální. Jsem šťastná, že ve výchově Bena zatím postupuju spíš českým způsobem než americkým, kdy děti rodičům hodně často (vidím to kolem sebe denně) přerůstají přes hlavu. Knížku jsem koupila i v angličtině a položila ji na noční stolek B. Tak se těším, co na ni řekne a v čem ho inspiruje. :) (Jestli ji teda přečte.)

Gretchen Rubin, Projekt Štěstí, Nakldatelství Ikar
U téhle knihy jsem už při prvním přečtení cítila, že mi změní život. (Já vím, jak pateticky to zní!) Tentokrát jsem ji měla v ruce už potřetí, ale v češtině úplně poprvé. Vždycky v ní najdu něco nového, takže ke spoustě barevných papírků, kterými mám pozakládané stránky, jsem přidala kupu dalších. Zase mě u ní kolikrát napadlo to, co už před čtyřmi lety: jak mě nějaká Američanka může tak dobře znát? :) Gretchen uchopila téma štěstí tak lidsky, že se vůbec nedivím, že svou knihu prodala do celého světa. Je mi denodenní inspirací: v tom, jak žít, jaké důležité otázky o životě si pokládat a jak na ně hledat odpovědi, jak psát. 

Radka Třeštíková: Osm, Nakladatelství Motto
Dočetla jsem v půl třetí ráno se smíšenými pocity. Příběh na mě působil až příliš vykonstruovaně a neuvěřitelně, konec byl přímo zklamání, ale psaný projev, ten volný tok myšlenek, mě prostě baví. Kniha se velmi dobře čte - v autobuse, v kavárně, u kojení, v noci pod peřinou, dva dny jsem žila jen Míšou, Alicí, Honzou. Byla by takový bestseller, kdyby ji napsal někdo, kdo se nejmenuje Třeštíková? Hm, to by mě opravdu zajímalo. 

Barbora Šťastná: Dobrá tak akorát, Nakladatelství Motto
Můj dárek sama sobě z letošního Světa knihy. Bára je moje šéfredaktorka, její psaní miluju (tak nějak bych si to přála umět) a její blog znám zpaměti. Kniha je stejně tak příjemná jako její psaní všude jinde. Ale užila jsem si ji o trochu méně, než jsem čekala. Asi proto, že většinu textů jsem už dobře znala z jejího blogu a nových postřehů bylo méně, než v kolik jsem doufala. Každopádně nelituju, příjemné čtení, které mám v knihovničce a ke kterému se budu ráda vracet - hlavně až někdo zavře Internet. :)

Michal Viewegh: Bůh v Renaultu, Nakladatelství Druhé město
Viewegha mám ráda, ale jeho knížky bohužel rok od roku čím dál méně. Ani k téhle jsem se nevracela s chutí. Spíš s jakýmsi "doufám, že už třeba u příští povídky to bude ono". Nebylo. Dočetla jsem s pocitem, že bych o nic nepřišla, kdybych knihu odložila (což nedělám) a že vůbec nechápu pozitivní hodnocení dvou recenzí, které jsem si přečetla před tím, než jsem se začetla do první kapitoly.

Han Kang: Vegetariánka, Nakladatelství Odeon
Kniha klame názvem. Protože mám po porodu problém jíst maso, sáhla jsem po ní, že mi pomůže ujasnit si pár věcí. Ale to jsem se spletla. Vegetariánka je mnohem víc než příběh ženy, co přestane jíst maso, sonda do srdcí a potlačených emocí korejských žen, které i v 21. století žijí pod takřka absolutní nadvládou mužů. Rozhodně moje první setkání s kojenskou literaturou, které mě svým tématem i syrovostí dost vyděsilo. Potěšil mě fantastický doslov, díky kterému jsem si uvědomila souvislosti, co mi z příběhu automaticky nedošly. 

Jill Alexander Essbaum: Hausfrau, Nakladatelství Ikar
Uff! Myslela jsem si, že v knize o americké housewife Anně, co žije se svým mužem ve Švýcarsku, bude něco, v čem se poznám. Ale naštěstí jsem tam nic takového neobjevila! Chvilku mi trvalo se začít, ale pak mě popis děsivé kombinace nudy, depresí a velké životní rány uchvátil tak, že jsem četla a četla. Konec mě ale, přiznám se, dost rozhodil. Z Anny mám divný pocit. Nevím, jestli ji mám litovat nebo jí fandit. Asi proto jsem si po Hausfrau musela dát od čtení na dva dny pauzu, než jsem příběh vnitřně zpracovala. 

Liane Moriarty: Tři přání, Nakladatelství Ikar 
Takový román a postavy, až jednou napíšu, tak můžu klidně umřít. S trojčaty Lyn, Can a Gemmou jsem zase chodila i na záchod, protože takhle knížka prostě nejde odložit. Úplně je mi smutno, protože od Liane Moriarty už mi zbývá jen poslední kniha, kterou jsem ještě nečetla. Vlastně si jich tak trochu záměrně odkládám na později. 

Harvey Karp: Nejšťastnější miminko v okolí, Nakladatelství Ikar
Udělala jsem výjimku a přečetla si první knihu o výchově dětí. S většinou myšlenek jsem se snadno ztotožnila a techniky utěšování u naše miminka fungují přesně tak, jak popisuje tenhle známý americký pediatr. Udělat to dřív, ušetřila bych sobě i Beníkovi spoustu slz. Určitě si koupím i jeho další knihy. 

Ladislav Zibura: Mezi buddhisty a komunisty, Nakladatelství: BizBook
Kdyby byl takhle vtipný každý cestopis, nebudu číst nic jiného! Netušila jsem, co na Ziburovi všichni mají, ale teď je to pro mě objev roku. Bavil mě, i když přiznávám, že posledních pár stránek už ztrácení se, hledání noclehů a čajů bylo trochu hodně. Ale bavila jsem se a trochu víc si teď dokážu představit Nepál a Čínu, kde jsem nikdy nebyla. Jestli vás baví cestování, doporučuju. 

Markéta Zahradníková: Zbigniew Czendlik: Postel, hospoda, kostel, Nakladatelství: Argo
Tahle knížka pro mě bude vždycky speciální, protože je první, kterou jsem přečetla při kojení. Nejdřív jsem trochu pochybovala, jestli mě zdlouhavý rozhovor bude bavit, ale ano! Dobře se to čte a udělala jsem si po dlouhé době rekordní množství výpisků. Lidské uvažování Zbigniewa Czendlika se mi prostě líbí. Akorát otázky bych si dovedla představit nápaditější, když už je z nich složená kniha. Ale celkově: za přečtení stojí. 

Fredrik Backman: Muž jménem Ove, Nakladatelství: Host
Jaké kouzlo může být v úplné obyčejnosti! Příběh mrzouta Oveho nemá žádnou komplikovanou zápletku, ale o to je krásnější. Dočetla jsem ho v den porodu. Nevím, jestli to bylo mým stavem, knihou či kombinací obojího, ale zažila jsem u čtení snad všechny myslitelné emoce: plakala jsem dojetím i štěstím, smála se potichu i nahlas ironickým hláškám i popisům, hlavně těm týkajícím se Oveho kocoura. Jednoduché, bláznivé, vážné, dojemné, nádherné! 

Jay Asher: Thirteen Reasons Why
Vůbec jsem nevěděla, jak s ní budu souznět, když je pro lidi o patnáct let mladší. Každopádně prvních sto stran jsem přečetla, aniž bych se jedinkrát podívala na mobil a drama motající se kolem sebevraždy mladé dívky mě nutilo číst dál. Hlavně proto, že mě fascinovalo propojení dvou vypravěčů - zemřelé, které prostřednictvím nahrávek vypráví svůj příběh jednomu ze svých spolužáků, co její kazety poslouchá na ukradeném walkmanu. Jiné. Překvapivé. Dobré. 

Shonda Rhimes: Year of Yes
Inspiračně - motivační knížky o životních změnách se mi poslední dobou hrozně zajídají. Ale na tuhle jsem čekala v knihovně půl roku, tak jsem ji tam nemohla nechat. Upřímná, odsýpající, ale stejně jsem si pořád říkala, že mám problém autorce její obrovskou změnu uvěřit. A ani nespočítám, kolikrát jsem se ztratila v popisu seriálových postav z její produkce, které neznám. 

Olga Path Štiplová: Zmrzlina s příchutí záměru, Nakladatelství: Motto
Syrové deníkové zápisky ženy, s níž jsem se kdysi potkala na pár tiskových konferencích. Ze začátku mě nadchla její všímavost, sebekritičnost, vtip a jazyk, kterým dokázala popsat obyčejné dny. Nicméně přistihla jsem se, že sto stránek o neustálém střídání prací, podnájmů, o bulváru a o dvou partnerech tyranech by mi asi stačilo. 

Kolektiv autorů: Když ti to udělá radost (povídky), Nakladatelství AlzaMedia
Sbírka povídek, kterou mi nejspíš za hodně utracených peněz poslala zdarma do čtěčky Alza.cz. Na většinu z nich už jsem někde narazila a podruhé bych je číst nemusela. Kromě těch od Petry Soukupové a Roberta Fulghuma. Prosím, vy dva, pište víc! 

Garth Stein: The Art of Racing In The Rain
Našla jsem v naší domácí knihovničce při nedávném velkém úklidu. Příběh automobilového závodníka, kterému manželka zemře na rakovinu a on následně skoro ztratí práva na výchovu své dcery, vypráví jeho milovaný pes. Vlastně úplně obyčejná beletrie s trochu pohádkovým koncem, ale bulela jsem na každé druhé stránce. 

Amy Schumer: The Girl With The Lower Back Tatoo
Amy miluju, a tak jsem čekala, že se budu nahlas smát na každé stránce. Ale nesmála jsem se. Dokonce jsem se přistihla, že dočítám jen kvůli tomu, že jsem prostě "dočítač" a tohle je Amy Schumer. Přišlo mi, jako by knihu psala dost narychlo, dokud je v USA na každé obálce časopisu, a kniha se tak může dobře prodávat. 

Nora Ephron: I Feel Bad About My Neck
Kniha osobních fejetonů scenáristky mého milovaného filmu "Když Harry potkal Sally." Buď mám ženských fejetonů na téma "co mám doopravdy v kabelce" poslední dobou dost, nebo jsem ji nevzala do ruky ve správný čas. Čekala jsem asi trochu víc. Dojala a rozesmutnila mě pasáž o smrti, a o to víc, když jsem se dozvěděla, že autorka v roce 2012 zemřela. 

Dalai Lama, Desmond Tutu, Douglas Abrams: The Book of Joy
Dalajlámu hluboce obdivuju a respektuju. Ale když jsem četla, jsem se vyrovnat se zklamáním, neúspěchem, závistí, krizí, ztrátou milovaných, uvědomila jsem si, že nedokážu být takový zenový mistr, abych jeho myšlenky aplikovala ve všednodenním životě. Mnohem bližší mi byl obyčejně - lidský pohled jihoafrického arcibiskupa. Každopádně kdyby si každý vzal k srdci aspoň pár věcí z téhle knížky, byl by svět hned lepší místo. 

Liane Moriarty: Truly, Madly, Guilty
Drahá Liane, takhle bych chtěla umět jednou psát! Jednoduchý příběh o jednom obyčejně - neobyčejném odpoledni roztažený na tři stran stran, ale tak brilantně napsané postavy, že jsem kolikrát nemohla odejít ani čurat. 

Patrik Hartl: Okamžiky štěstí, Nakladatelství Bourdon
Taková ta kniha, vlastně úplně obyčejná, ale kvůli které nemůžete upéct ani vánoční perníky, ačkoliv už je 20. prosince. Nosili byste si ji i do sprchy, kdyby to šlo. A na konci si říkáte, měla bych si to šetřit, protože už mám jen posledních pár stránek a vlastně to vůbec nechci mít dočtené. 

2016

Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

Tomáš Sedláček a hosté: 2036: Jak budeme žít za 20 let?

Robert Fulghum: Poprask v sýrové uličce

Cal Newport: Hluboká práce

Boris Johnson: Faktor Churchill 

J. K. Rowling: Harry Potter and The Sorcerer's Stone

Angela Duckworth: GRIT

Stephen Clarke: Merde po Evropsku

Radka Třeštíková: Bábovky

Patrik Hartl: Malý pražský erotikon

Michaela Klevisová: Štěstí je zadarmo

Robert Galbraith: Ve službách zla

Aňa Geislerová: P.S.

Barbara Leaming: Jackie Bowierová Kennedyová Onassisová

Yuval Noah Harari: Sapiens

Liane Moriarty: Sedmilhářky

Liane Moriarty: Zamilovaná hypnotizérka

David Ebershoff: Dánská dívka

Paula Hawkins: Dívka ve vlaku

Ashlee Vance: Elon Musk

2015

Elizabeth Gilbert: Big Magic

S. Levitt, S. Dubner: Freakonomie: Skrytá ekonomie všeho

Stephen King: O psaní

Jenny Lawson: Fakt se to stalo

Vlastina Svátková: Sama sebou

Barack Obama: Cesta za sny mého otce

Dan Ariely: Irrationally Yours

Joakim Zander: Plavec

E. Lockhartová: Ostrov lhářů

Michael Viewegh: Zpátky ve hře

Petra Soukupová: Pod sněhem

Gretchen Rubin: Better Than Before

Robert Galbraith: Hedvábník

Michael Viewegh: Můj život po životě

Jojo Moyes: One Plus One

Malcolm Gladwell: Co viděl pes

S. Levitt, S. Dubner: Mysli jako freak