CO ČTU

KNIHY, KTERÉ JSEM PŘEČETLA ANEB NEPOVINNÝ ČTENÁŘSKÝ DENÍK

2018

Hans Rosling: Faktomluva

Tuvia Tenenbom: Čau, uprchlíci!
Takto by měla vypadat novinařina. Je to už moje druhá Tenenbomova kniha a zase skvělá. Líbí se mi postřehy autora, jeho schopnost nestraně pozorovat, trefně pojmenovávat nepříjemné věci a přitom nikoho neurážet, nikomu nestranit a nechat hodnocení čistě na čtenáři. Zase jsem si uvědomila, že realita uprchlické krize je daleko komplikovanější, než ji shrnuje spousta mých kamarádů ve statusu na Facebooku. Je mi líto uprchlíků, kteří v Německu našli azyl, ale zároveň jsou v té zemi jako ve vězení, je mi líto Němců, kteří zatížení historií druhé světové války, sami sebe dostali do pasti a teď tápou, jak z ní ven. Tenenbom nenabízí odpovědi na složité otázky, jen mimořádně vyvedený popis reality se spoustou prostoru, o čem přemýšlet ještě dlouho po dočtení knihy. Stojí za koupi.

Markéta Lukášková: Panda v nesnázích
Markéta píše skvěle, vtipně, dobře se čte. Navíc si brilantně poradila hned se dvěma těžkými tématy, úzkostmi a životem v hlubokém komunismu, když jste nebyli poslušní režimu. Obě témata popsala naprosto lidsky, jednoduchým stylem, a přitom nesmírně zajímavě. Knihu jsem četla každou volnou chvilku, kterou jsem měla. Prolínají se v ní dva osudy, jeden z minulosti a druhý ze současnosti. Historické bádání muselo dát hromadu práce. Markéta ji udělala maximálně zodpovědně, takže to určitě nebyla její poslední knížka. Doporučuju, i když je to titul, který přečtete jednou a s velkou pravděpodobností už se k němu nevrátíte.

Miřenka Čechová: Miss Amerika
Wau! Přečetla jsem za den nadšená krásou té knihy, jejím zpracováním a texty o New Yorku, který miluju. Miřenka vystihuje život cizinky v NYC kratičkými esejemi a postřehy, které mi svou trefností lezly až pod kůži. Tohle není kniha, ale spíš dokument, který by si měl přečíst každý, kdo se do NYC chystá (hlavně žít) a každý - hlavně bílí Američané se správnými dokumenty - který v něm už žije. Není to knížka pro všechny. Vlastně jsem si skoro jistá, že se mi líbila hlavně pro to, jaký mám s Amerikou a New Yorkem citový vztah. Taky mě baví, že je psaná česko - anglicky, i když mi trochu vadilo, že česko - anglické texty se prolínaly a chvilku mi trvalo pochopit, že fejeton psaný česky se objeví někde o pár stránek dál v anglické podobě a naopak. Ale skvělá práce!

Elena Ferrante: Tíživá láska
Na tuhle knihu jsem se tak hrozně moc těšila! Už po prvních pár stránkách jsem ale byla hrozně zklamaná a musela si přiznat, že ve své prvotině se Elena Ferrante ani zdaleka nepřibližuje genialitě Geniální přítelkyně. Což píšu s plným vědomím toho, že na Ferrante jsem po její neapolské sáze mimořádně náročná. Tíživá láska mě mátla prolínáním minulosti s přítomností, sáhodlouhými popisy, jazykem, kde jsem si musela domýšlet, co tím vlastně autorka chtěla říct. Četla se mi těžko a když jsem dočetla, napadl mě vlastně jen povzdech: no, zvláštní.

Patrik Hartl: Nejlepší víkend
Oddechovka, kterou jsem v tuto dobu, kdy ležím doma s vyhřezlou plotýnkou, asi potřebovala. Patrik Hartl pořád umí psát, ale jeho předchozí knihy mi přišly zábavnější. Tuhle jsem četla nejdéle a s nejmenší chutí. Co mi vadilo? Žádný kloudný děj, navíc občas přitažený za vlasy, zbytečně moc vulgarit, podvádění, sexu každý s každým. Jestli je toto realita, žiju v iluzi. Každopádně ráda v ní zůstanu a knihu posílám dál.

Radka Třeštíková: Veselí
Blogový post je k přečtení zde

Michal Kašpárek: Hry bez hranic
Michala Kašpárka považuju za jednoho z nejlepších novinářů a dokonce uvažuju, že si kvůli němu předplatím FinMag. Některé jeho články si schovávám, jiné čtu dvakrát, třikrát. Ale knihu jsem přečetla - a stačilo mi to jednou. V románu, který má být karikaturou dnešní doby a generace miléniálů, jako by Kašpárek posbíral svoje nejtrefnější komentáře z článků a dal je do života, jednání a mluvy svého románového hrdiny Filipa. V knize je řada zajímavých úvah, trefných postřehů, tak akorát humoru a parádních jazykových obratů. Celkově na mě ale příběh působil jako nesmírná bizarnost, kterou podle mě pochopí jen velmi úzké publikum s bydlištěm ve velkém městě a ve věku kolem pětatřiceti. 

Chimamanda Ngozi Adichie: Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních 
Pustila jsem se do ní hned po Feminismu pro každého. Taky kratičká, taky na genderové téma, tentokrát z pohledu, jak ve výchově předcházet genderovým stereotypům. Možná proto, že je psaná formou dopisu, se mi líbila víc než předchozí dílo, ačkoliv ne se vším v knize souhlasím. Třeba téma genderově nerozdělovaných hraček. U nás doma je to tak, že Benjamín občas vezme na hřišti holčičkám kočárek a vozí ho. Neberu mu ho ani se mu za kočárek nijak neposmívám. Zároveň u něj ale na celé čáře vyhrávají auta, bagry, rypadla, vlaky. Nemyslím si, že je na tom cokoliv špatně, a nemám pocit, že bych mu měla koupit kočárek pro panenky.  

Chimamanda Ngozi Adichie: Feminismus pro každého
Na Chimamandu nedám dopustit od prvních řádků Amerikány. Ale tohle je zklamání. Šedesátistránkovou knihu přečtete za hodinu nebo dvě. Je v ní řada myšlenek, ale pro mě bohužel žádné, které by už někdy někde neslyšela - což může být i tím, že kniha je vlastně sepsáním autorčiny přednášky pro TED. Moc bych si přála, aby kniha byla méně vágní a hlavně delší a aby se v ní Chimamanda nebála být taková jako v Amerikáně: jiná, odvážná, vyslovovala nahlas nepříjemné pravdy, dotahovala myšlenky do nejposlednějšího detailu a obracela je z každé strany. Díky svému vlastnímu příběhu, studiím a talentu na psaní na to bezesporu má. Škoda, že nic z toho nevyužila. 

Deborah Rodriguez: Návrat do kavárničky v Kábulu
První díl byl rozhodně vydařenější. Možná je to i prostředím, ve kterém se druhý díl odehrává. Doopravdy jsem čekala návrat do Kábulu, který se ale nekonal. Nenáročné čtení, které neurazilo, nenadchlo, ale u kterého jsem si odpočinula. A teď jdu knihami udělat radost někomu dalšímu. 

Petra Dvořáková: Proměněné sny
Přiznávám: jsem zamilovaná do Petry Dvořákové. A po přečtení téhle knihy ještě víc. Je extrémně těžké napsat knížku o něčem tak složitém jako je víra a vztah k církvi. Petra to podle mě udělala jediným možným způsobem, když se nesoustředila na jeden příběh a pohled, ale sepsala jich deset. Deset rozhovorů s reálnými lidmi, kterým víra zachránila, ale i zničila život. Neuvěřitelně silná knížka, co mě donutila přemýšlet o každém odstavci a co svým zpracováním nechává člověku prostor, aby si na všechno související s náboženstvím udělal názor sám. Nic neadoruje, nic nekritizuje, nic nepodsouvá, jen mimořádně upřímně a citlivě přepisuje vážné rozhovory na vážné téma. Přečtěte si to.

Petra Dvořáková: Dědina
Blogový post je k přečtení zde.

Deborah Rodriguez: Kavárnička v Kábulu
Dostala jsem ji jako dárek, a tak jsem cítila trochu povinnost ji přečíst. A stalo se něco hrozně zvláštního. Přestože je to od první stránky červená knihovna, do které sem tam spadne bomba a v níž jsou ženy méně než hadr na podlahu, něco mě nutilo brát knihu do ruky každou volnou chvilku. Přečetla jsem ji za pár dní, nenáročné čtení, amerikána s hollywoodskými prvky na papíře a idylickým koncem, kterou za pár dní asi zapomenu. Ale přečtu si i druhý díl. A pak oběma knihami udělám někomu radost.

Haruki Murakami: Spisovatel jako povolání
Knížky o psaní mě obecně baví a tahle je zajímavá. (Na první místě pro mě ale pořád bude "O psaní" od Stephena Kinga.) Nejvíc mě Murakami oslovil asi tím, jakým stylem knihu napsal: jako bychom s seděli v kavárně a on mi vyprávěl svůj život, což by se v reálnu vzhledem k jeho nespolečenskosti samozřejmě nikdy nestalo. Bohužel jak už je u něj zvykem, vynechává spoustu osobních detailů, na které bych se zrovna ráda zeptala - třeba proč nemá děti. Nicméně i tak jsem si vypsala několik úvah, ke kterým se ráda vrátím. Knížka byla dlouhá tak akorát. Co si Murakami mohl odpustit je celkem nudná a trochu ukřivděností zavádějící kapitola o literárních cenách.

Fredrik Backman: A každé ráno je cesta domů delší a delší
Jak je kruté, když mozek umírá rychleji než tělo? Těžké téma Alzheimerovy choroby a všech emocí kolem. Jak bych ho zpracovala, kdybych o něm měla psát já? Nevím. Ale vím, že Fredrik Backman to udělat bez kýče, patosu a tak lidsky a laskavě, že citlivěji už to nejde. A přitom má celá kniha jen sedmdesát stránek. Smála jsem se u nich, smutnila, po dočtení některých pasáží jsem seděla na lavičce a čekala "až je vstřebám". Kniha mi připomněla Malého prince. A tohle jsem si z ní vypsala:
"To proto lidé dostávají šanci rozmazlovat vnoučata, tím totiž prosíme o odpuštění své děti."
"A jak zabráníme tomu, aby nás za to naše děti nesnášely?"
"To nejde. To není náš úkol." 

Michal Viewegh: Muž a žena
Čtu každou jeho novou knížku. Ale bohužel stále méně ráda - taky mi to trvá čím dál déle. Tuhle jsem měla ve čtečce rozevřenou několik týdnů. Na to, že obsahuje dvě delší povídky, které bych jindy přečetla za den, je to dlouho. Knihu jsem dočetla, ale kdybych nedočetla, nic by se nestalo. Motiv první povídky jsem nepochopila vůbec. U druhé to bylo trochu lepší, ale i po ní ve mně zůstalo jakési zvláštní prázdno a otázka: Tohle píše nejprodávanější český spisovatel? Ano, v knize je pár skvělých obratů, ale taky plno svlékání, sexu, alkoholu a hlavně vulgárních slov, která mě ke konci už vyloženě popouzela. To v dnešním (autorově) světě opravdu nejsou jiná témata? Michala Viewegha mám ráda a snažila jsem se v knize najít něco dobrého. Ale moc se mi nedařilo. Je mi to líto.

Steven Levitt, Stephen Dubner: Freakonomics
Další vynikající kniha, kterou jsem přečetla za dva dny a kterou ráda budu mít ve své knihovně na mnohá další někdy. Baví mě, jak autoři zajímavým způsobem spojují zdánlivě nesouvisející informace nebo detailně zkoumají věci, o kterých běžný člověk moc neví: prostituce, smrt rodiček, terorismus a jeho vazby na životní pojištění. Líbí se mi jejich způsob přemýšlení, tak vzdálený od mého (tahle neotřele bych chtěla uvažovat!), spojování nespojitelného a ještě víc schopnost psát o tom všem tak jednoduše, že se jejich knihy klidně dají číst v metru. Za mě velký obdiv!


Harvey Karp: Nejšťastnější batole v okolí
Kdysi jsem se zařekla, že o výchově dětí raději moc číst nebudu. Ale hned krátce po porodu jsem to porušila a teď jsem ráda. Knížky Harveyho Karpa jsou totiž skvělé. Sem tam je to možná až příliš velká "amerikána", když vysvětluje věci, co jsou pro nás Čechy normální a samozřejmé, ale Američanům je potřeba je podat návodným způsobem krok za krokem. Na druhou stranu jsou všechny knihy včetně této napsané srozumitelným, zábavným způsobem a obsahují fůru bezvadných a hlavně praktických tipů jak být o kousek lepším a pohodovějším rodičem. Uklidňující kniha pro všechny prvorodiče. Karpovy tipy navíc opravdu fungují - aspoň u nás doma! :)

Michael Wolff: Oheň a hněv
Prvních pár měsíců vlády Donalda Trumpa jsem prorodila a prokojila. Politika mě míjela, a protože mě zajímá, měla jsem pocit, že bych to měla napravit. Teď po přečtení knihy přemýšlím, jestli jsem se vlastně dozvěděla něco nového - kromě toho, že v Bílém domě je totální chaos a hromada lidí chce mít velkou moc. Bylo to smutné čtení, na některých stránkách originálně pojaté a trefně komentované, na jiných nezáživné. Asi hlavně kvůli tomu, že jsem se ztrácela v hromadě lidí, jmen, funkcí, titulů, výborů, a to žiju v USA a denně vidím alespoň chvilku zprávy. V USA byla tato kniha bestseller. Kolik lidí zaujme v Česku si neumím představit.

Marsha Kocábová: Ani tady, ani tam 
Příběh Američanky, která se v době hlubokého komunismu seznámila s úspěšným českým hudebníkem Michaelem Kocábem, vzala si a ho a přestěhovala se od oceánu v Jižní Karolíně do šedivého Československa. Dá se tušit, že to pro ni nebylo jednoduché, což je vlastně hlavním motivem celé knihy. Marsha píše malinko zmateně, některé myšlenky na sebe nenavazují, jiné se opakují, každopádně její pohled na kulturní rozdíly, lidi a Sametovou revoluci mi přišel velmi zajímavý. Co nechápu je, že v manželství s Michaelem Kocábem vydržela tak dlouho. Z knihy se mi zdá, že v Československu nebyla nikdy šťastná a cítila se hodně osamělá. Manžel, dnes už bývalý, její pocity evidentně nikdy moc nechápal, dokonce bych řekla, že ho vlastně ani moc nezajímaly.  

Pamela Druckerman: There Are No Grown Ups
Pamela Druckerman napsala knížku (A dost! Francouzské děti nedělejí scény), se kterou prorazila ve třiceti zemích světa. Na takovou práci se vždycky těžko navazuje - vlastně to musí být velká odvaha poslat na trh jakékoliv další dílo. I tato kniha je pojatá jako osobní memoáry, tentokrát o tom, jak zvládnout čtyřicítku. Některé fejetony jsou úvahově parádní, jiné trochu slabší, ale Druckermanové styl psaní s nadhledem a spoustou sebeironie je mi tak blízký, že jsem knížku zhltla za tři dny - v angličtině! Není to její nejlepší dílo, ale mě bavilo. A před jejím fejetonem, jak zvládnout těžkou nemoc a léčení v cizí zemi, se můžu jen hluboce sklonit. 

Gail Honeymanová: Eleanor se má vážně skvěle
Zpočátku se mi dlouho nedařilo začíst, Eleanor byla prostě až moc velká podivínka. Ale knížku jsem neodložila a jsem ráda. Vůbec nechápu, jak autorka mohla tak přesně popsat osamělost a depresi, aniž by je sama prožila. Nebo možná prožila? Kdo ví! Eleanor se na stránkách knížky proměnuje z hrdinky, kterou moc nemusíte v dívku, které člověk prostě nemůže nefandit. Tento hořkosladký příběh by byl určitě skvělý film. Bavil mě, ale srdcem jsem asi pořád u Geniálních přítelkyň.

Alena Mornštajnová: Hana 
Otevřela jsem ji pár dní po dočtení Geniálních přítelkyň. Pár stránek mi trvalo přepnout se, ale za chvilku mě překvapil citlivě napsaný tragický příběh z období druhé světové války. Líbilo se mi, že autorka popsala děj očima několika postav, několikrát mě u toho zase napadlo: jak často a moc ovlivňují náš život lidé, kteří o tom ani netuší? A jak často ovlivní náš život zdánlivé maličkosti jako jeden na chvilku zastrčený dopis? Na Hanu jsem pořád myslela a bylo mi za ni hrozně smutno. Vlastně je ještě pořád. Kdybych si měla vypsat jeden jediný citát, byl by to tento: "O minulosti musíme vědět co nejvíc, abysme neopakovali stále stejné chyby. Jednotlivé události spolu vždycky nějak souvisí, zapadají do sebe a vyúsťují v další dění. Jen pochopení souvislostí je cestou, jak se může lidstvo pohnout kupředu." 

Elena Ferrante: Geniální přítelkyně I - IV.
Mám pocit, že příběh intenzivní, někdy lehký, ale častěji spíš temný a dramatický příběh je jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla. Zamilovala jsem se do autorčina pitvání nejniternějších emocí, do úvahového stylu s minimálním podílem přímých řečí, tak odlišného od vší současné literatury. Ve spisovatelce Eleně jsem tolikrát našla sama sebe až mi z toho bylo úzko. Už dlouho se mi nestalo, že bych pociťovala takovou rozkoš ze čtení a tak zvláštní prázdno, když jsem dočetla úplně poslední řádku. Elena a Lila mi budou chybět dlouho! 

Margaret Atwood: Příběh služebnice
Tento příběh mě svým obsahem hrozně bolel. Bolel tak moc, že jsem musela knížku několikrát odložit, abych se zhluboka nadechla a přesvědčila se, že k něčemu takovému snad (zatím) nesměřujeme. Na začátku mi přišel trochu zmatený, po pár stránkách jsem se ale chytla. Story z totalitní společnosti, ve které jsou určité ženy pouhými nástroji k plození dětí, je šílená. Ačkoliv v příběhu se toho mnoho neděje, Margaret Atwood je pro mě nedostižná popisem atmosféry. Těžkost, deprese a beznaděj jdou úplně z každého řádku až pod kůži. Její sloh je nádherný a mezi řádky jsem si nacházela různá poselství. Závěr je jako rána pěstí a ačkoliv už mám pár dní dočteno, pořád musím na hlavní hrdinku myslet: jak asi dopadla? Mám věřit v tu lepší možnost? 

Petra Soukupová: Nejlepší pro všechny
Dobrý bože! Jak někdo může tak fantasticky psát? ... Když jsem ji dočetla, deset minut jsem jen zírala do prázdna. Petra Soukupová nevymýšlí složité zápletky. Píše o úplných obyčejnostech, v téhle knize o jedné rodině, kde každý má své touhy, trápení, role, důvody nějak se chovat a jednat, něco říct a neříct, což druhému připadá nepochopitelné, neomluvitelné, záškodnické, zrádné. Její postava desetiletého Vikiho je tak věrohodná, jako by klukovi opisovala z hlavy. Celá knížka je napsaná jednoduchým jazykem, žádná vyumělkovaná ani zbytečná slova. Pobavilo mě Vikiho přirovnání "ruce jemné jako hadřík na monitor." Doufám, že tohle bude bestseller a Magnesia Litera k tomu!  

2017

Steven Pressfield: Válka umění, Nakladatelství Jan Melvil 
Není to špatná knížka. Akorát se u motivačních - a tahle není výjimka - čím dál častěji přesvědčuju, že je to pořád dokola. Přečtení nelituju, je tam pár dobrých postřehů, které jsem nikde jinde neviděla. Ale četla jsem ji dlouho, párkrát jsem se musela nutit a některé odstavce číst i třikrát, jak jsem v nich rychle ztrácela pozornost. Ale je uklidňující číst o tom, jak je odpor k tvorbě, ačkoliv ji milujeme, společný nám všem.  

Tuvia Tenenbom: Všechny jejich lži 
Knížek o USA je spousta. Knížek o USA, kde jsem si založila každou pátou stránku, moc není. Tenenbom je neodbytný, chytrý, vtipný. Ukazuje USA a spoustu paradoxů téhle země na rozhovorech s obyčejnými lidmi. Negeneralizuje, nehodnotí, názor nechává každému. Prvních pár stran mi trvalo, než jsem se začetla, ale pak jsem dojela do konce s tím, že tuhle knihu si chci přečíst v angličtině ještě jednou. Možná jen škoda, že v tak objemné knize není moc jiných témat než Izrael, Židé, církev, rasismus, zbraně. Ale aspoň má Tenenbom materiál na pokračování. 

Kamila Boudová: Falešná Pařížanka, Nakladatelství Esence
Tahle knížka se mi dostala do ruky v době, kdy hodně přemýšlím o zbytečném konzumu, nákupech a recyklaci. Kamila šla za svým snem pracovat jako módní návrhářka v Paříži, po cestě však pohled na tento byznys a všechno s ním spojené úplně přehodnotila. Nemůžu říct, že bych o fungování módního světa nic netušila, ale byly to takové útržky a tahle kniha je poskládala hezky dohromady. A - zírám! Kamila je v recyklaci dost extremistka, nicméně v mnohém mně myšlenkově vyprovokovala vidět věci jinak. Je mi rozhodně inspirací!

Marti Váša: Dělám si to sám, Nakladatelství Motto
Začítala jsem se na dvakrát, ale začetla! A pak jsem se po slabším úvodu několikrát skoro počůrala smíchy. Vtipná oddechovka, která mi určitě byla blízká taky proto, že hlavní hrdina pracuje v lifestylovém časopisu, což dobře znám. Martin je ironický, cynický, vtipný, bláznivý a zoufale toužící po přijetí a lásce. Prodloužil mi život o pár let, takže děkuju! :)

Markéta Lukášková: Losos v kaluži, Nakladatelství Motto
Mám ráda Markétu Lukášovou na Facebooku a mám ji ráda i po její prvotině. Ta knížka je dobrá! Na vážné téma, přesto ohromně vtipná! A její koncept nebe a pekla je ten nelépe vymyšlený posmrtný život, o jakém jsem slyšela! Kniha má dvě vypravěčky. Bára je napsaná ohromně věrohodně. S její babičkou už je to horší, její jazyk mi ke staré paní moc neseděl, ale celkově povedená knížka. Zhltla jsem ji za dva dny. 

Veronika Hurdová, Moje milá smrti
Kdyby mi bylo dvaatřicet, byla těhotná se třetím dítětem a zemřel mi manžel, asi by mě to položilo. Veronika se s tím poprala tak, že je inspirací pro tisíce lidí. Její kniha je otevřená zpověď o tom, čím vším si prošla, zkombinovaná s úvahami o životě a smrti. Některé pasáže mě nadchly, z jiných jsem měla husí kůži. U některých řádků se mi ale taky zdálo, že si Veronika protiřečí. A ke konci mi začalo připadat, že je až příliš dokonalá: jak to všechno "dává", jak se našla, jak má všechno vysvětlené, vyargumentované, jasné. Jakoby pro mě trochu ztratila na lidskosti. Ale jinak poklona za otevřenost a schopnost napsat knížku s třemi malými dětmi na krku. 

Megyn Kelly: Settle For More
Kolik toho musíte obětovat, kolik času vynaložit a kolik příkoří překousnout, abyste se stala respektovanou novinářkou ve Spojených státech? Tahle kniha je dobrá odpověď. Jen mě mrzí, že Megyn Kelly tou fantastickou novinářkou nezůstala. Co se posledních pár týdnů stylizuje do role nové Oprah, den co den je mi méně a méně sympatická. Škoda. Ale její knížka za přečtení stojí. 

Gretchen Rubin: Four Tendencies
Na Gretchen Rubin nedám dopustit, ale tohle je myslím její nejslabší kniha. Její koncept čtyř osobnostních typů mi přijde skvěle promyšlený, o tom žádná. Celou dobu jsem však měla pocit, že všechny stránky knihy už jsem někde četla - buď na jejím blogu nebo v knize Zvyk je železná košile. A že kniha vznikla prostě proto, že Gretchen je v kurzu, a tak se jistě prodá. (Což se pár dnů po vydání, kdy se kniha stala bestsellerem podle The New York Times skutečně potvrdilo.) Já se na poslední stránku prokousala až po pár týdnech. 

Derek Thompson: Hitmakeři, Nakladatelství Jan Melvil Publishing
Někdy mě napadne: kolik lajků nebo shares by asi dostal jakýkoliv článek z tohoto blogu, kdyby ho na své zdi nasdílela třeba Radka Třeštíková? ... Podle Derek Thompsona spoustu. Knih o úspěchu a popularitě jsem přečetla hodně. Tahle je nejlepší a nejuvěřitelnější. Asi proto, že říká: talentovaných lidí je ve světě hodně, dříčů jakbysmet, za popularitu může hlavně štěstí - třeba když si váš všimnou nebo vám pomohou ti správní (už známí) lidé. Ale štěstí se dá jít trochu naproti. Chtělo se mi zatleskat na každé stránce. A vůbec nerozumím tomu, proč tahle kniha, v Americe bestseller, není v Česku ani v první padesátce. 

Martina Formanová: Povídky na tělo, Nakladatelství Prostor
Ideální na večer pod peřinu, než mě za pár minut totálně přemůže únava. Martinu Formanovou mám ráda: sedí mi její styl psaní, jazyk i smysl pro humor a vlastně i témata ženství a vztahů ve všech podobách. Vždyť tohle všechno, o čem píše, řešíme dnes a denně na kafe s kamarádkami. Martina z těch konverzací, zážitků a z toho, co se nám honí hlavou, udělala knihu. Asi žádnou velkou literaturu, ale pro matku na mateřské skvělou oddychovku. Akorát jestli budete číst, chce to smířit se s otevřenými konci. Což já moc neumím. 

Marek Herman: Najděte si svého marťana, Nakladatelství apak
Nadšení z toho, jak vlídně a srozumitelně se dá pojmout psychologie, se u mě mísilo s naprostým rozhořčením. Pasáže o nemocích, které jsou vlastně voláním o pozornost nebo o pohádce o Popelce, kde každičký detail nese skrytý symbol, se mi zdály neuctivé a přehnané. Ale i tak bych knížku doporučila přečíst vlastně úplně každému, koho zajímá nitro jeho nebo jeho dětí. K mnoha jejím částem se budu ráda vracet.  

Meik Wiking: Hygge - Prostě šťastný způsob života, Nakladatelství JOTA
Na Instagramu ji propagovalo tolik lidí, které sleduju, že jsem ji nemohla nechat být. Po pravdě řečeno ale její obrovitánský úspěch vůbec nechápu. Celá knížka je vlastně takové hygge: příjemná, hřejivá, dobře se čte, jenom mám pocit, že všechno, co je v ní napsané, by se dalo shrnout do jednoho odstavce a taky že už jsem to všechno někde někdy četla. Očekávala jsem víc o Dánsku, Dánech a jejich životním stylu. Po téhle stránce to pro mě bylo zklamání. 

Liane Moriarty, Na co Alice zapomněla, Nakladatelství Ikar
Nikdy bych neřekla, že budu tak ponořená do ženských románů. Nemyslím, že za to může mateřství, spíš Liane Moriarty: čtivá, vtipná, laskavá, návyková v každé knize. I když musím říct, že zrovna Alice mi přišla jako její nejslabší dílo a nebyla to knížka, co bych přečetla za den. Na druhou stranu, konec jsem dočítala v metru a měla jsem co dělat, abych zamrkala dojetí. Jak lidské! 

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí, Nakladatelství Atlantis
Po klasické literatuře jsem sáhla možná po patnácti letech. A nebyla jsem zklamaná ani vteřinu! Tohle dílo je nabité takovou spoustou filozofie a inspirativních myšlenek, že můj výtisk jsou teď samé barevné papírky, kolik je jich tam pozakládaných. Určitě to pro mě není "čtení do metra", které bych si vzala kamkoliv. Potřebovala jsem číst v klidu a k některým myšlenkám se vrátit - jak při čtení, tak v myšlenkách, když jsem knihu odložila, takže mi nakonec trvalo skoro tři týdny, než jsem dočetla. Nakonec jsem dočítala smutná, zatížená přemýšlením o lásce, složitosti života a lidské konečkosti. Každopádně rozhodně tenhle Kundera nebyl můj první a poslední. 

Paula Hawkins, Do vody, Nakladatelství Ikar
Skvělá myšlenka a námět. Příběh mě tak vyděsil, až jsem se bála jít v noci na záchod, což už se mi dlouho nestalo. Na začátku jsem měla dost velký zmatek v místech, postavách a vztazích mezi nimi, možná proto mi trvalo se začíst a knihu jsem střídala s jinými. Zhruba od půlky už to ale "jelo", i když za touhu být vzhůru třeba do tří do rána, abych zjistila, jak to dopadne, mi nestála. 

Liane Moriarty, Poslední výročí, Nakladatelství Ikar 
Od Liane Moriarty mě baví všechno, takže mě bavilo i Poslední výročí. Ale pravda, trochu méně než třeba Sedmilhářky. Knihu jsem četla asi týden, což je na tuhle autorku v mém případě nezvykle dlouho. :) Na začátku mě trochu mátlo množství postav. Než jsem si udělala jasno, kdo je kdo a kdo má s kým jaký příbuzenský vztah, musela jsem párkrát obracet stránky zpátky. Ale Moriarty je ve všem ostatním tak dobrá, že tuhle maličkost jí klidně odpustím. P.S. Chci na Ostrov Počmáraných Blahovičníků. 

Pamela Druckerman, A Dost!, Nakladatelství Lucka Bohemia
Pamela je americká novinářka a matka tří dětí, která od narození prvního potomka žije v Paříži. V knížce popisuje francouzský způsob výchovy, který jako Američanka velice obdivuje. Výchova i kulturní odlišnosti zaznamenává tak vtipně, že jsem se kolikrát smála nahlas. Zase jsem díky ní o kousíček lépe pochopila Ameriku a přistihla se, že mi chybí Česko. Hlavně proto, že spousta toho, co Druckerman obdivuje na Francii, mi v Česku přijde úplně normální. Jsem šťastná, že ve výchově Bena zatím postupuju spíš českým způsobem než americkým, kdy děti rodičům hodně často (vidím to kolem sebe denně) přerůstají přes hlavu. Knížku jsem koupila i v angličtině a položila ji na noční stolek B. Tak se těším, co na ni řekne a v čem ho inspiruje. :) (Jestli ji teda přečte.)

Gretchen Rubin, Projekt Štěstí, Nakldatelství Ikar
U téhle knihy jsem už při prvním přečtení cítila, že mi změní život. (Já vím, jak pateticky to zní!) Tentokrát jsem ji měla v ruce už potřetí, ale v češtině úplně poprvé. Vždycky v ní najdu něco nového, takže ke spoustě barevných papírků, kterými mám pozakládané stránky, jsem přidala kupu dalších. Zase mě u ní kolikrát napadlo to, co už před čtyřmi lety: jak mě nějaká Američanka může tak dobře znát? :) Gretchen uchopila téma štěstí tak lidsky, že se vůbec nedivím, že svou knihu prodala do celého světa. Je mi denodenní inspirací: v tom, jak žít, jaké důležité otázky o životě si pokládat a jak na ně hledat odpovědi, jak psát. 

Radka Třeštíková: Osm, Nakladatelství Motto
Dočetla jsem v půl třetí ráno se smíšenými pocity. Příběh na mě působil až příliš vykonstruovaně a neuvěřitelně, konec byl přímo zklamání, ale psaný projev, ten volný tok myšlenek, mě prostě baví. Kniha se velmi dobře čte - v autobuse, v kavárně, u kojení, v noci pod peřinou, dva dny jsem žila jen Míšou, Alicí, Honzou. Byla by takový bestseller, kdyby ji napsal někdo, kdo se nejmenuje Třeštíková? Hm, to by mě opravdu zajímalo. 

Barbora Šťastná: Dobrá tak akorát, Nakladatelství Motto
Můj dárek sama sobě z letošního Světa knihy. Bára je moje šéfredaktorka, její psaní miluju (tak nějak bych si to přála umět) a její blog znám zpaměti. Kniha je stejně tak příjemná jako její psaní všude jinde. Ale užila jsem si ji o trochu méně, než jsem čekala. Asi proto, že většinu textů jsem už dobře znala z jejího blogu a nových postřehů bylo méně, než v kolik jsem doufala. Každopádně nelituju, příjemné čtení, které mám v knihovničce a ke kterému se budu ráda vracet - hlavně až někdo zavře Internet. :)

Michal Viewegh: Bůh v Renaultu, Nakladatelství Druhé město
Viewegha mám ráda, ale jeho knížky bohužel rok od roku čím dál méně. Ani k téhle jsem se nevracela s chutí. Spíš s jakýmsi "doufám, že už třeba u příští povídky to bude ono". Nebylo. Dočetla jsem s pocitem, že bych o nic nepřišla, kdybych knihu odložila (což nedělám) a že vůbec nechápu pozitivní hodnocení dvou recenzí, které jsem si přečetla před tím, než jsem se začetla do první kapitoly.

Han Kang: Vegetariánka, Nakladatelství Odeon
Kniha klame názvem. Protože mám po porodu problém jíst maso, sáhla jsem po ní, že mi pomůže ujasnit si pár věcí. Ale to jsem se spletla. Vegetariánka je mnohem víc než příběh ženy, co přestane jíst maso, sonda do srdcí a potlačených emocí korejských žen, které i v 21. století žijí pod takřka absolutní nadvládou mužů. Rozhodně moje první setkání s kojenskou literaturou, které mě svým tématem i syrovostí dost vyděsilo. Potěšil mě fantastický doslov, díky kterému jsem si uvědomila souvislosti, co mi z příběhu automaticky nedošly. 

Jill Alexander Essbaum: Hausfrau, Nakladatelství Ikar
Uff! Myslela jsem si, že v knize o americké housewife Anně, co žije se svým mužem ve Švýcarsku, bude něco, v čem se poznám. Ale naštěstí jsem tam nic takového neobjevila! Chvilku mi trvalo se začít, ale pak mě popis děsivé kombinace nudy, depresí a velké životní rány uchvátil tak, že jsem četla a četla. Konec mě ale, přiznám se, dost rozhodil. Z Anny mám divný pocit. Nevím, jestli ji mám litovat nebo jí fandit. Asi proto jsem si po Hausfrau musela dát od čtení na dva dny pauzu, než jsem příběh vnitřně zpracovala. 

Liane Moriarty: Tři přání, Nakladatelství Ikar 
Takový román a postavy, až jednou napíšu, tak můžu klidně umřít. S trojčaty Lyn, Can a Gemmou jsem zase chodila i na záchod, protože takhle knížka prostě nejde odložit. Úplně je mi smutno, protože od Liane Moriarty už mi zbývá jen poslední kniha, kterou jsem ještě nečetla. Vlastně si jich tak trochu záměrně odkládám na později. 

Harvey Karp: Nejšťastnější miminko v okolí, Nakladatelství Ikar
Udělala jsem výjimku a přečetla si první knihu o výchově dětí. S většinou myšlenek jsem se snadno ztotožnila a techniky utěšování u naše miminka fungují přesně tak, jak popisuje tenhle známý americký pediatr. Udělat to dřív, ušetřila bych sobě i Beníkovi spoustu slz. Určitě si koupím i jeho další knihy. 

Ladislav Zibura: Mezi buddhisty a komunisty, Nakladatelství: BizBook
Kdyby byl takhle vtipný každý cestopis, nebudu číst nic jiného! Netušila jsem, co na Ziburovi všichni mají, ale teď je to pro mě objev roku. Bavil mě, i když přiznávám, že posledních pár stránek už ztrácení se, hledání noclehů a čajů bylo trochu hodně. Ale bavila jsem se a trochu víc si teď dokážu představit Nepál a Čínu, kde jsem nikdy nebyla. Jestli vás baví cestování, doporučuju. 

Markéta Zahradníková: Zbigniew Czendlik: Postel, hospoda, kostel, Nakladatelství: Argo
Tahle knížka pro mě bude vždycky speciální, protože je první, kterou jsem přečetla při kojení. Nejdřív jsem trochu pochybovala, jestli mě zdlouhavý rozhovor bude bavit, ale ano! Dobře se to čte a udělala jsem si po dlouhé době rekordní množství výpisků. Lidské uvažování Zbigniewa Czendlika se mi prostě líbí. Akorát otázky bych si dovedla představit nápaditější, když už je z nich složená kniha. Ale celkově: za přečtení stojí. 

Fredrik Backman: Muž jménem Ove, Nakladatelství: Host
Jaké kouzlo může být v úplné obyčejnosti! Příběh mrzouta Oveho nemá žádnou komplikovanou zápletku, ale o to je krásnější. Dočetla jsem ho v den porodu. Nevím, jestli to bylo mým stavem, knihou či kombinací obojího, ale zažila jsem u čtení snad všechny myslitelné emoce: plakala jsem dojetím i štěstím, smála se potichu i nahlas ironickým hláškám i popisům, hlavně těm týkajícím se Oveho kocoura. Jednoduché, bláznivé, vážné, dojemné, nádherné! 

Jay Asher: Thirteen Reasons Why
Vůbec jsem nevěděla, jak s ní budu souznět, když je pro lidi o patnáct let mladší. Každopádně prvních sto stran jsem přečetla, aniž bych se jedinkrát podívala na mobil a drama motající se kolem sebevraždy mladé dívky mě nutilo číst dál. Hlavně proto, že mě fascinovalo propojení dvou vypravěčů - zemřelé, které prostřednictvím nahrávek vypráví svůj příběh jednomu ze svých spolužáků, co její kazety poslouchá na ukradeném walkmanu. Jiné. Překvapivé. Dobré. 

Shonda Rhimes: Year of Yes
Inspiračně - motivační knížky o životních změnách se mi poslední dobou hrozně zajídají. Ale na tuhle jsem čekala v knihovně půl roku, tak jsem ji tam nemohla nechat. Upřímná, odsýpající, ale stejně jsem si pořád říkala, že mám problém autorce její obrovskou změnu uvěřit. A ani nespočítám, kolikrát jsem se ztratila v popisu seriálových postav z její produkce, které neznám. 

Olga Path Štiplová: Zmrzlina s příchutí záměru, Nakladatelství: Motto
Syrové deníkové zápisky ženy, s níž jsem se kdysi potkala na pár tiskových konferencích. Ze začátku mě nadchla její všímavost, sebekritičnost, vtip a jazyk, kterým dokázala popsat obyčejné dny. Nicméně přistihla jsem se, že sto stránek o neustálém střídání prací, podnájmů, o bulváru a o dvou partnerech tyranech by mi asi stačilo. 

Kolektiv autorů: Když ti to udělá radost (povídky), Nakladatelství AlzaMedia
Sbírka povídek, kterou mi nejspíš za hodně utracených peněz poslala zdarma do čtěčky Alza.cz. Na většinu z nich už jsem někde narazila a podruhé bych je číst nemusela. Kromě těch od Petry Soukupové a Roberta Fulghuma. Prosím, vy dva, pište víc! 

Garth Stein: The Art of Racing In The Rain
Našla jsem v naší domácí knihovničce při nedávném velkém úklidu. Příběh automobilového závodníka, kterému manželka zemře na rakovinu a on následně skoro ztratí práva na výchovu své dcery, vypráví jeho milovaný pes. Vlastně úplně obyčejná beletrie s trochu pohádkovým koncem, ale bulela jsem na každé druhé stránce. 

Amy Schumer: The Girl With The Lower Back Tatoo
Amy miluju, a tak jsem čekala, že se budu nahlas smát na každé stránce. Ale nesmála jsem se. Dokonce jsem se přistihla, že dočítám jen kvůli tomu, že jsem prostě "dočítač" a tohle je Amy Schumer. Přišlo mi, jako by knihu psala dost narychlo, dokud je v USA na každé obálce časopisu, a kniha se tak může dobře prodávat. 

Nora Ephron: I Feel Bad About My Neck
Kniha osobních fejetonů scenáristky mého milovaného filmu "Když Harry potkal Sally." Buď mám ženských fejetonů na téma "co mám doopravdy v kabelce" poslední dobou dost, nebo jsem ji nevzala do ruky ve správný čas. Čekala jsem asi trochu víc. Dojala a rozesmutnila mě pasáž o smrti, a o to víc, když jsem se dozvěděla, že autorka v roce 2012 zemřela. 

Dalai Lama, Desmond Tutu, Douglas Abrams: The Book of Joy
Dalajlámu hluboce obdivuju a respektuju. Ale když jsem četla, jsem se vyrovnat se zklamáním, neúspěchem, závistí, krizí, ztrátou milovaných, uvědomila jsem si, že nedokážu být takový zenový mistr, abych jeho myšlenky aplikovala ve všednodenním životě. Mnohem bližší mi byl obyčejně - lidský pohled jihoafrického arcibiskupa. Každopádně kdyby si každý vzal k srdci aspoň pár věcí z téhle knížky, byl by svět hned lepší místo. 

Liane Moriarty: Truly, Madly, Guilty
Drahá Liane, takhle bych chtěla umět jednou psát! Jednoduchý příběh o jednom obyčejně - neobyčejném odpoledni roztažený na tři stran stran, ale tak brilantně napsané postavy, že jsem kolikrát nemohla odejít ani čurat. 

Patrik Hartl: Okamžiky štěstí, Nakladatelství Bourdon
Taková ta kniha, vlastně úplně obyčejná, ale kvůli které nemůžete upéct ani vánoční perníky, ačkoliv už je 20. prosince. Nosili byste si ji i do sprchy, kdyby to šlo. A na konci si říkáte, měla bych si to šetřit, protože už mám jen posledních pár stránek a vlastně to vůbec nechci mít dočtené. 

2016

Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

Tomáš Sedláček a hosté: 2036: Jak budeme žít za 20 let?

Robert Fulghum: Poprask v sýrové uličce

Cal Newport: Hluboká práce

Boris Johnson: Faktor Churchill 

J. K. Rowling: Harry Potter and The Sorcerer's Stone

Angela Duckworth: GRIT

Stephen Clarke: Merde po Evropsku

Radka Třeštíková: Bábovky

Patrik Hartl: Malý pražský erotikon

Michaela Klevisová: Štěstí je zadarmo

Robert Galbraith: Ve službách zla

Aňa Geislerová: P.S.

Barbara Leaming: Jackie Bowierová Kennedyová Onassisová

Yuval Noah Harari: Sapiens

Liane Moriarty: Sedmilhářky

Liane Moriarty: Zamilovaná hypnotizérka

David Ebershoff: Dánská dívka

Paula Hawkins: Dívka ve vlaku

Ashlee Vance: Elon Musk

2015

Elizabeth Gilbert: Big Magic

S. Levitt, S. Dubner: Freakonomie: Skrytá ekonomie všeho

Stephen King: O psaní

Jenny Lawson: Fakt se to stalo

Vlastina Svátková: Sama sebou

Barack Obama: Cesta za sny mého otce

Dan Ariely: Irrationally Yours

Joakim Zander: Plavec

E. Lockhartová: Ostrov lhářů

Michael Viewegh: Zpátky ve hře

Petra Soukupová: Pod sněhem

Gretchen Rubin: Better Than Before

Robert Galbraith: Hedvábník

Michael Viewegh: Můj život po životě

Jojo Moyes: One Plus One

Malcolm Gladwell: Co viděl pes

S. Levitt, S. Dubner: Mysli jako freak

Žádné komentáře:

Okomentovat