READ MY NOTES: Nejvyšší karta

Před spaním se mi znovu vrací vzpomínka na pohled, jímž si můj známý prohlížel DJku opírající se ležérně o bar. Pohled, kterým na mě žádný muž za celý večer neulpěl. Pohled, bez něhož takový večer nebyl a nemohl být úplný. Díval se na ni pohledem, který mě sytil celá léta a kvůli němuž mě těšilo žít, pohledem, o kterém jsem si myslela, že ho generuje má jedinečná osobnost. Tyhle pohledy zcela přirozeně korunovaly večery typu „křest mé knihy“. Přitom skutečným spouštěčem pohledu, který mi zoufale chyběl nejen onen večer, ale už dlouho předtím, bylo mládí, jež mě definitivně opustilo. Stalo se to v jediný moment. Jako zázrak. Jenže tragický.

V oné pravdě se skrývá lež podobně, jako je ve lži, že výborně vypadám, obsažena pravda pouze v dodatku "na svůj věk". Ženě, která vypadá skutečně dobře, se totiž takový kompliment neříká. A nejhorší je slyšet něco takového od mladší ženy, jež tím ve skutečnosti vyjadřuje svou upřímnou soustrast. 

Judita vykoukne ze dveří bytu těsně předtím, než zasunu klíč do zámku. Má perfektní sluch po mé matce. Zatímco moje děti odrůstají, David má doma batole. Může být v mé tváři vepsané i tohle? Stovky probdělých nocí, na něž zpětně vzpomínáme s nostalgií jen proto, že už skončily?

Ono vnitřní odloučení, k němuž dochází v matkách, když děti odcházejí z domova, ono "rozloučení se s mateřstvím", se ve mně z nutnosti událo už před časem. Protože trpět polovinu času zvířecím steskem je zničující. A došlo to tak daleko, že si dnes dokonce přeji, aby mé děti co nejdřív z domova doopravdy vypadly, protože jen tak budou naše světy, můj i ty jejich, opět celistvé. Teprve jejich odchodem se navíc můj "sobecký stesk" stane akceptovatelným a pochopitelným "syndromem prázdného hnízda". A jako obvykle v takových chvílích počítám, jak dlouho to bude trvat, než bude oběma osmnáct.

Otázka, na kterou jsem odpovídala i v Brně a Ostravě, a sice jak zvládám skloubit svou kariéru s péčí o děti, patří už léta k těm nejotravnějším i proto, že musím dokola vyvracet stereotyp o tom, že děti a práce existují v jakémsi principiálním rozporu a je potřeba mezi nimi radikálně volit nebo složitě hledat kompromis. Přitom jedno absolutně organicky vyrůstá z druhého: jedno před druhým mě chránilo, abych nezešílela.

Pokud je nerovnost mezi muži a ženami důsledkem větší fyzické síly mužů, je rovnost jen nedosažitelným ideálem, ke kterému sice můžeme neustále směřovat, ale těžko jej kdy budeme žít.

Já svoje nenarozené dítě obětovala tomu, abych se "něčím stala". Můj vlastní omyl, který se nedá klást za vinu mé matce, spočíval v tom, že jsem dítě nepovažovala za kousek své úplnosti, ale naopak za cosi, co mi brání jí dosáhnout. Spletla jsem si úplnost sebe s úplností úspěchu a ten jsem měla za vyloučený, pokud zde bude dítě. Onen omyl prošel mým tělem jako zablácená bagančata.

"Pokud hodnota lidské práce spočívá v tom, že tu po člověku něco zůstane," říkám, "pak zosobněním tohoto principu je dítě. A pokud je hodnotou to, abychom se zde na světě něco naučili a poznali, tak také. A tou nejlepší učebnicí altruismu, který nás vpravdě činí lidmi, je zkušenost z masivní investice do všestranného blahobytu dětí, korunovaná jejich nevděčným odchodem. Proto ženám, které nechtějí mít děti, absolutně nerozumím," dodávám a nejde o ono preventivní rozhodnutí, aby člověk neměl později čeho litovat, ale o fakt, že bezdětné ženy nevědí, o co přicházejí, zatímco ty druhé jsou si toho, o co přišly, obvykle dobře vědomy.

Další moje čtení, pokud potřebujete tipy na knížky, je tady. :)