Ultra long read: O létání a práci letušky s letuškou Emirates Terezou Křížovou

Každého šestnáctého dostávám nový letový plán. Vím tedy zhruba půl měsíce dopředu, kde bych kdy měla být. Ale služby se mohou měnit. Například když se nenaplní letadlo, část posádky stáhnou. Anebo když si chci s někým z posádky prohodit destinaci, abych se podívala domů nebo se k domovu aspoň přiblížila, v mém případě třeba do Vídně, protože jsem z Brna, teoreticky si můžu lety prohodit.  

Prakticky taky, ale nejde to tak snadno. Prvních osm týdnů jsi u Emirates na tzv. training college, než se vůbec dostaneš do letadla. Prvních šest měsíců, včetně training college, jsi ve zkušební době a o žádné změny žádat nemůžeš, až po uplynutí téhle lhůty. Nemusíš žádat jen o lety, co tě přiblíží k domovu, ale i o destinace, kam se chceš podívat – já mám třeba zažádáno o Brisbane nebo Hongkong. U výměny letu je to ale složitější taky v tom, že oba členové posádky, tedy ty i člověk, se kterým se chceš prohodit, musíte dodržet předepsaný čas odpočinku. A další věci. Emirates je letecká společnost z Dubaje, takže na každém letu musí být v každé kabině – economy, business, first class minimálně jeden člověk, který mluví arabsky.

Ano, všechny lety odlétají a vracejí se do Dubaje. Takže podmínka je bydlení v Dubaji. Arabština podmínka není, ale angličtina samozřejmě ano. 

Dělat letušku a ještě k tomu u Emirates byl takový můj dream job asi od dvanácti let, kdy jsem poprvé viděla film "Letuška první třídy". Zní to možná úsměvně, ale tak jsem k tomu nápadu vážně přišla. Být letuškou je skvělá možnost, jak poznat svět. Ale jak to tak bývá, bylo pořád něco: škola, práce, přítel; když jsem to zkusila dvakrát ještě jako studentka, nikdy to nevyšlo. Jednoho dne loni v září, když jsem byla nezaměstnaná, jsem viděla, že Emirates mají otevřené pozice a budou mít tzv. open day v Bratislavě. Byla ideální doba zkusit to znovu, tak jsem se sbalila a vyrazila na Slovensko.  

Právě že vůbec ne. Úplně na začátku jsem byla spíš šokovaná, protože na konkurzu nás bylo jen dvacet. To bylo oproti době před covidem, kdy tam bývala minimálně stovka lidí, úplně jiné. Myslím, že lidé dostali strach – přece jen, když uspěješ, musíš se přestěhovat do Dubaje, změnit život, začít dvouměsíční trénink a po něm okamžitě naskočit do práce. Lidé, kteří dokončili trénink těsně před covidem, prakticky obratem skončili, protože nebylo jasné, co bude s leteckým průmyslem dál. Dneska je situace zpátky, jaká byla před covidem. Emirates má hromady otevřených pozic, ale lidé se bojí to zkusit, protože nevědí, jak moc stabilní je to práce. 

První kolo spočívalo jen v představení se a odevzdání životopisu a fotek. Recruiterka z Dubaje nám vyprávěla o Emirates, životě v Dubaji a o životě letušek. Také nás přeměřovali, protože Emirates má podmínku, že letuška musí být vysoká minimálně 160 centimetrů. Když máš 159 a půl, už tě nevezmou. Pak mluvila také o tetování, ať ho nezatajujeme, pokud nějaké máme. V Dubaji nás totiž čeká vstupní zdravotní prohlídka, v rámci které se kontroluje i tetování. Pokud lékař zjistí, že má člověk někde na těle tetování, které zatajil, jede rovnou domů a už má v záznamu černou tečku - Emirates ho nikdy nenajmou.  

Mám čtyři drobná tetování. Tři bezpečně schovaná a jedno na hraně, v místě, kde končí uniforma. Všechna jsem v Bratislavě přiznala hned na začátku. Mám tetování ráda, ale vždycky jsem s nimi byla opatrná, právě proto, že jsem si říkala, kdyby to jednou vyšlo a mohla bych dělat letušku, byl by to asi problém. Teď vím, že opravdu je. V Bratislavě s námi byl kluk, který měl tetování na zápěstí. Teoreticky by se dalo skrýt pod košilí, ale protože ta je bílá, stejně by bylo vidět. Recruiterka mu řekla, že ji to vážně mrzí, ale přes tohle nejede vlak. 

Bylo to několik kol. V každém nás rozdělili do skupin a dostali jsme kartičku s úkolem. Nejčastěji to byl scénář nějakého problému, co se právě odehrává v letadle. Měli jsme vymyslet, jak bychom situaci řešili a řešení pak odprezentovat dalším skupinám. Recruiterka nás celou dobu pozorovala, jak se chováme ve skupině, jak se tváříme, jak mluvíme. Všechno bylo samozřejmě v angličtině. Po každém kole jsme chvilku čekali, než vyvěsili výsledky, kde bylo napsané, kdo může jít domů a kdo postupuje dál. Poslední kolo byl počítačový test z angličtiny. Po něm nás zůstalo z dvaceti už jen šest, kteří jsme se dostali k interview jeden na jednoho. Ještě předtím jsme si ale museli založit na stránkách Emirates vlastní profil, vyplnil všechny pracovní zkušenosti, nahrát scan pasu, covid očkování a prohlášení o počtu tetování na těle. Pak nás recruiterka ještě fotila – jedna fotka byla z profilu a jedna zepředu s "american smile". Fotky pak posílala se všemi dalšími materiály do Dubaje. Na pohovoru jsem čekala klasické otázky "proč bychom měli vybrat právě vás", které samozřejmě padly. Ale pak tam byly i nějaké nečekané, třeba dát příklad, kdy jsme pro zákazníky v předchozím zaměstnání udělali něco navíc nad rámec pracovních povinností.

Protože jsem byla v pohodě a moc neřešila, jestli uspěju nebo ne. Myslím, že nakonec ani nejde o to, co na interview řekneš, ale jak se chováš ve skupině mezi lidmi, jak vystupuješ, jak mluvíš. Já jsem měla dobrou náladu , užívala jsem si to jako zajímavý výlet do Bratislavy. 

To ještě ne. Recruiterka nám šesti finalistům řekla, že jsme sice postoupili do závěrečného kola, ale že to není její rozhodnutí, jestli nás firma nakonec najme nebo ne. Postup je takový, že naše materiály odešle do Dubaje a oni se nám ozvou v rozmezí od dvou dní do dvou týdnů. 

Hned druhý den před osmou ráno. Ještě jsem spala, když mě vzbudil, jak se tomu v Emirates říká, tzv. golden call: jste přijatá, gratulujeme a důležitá otázka – kdy můžete přijet? Byla polovina září, takže jsem to rychle procesovala v hlavě: než to řeknu doma, příteli, vyřídím si všechny zdravotní dokumenty... Já jsem jako malá byla nešikovné dítě. Měla jsem třikrát otřes mozku, zlomenou kůstku v rameni, k tomu všemu jsem musela doložit přeložené lékařské zprávy z té doby. No prostě dost práce. "V polovině října," řekla jsem do telefonu a paní na druhé straně odpověděla: "To je pozdě. Musíte tady být do konce září." Nakonec se to kvůli různým formalitám přece jen protáhlo a do Dubaje jsem jela 8. října. 

Otevřeně samozřejmě ne. Co se vizáže týká, myslím, že dneska už letušky nemusí vypadat jako modelky z přehlídkového mola, ale pořád musíš působit reprezentativně. Totéž se týká váhy. Nikdo nás nevážil, ale v oficiálních podmínkách přijetí k Emirates je napsané “healthy BMI”. Znám spoustu holek, které pár kilo navíc mají, a přesto se do firmy dostaly. Spíš jde myslím o to, aby člověk nevážil 100 a víc kilo. 

Jo! Na open day jsme museli přijet ve formálním oblečení, tedy holky v sukni, bílé košili, saku a černých botách na podpatku. Musely jsme mít vlasy svázané do drdolu, full make-up včetně červené rtěnky a žádné piercingy. Pamatuju se, že když jsem se o pozici letušky ucházela před covidem, měla jsem v piercing v nose a na open day jsem si ho sundala. Než den skončil, dírka se mi trošku zatáhla a já si piercing už nikdy zpátky nedala. Abych to doplnila, kluci museli na open day přijít v obleku, čerstvě oholení a učesaní.   

Training college pro mě byla taková hodně intenzivní česká univerzita. Trénink trval osm týdnů včetně prvního úvodního, kdy bylo hodně administrativy, teoretických přednášek, zdravotní prohlídka a test na drogy. Protože nás bylo hodně, běžely paralelně dva programy: jeden od rána od sedmi hodin do tří, druhý od čtyř do půlnoci. Můj život dva měsíce vypadal tak, že jsem ráno vstala, nasnídala jsem se, učila jsem se, šla jsem na training college, spát a další den znovu. Skoro každý den byly zkoušky, buď vědomostní na počítači nebo praktické, včetně těch na simulátorech. 

První týdny byl trénink tzv. na safety and emergency procedures, tedy co dělat při turbulencích, požáru na palubě, nouzovém přistání – až už na vodě nebo na souši – a jak přežít v extrémních klimatických podmínkách jako je poušť nebo ledová zima. Další týden jsme cvičili s hasičskými přístroji, následující týden byl zdravotní. V něm jsme se učili, co dělat, když někdo začne krvácet, dostane srdeční záchvat, prostě všechno od drobného škrábnutí až po porod nebo úmrtí na palubě. K tomu doplním takovou morbidní drobnost: občas v zavazadlovém prostoru vezeme i zesnulé příbuzné cestujících na palubě. Stalo se mi to zrovna nedávno na letu z Pákistánu. V takovém případě jsme o tom informovaní dopředu. Známe číslo místa pasažéra, abychom se k němu chovali extra přívětivě. Poslední dva týdny už byly věnované všemu, co se týká obsluhy pasažérů a servisu. To už jsme chodili v uniformě a simulovali nám let. A napadá mě ještě jedna zajímavost: na training college na nás apelovali, ať nemluvíme o cestujících jako o "pasažérech", ale o "zákaznících".   

Emirates nám od začátku zajistili ubytování a transport na training college. Firma má po Dubaji několik budov, kde bydlí pouze posádky Emirates. Dole v domě je ostraha, recepce, pečlivě kontrolují každého návštěvníka, který jde nahoru. Kdo je single, bydlí většinou po dvojicích nebo trojicích. Já mám spolubydlící z Polska, ale máme každá vlastní pokoj a vlastní koupelnu, obývák a kuchyně jsou společné. Pokud jsi najatá ve chvíli, kdy jsi vdaná nebo máš rodinu, dostaneš od Emirates tzv. accomodation allowance. Ubytování ti pak nezajišťuje firma, ale dávají ti každý měsíc k výplatě peníze navíc, ze kterých zaplatíš nájem. Ubytování si ale musíš najít sama. Piloti to mají jinak. Jejich výplata je samozřejmě o hodně vyšší než naše a často si v Dubaji pronajímají celé domy. 

Ano, ale základní plat bez letových hodin. Myslím, že kdybych neměla něco našetřeno z předchozího zaměstnání, přežiju v Dubaji jen tak tak, protože je to hodně drahé město. Ale ať mluvím konkrétně, základní plat při training college je zhruba 4.000 dirhamů, takže zhruba 25 tisíc českých korun. Až začneš létat, plat je samozřejmě o dost vyšší. K základu dostáváme nalétané hodiny a v každé destinaci, kam letíme, pak diety podle toho, jak drahá je země a kolik času v ní máme. Vyděláme si dobré peníze. Je pak samozřejmě na každém, jestli si je utratí nebo ušetří. 

Já jsem v zacházení s penězi dobře vycvičená díky mamince, takže každou výplatu si dělím na dvě hromádky: větší ušetřím, menší utratím. Ale lidi to mají fakt různě. Bavím se s kolegy, kteří jsou v Emirates proto, aby si za tříletý kontrakt našetřili na bydlení v zemi svého původu nebo mohli rozjet byznys. Taky mám kolegyně, které penězi z Emirates podporují své rodiny doma v chudších zemích. No a mám kolem sebe lidi, kteří si tuhle práci chtějí užít jako poznání světa a utratí všechno, co dostanou. Což mimochodem není nijak těžké ani v Dubaji, kde máme zázemí. Já jsem někde mezi oběma přístupy. 

Emirates mají dva typy letadel, Boeingy 777 a Airbusy A380, takže oficiální licenci mám na tyto dva typy letadel. Dřív to bylo rozdělené, dneska všichni, co jsou nově najatí, dostanou trénink na oba typy letadel. 

V podstatě to funguje tak, že pro práci do byznysu nebo do first class musíš být povýšená. Teď to jde celkem rychle a první povýšení může přijít už po roce práce. Firma tě buď vybere nebo můžeš o povýšení sama zažádat. Abys to ale mohla udělat, určitě bys měla mít tzv. clean file, tedy žádný vroubek typu že si na tebe stěžují pasažéři nebo jsi zaspala na let. A jak jsi se ptala ohledně vizáže a váhy: vím, že jeden můj kolega nedostal povýšení do first class, protože má víc kilo, než by mít měl. Je tedy ve firemním programu na udržení váhy a uvidí se. 

To je těžké zobecnit. Řeknu to takhle: pokud je let delší než 5 hodin, už to není "turnaround", kdy se obrátíme a letíme zpátky, ale "layover", kdy v destinaci zůstáváme čtyřiadvacet hodin. U letů delších než 10 hodin – tzv. ultra long flight, třeba právě do USA nebo do Austrálie, bych měla mít dva dny volna před letem a dva dny po něm, abych se trochu srovnala s časovým posunem. Většinou mívám tak dva dny, jeden den volno mezi lety. Ale stane se, že mám i čtyři za sebou. Kromě klasických letů do jedné destinace máme ale i multisektory. To znamená, že jedna posádka absolvuje za pár dní několik letů a v každém místě chvíli zůstáváme. To je třeba případ letu Dubaj – Singapur – Melbourne – Singapur – Dubaj, který zabere zhruba týden. 

Na kratším letu to záleží na osobě pursera, což je nevyšší hodnost, co se cabin crew týče. V každém letadle je nejvyšší hodnost kapitán, potom first officer, kteří sedí v pilotní kabině, pak purser coby nejseniornější člověk a pak další členové posádky, z nichž někteří jsou supervizoři. Počet mých nadřízených na každém letu závisí na typu letadla, jestli jde o menší Boeing 777 nebo Airbus A380 – na Airbusu bývají supervizoři alespoň dva, jeden v economy class a druhý v businessu plus v první třídě bývá purser, přičemž na zpáteční cestě se supervizoři většinou prohodí. Měla jsem šestihodinové lety do Londýna, na kterých jsem dostala hodinu a půl pauzu. A měla jsem takové, stejně dlouhé, na kterých jsem nedostala nic. U dlouhých letů je ale pauza povinná. 

Spím. (směje se) Zase záleží na typu letadla a délce letu. Na některých letadlech máme "jen" vyčleněná sedadla pro posádku vzadu u kuchyňky, na dlouhých máme maličkou místnost, ve které jsou nad sebou tři palandy, takže si můžu lehnout. Když jsem tam šla poprvé, říkala jsem si, že je to celkem klaustrofobické, asi neusnu, ale lehla jsem si a pustila si film. Do pěti minut jsem spala jako zabitá. A tak je to většinou. 

Celá posádka jdeme do hotelu, kde máme každý svůj pokoj. Do hotelu nás doveze autobus a ten stejný nás nabírá, když jdeme zpátky na let do Dubaje.  

Minimálně dvě hodiny předem, stejně jako cestující. 

Při turbulencích ne. Upřímně, žádné velké jsem za ten skoro rok nezažila, protože kde to jde, tam se jim piloti snaží kvůli pohodlí cestujících vyhnout. Menší turbulence mě spíš uspávají jako dítě v kočárku. Jednou jsem ale zažila propady letadla. Netrvalo to dlouho, dvě, tři minuty, ale připadáš si jako ve stavu beztíže, což mi nedělalo dobře na žaludek. 

Samozřejmě. Protože pasažéři se dívají, jak budeme reagovat, čtou z našich tváří, jestli mají mít strach.

(směje se)

Třináctihodinový let do Toronta, kde těsně přes přistáním vypukla sněhová bouře. Nějakou chvíli se nevědělo, jestli budeme kroužit nad letištěm nebo nás řízení letového provozu odkloní na jiné. Problém je, že letadlo má palivo na letový plán plus něco navíc, není to ale tak, že můžeme dvě hodiny čekat, jestli nepřestane sněžit. Kvůli bouři nás nakonec odklonili do Washingtonu D.C., kde jsme měli doplnit palivo, jídlo, vodu a jak to půjde, pokračovat do Toronta. Už jsme přistávali, byla jsem hned u prvních dveří za pilotní kabinou, když na přední sedačce začalo zvracet batole. To není nic výjimečného, děje se to často, nejen dětem, ale všem lidem. Donesla jsem mamince vodu, nic moc víc se v takové chvíli stejně dělat nedá. Když jsme přistáli v D.C., otevírala jsem dveře a jakmile jsou v letadle otevřené dveře, vždycky u nich musí někdo stát a kontrolovat, kdo vchází dovnitř. Jak tam stojím, volá na mě nějaká paní, jestli můžu podržet to dítě, co zvracelo, protože teď se udělalo špatně jeho mamince. Jenže my máme v Emirates nařízení, že když držíme dítě, musíme sedět. Takže co teď? Nemohla jsem odejít od dveří, naštěstí, než doběhla moje supervizorka, někdo z cestujících dítě podržel a maminka utíkala na záchod. S kolegyní jsme na ni čekaly, když vyšla z toalety. Já jsem jí ještě stačila říct, ať si jde sednout, ale než došla k sedačce, zkolabovala nám do náruče. Takže jsme řešili láhev s kyslíkem, doktory, a nakonec to dopadlo tak, že ona s dcerou zůstaly ve Washingtonu, kde je odvezli do nemocnice.        

Netuším, ale minimálně u maminky myslím, že to byla panická ataka – dlouhá cesta, letěla poprvé sama, navíc s malým miminkem, přistáli jsme někde jinde, než jsme měli... prostě se to nakupilo. Než jsme našli kufry, doplnili zásoby a přestala sněhová bouře, dorazili jsme do Toronta po jedenadvaceti hodinách. Taky jsem toho měla dost. 

Na stejném, jaký je v destinaci, kde právě jsem. Většinou do ní stejně doletíme ráno a já nechci spát celý den a potom být v noci vzhůru. Kromě toho chci něco poznat, a to se v noci dělá dost špatně. (směje se) Ale v Dubaji je pro mě spánek svatý. Ať doletíme v jakoukoliv denní nebo noční hodinu, jdu si rovnou lehnout. Když jsem u Emirates začínala a přistáli jsme třeba v osm ráno, dala jsem si budíka na dvanáctou, abych neprospala den. Dneska už spím, dokud se neprobudím, což je obvykle ve tři odpoledne. Naštěstí u mě je dobré, že můžu jít v osm večer zase spát.    

Je to určitě jedna z věcí, které mi vadí. Ale ještě horší pro mě je, že člověk nemá vůbec zdravý životní styl. Tak třeba jídlo. Zdravě jíst, to by ještě jakž takž šlo, ale pravidelně, když jsem třeba celou noc vzhůru a tělo má hlad? 

To ne. Máme svůj vlastní vozík s jídlem, který nám připravuje catering. Ale abych řekla pravdu: posádka často skončí u toho, že jí, co zbylo ze servisu pro cestující. Většinou máme nějaké "casserols"  (tento termín se většinou používá pro jakékoliv jídlo připravené v kastrolu, zapečený nebo dušený - například lasagne) navíc nebo sendviče. Na letech do Spojeného království si všichni včetně mě rádi pochutnáváme na scones, které v našem vozíku rozhodně nenajdete. (směje se) Z Dubaje je navíc jídlo pro posádku pořád stejné, takže už to máme dost ojezené: wrap, mandarinka, banán, jako hlavní jídlo nějaký casserol. Není to jídlo, které by se nedalo jíst, ale je samozřejmě udělané tak, aby mohlo být zmražené, takže nic moc čerstvého.     

Vařím si. Mám kolegyně, které říkají, že pro jednoho člověka je to ztráta času, ale já to mám ráda. Nevařím denně. Udělám si jídlo na dva tři dny, abych ho měla v lednici, když přijedu. Dělám to hlavně z toho důvodu, že mám na domácí jídlo prostě chuť. Na cestách je catering, v destinacích jídlo z hotelů, restaurací, nějaké ochutnávání místní kuchyně, je to fajn a baví mě to, ale když přijedu, vyloženě se těším, až si dám něco domácího. Poslední dobou si jídlo chystám i na lety z Dubaje: nějaký těstovinový salát, zdravou svačinu. Na zpátek je to lepší, protože to máme jídlo z destinace, odkud se vracíme, takže je aspoň změna. 

Líbilo se mi, když jsem přijela na trénink. Ale dlouhodobě bych tam žít nechtěla, protože mi chybí několik věcí: příroda, zeleň, chodníky na chození po městě. Nevím, jak je to tady v KL, ale v Dubaji moc daleko nedojdeš, protože když už tam nějaký chodník je, najednou bez varování končí a ty jsi skoro na dálnici. Také počasí je úmorné. Prosinec, leden, únor jsou fajn, to je kolem pětadvaceti stupňů. V létě je ale skoro padesát. 

Zážitky. Mamce z každé destinace magnetku na lednici. A protože jsem trochu old school, snažím se z každého místa poslat domů i pohled. Ale k tomu mě napadá jedna zajímavost: my jako letušky nesmíme mít při příletu do Dubaje v kufru vepřové. Když jedu na dovolenou a vracím se, salám si přivézt můžu, ale z pracovní cesty ne. 

Ten si koupit můžeme, ale clo je tak obrovské, že se dovoz nevyplatí. V Dubaji ale alkohol k sehnání je. Licenci si vyřídíš zdarma a pak můžeš chodit do specializovaného obchodu, kde se všechno nakupuje.  

Samozřejmě uniforma. Dál typ náušnic, které můžeš mít, jejich barva, prstýnky můžeš mít na každé ruce pouze jeden. Výjimka je jen zásnubní a snubní prstýnek. Povinný je minimální make-up, což jsou stíny plus řasenka nebo linky a řasenka a samozřejmě – rtěnka. Nehty musí být nalakované, a to minimálně bezbarvým lakem, aby se leskly. Jinak můžu mít buď francouzsku manikúru, lak v barvě kůže nebo červené nehty. Vlasy stažené do drdolu. V Emirates si hodně potrpí na baby hair, kolem hlavy by ti neměly poletovat žádné dorůstající vlasy. Všechno má pěkně držet. Mužská část posádky by potom měla být vždy čerstvě oholena, kluci musí mít učesané vlasy a upravené nehty. Ale řekla bych, že mnohem přísněji se tohle kontroluje v training college, než pak při práci. 

Pojistka jsi obvykle jednou za rok na měsíc, ve kterém nedostaneš letový plán. Ale není to pravidlo. Funguje to tak, že buď jsi pojistka na letišti nebo doma a například od pěti od rána do pěti do večera ti mohou kdykoliv zavolat, že naskakuješ na nějaký let. Dneska už máme i firemní aplikaci, kde ti tyhle informace naskakují v reálném čase, takže mám pořád přehled.   

Ano. Když dojedu na letiště, za bezpečnostní kontrolou stojí člověk z Emirates, který se dívá na letušky a kontroluje uniformy. Jednou mě paní zavolala, jestli vím, jak má správně vypadat moje sukně a proč ji mám tak upnutou. V kabince vedle jsem se musela převléknout do náhradní a teprve potom jsem šla na týmový brífink. 

Kdybych byla singl, nejspíš dokončím u Emirates tříletou smlouvu. V Brně mám ale dlouholetý vztah a přítelem jsme se zatím domluvili na 14 měsíců. Je to skvělá práce, ale má i nevýhody. Vztah na dálku je jedna z nich. A vzhledem ke všemu, o čem jsem mluvila ohledně zdravého životního stylu, s údivem sleduji, jak někteří moji kolegové zvládnou létat třeba deset, patnáct let. Další nevýhoda je nedostatek spánku a zdravotní stránka celkově – dřív jsem nikdy nebývala nemocná, teď mám se železnou pravidelností každý měsíc rýmu. Když jsem začala létat, než si moje tělo zvyklo, první tři měsíce jsem stihla mít dvakrát infekci v oku, otravu jídlem a během letu jsem kompletně ztratila hlas. Důvod skončit je určitě přítel, ale roli hraje I zdraví. 

Přítel byl v Dubaji třikrát. Nejdéle, co jsme se neviděli, byly tři měsíce. Když jsem měla po zkušební době, začala jsem si žádat o lety do Vídně, abych to měla kousek do Brna. To se mi podaří jednou, dvakrát do měsíce, ale teď v srpnu třeba vůbec. Let do Prahy jsem zatím nedostala ani jeden. Dovolenou jsem dostala dvakrát, jednou na pět dní a podruhé na čtrnáct. 

Třicet dní za rok. To je fajn. A příjemné jsou i další výhody. Máme padesátiprocentní slevy na lety, když chceš mít stoprocentní jistotu, že se na něj dostaneš. Pro sebe a nejbližší rodinu si můžu koupit letenku dokonce se slevou devadesát procent, to je ale tzv. stand-by. To znamená, že musíme do poslední chvíle počkat, jestli se let nezaplní cestujícími. Když ne, letíme, když ano, čekáme na další. Většinou je to ale tak, že když člověk neletí v hlavní sezoně, na stand-by let se dostane.