OKAMŽIK RADOSTI: Když znáte stejný film, hudbu, podcast ...

Získala jsem je od kamarádů, co se známe deset a víc let a pocházíme z podobné sociální, pracovní, kulturní bubliny. A přitom o většině těch údajně skvělých věcí jsem nikdy neslyšela. Kdysi jsme mohli trávit hodiny debatováním o Šílencích z Manhattanu, Perníkovém tátovi, bizarních letních hitech alá tento, začínajících newsletterech a podcastech. Dneska se o kultuře a tipech, jak trávit volný čas, bavíme taky, je to ale jiné v tom, že si nevyměňujeme názory na díla, ale tipy na ně. Často ve smyslu, co dohnat. 

Není to tím, že já jsem daleko a oni v Česku, protože ani oni – a to spolu třeba pracují – nemají nic, co by mi doporučili společně. Proč? Protože doba, nadprodukce obsahu, algoritmy, je toho víc.  

O to víc jsem si v Česku užila každé setkání, kde v konverzaci zaznělo: 

"Ježiš, to jsem četla! To je skvělá knížka!" (Tahle.)

"To jsem taky viděla! To byla hovadina, co?" (Tento film. - A ne, není to překlik, vím, že má v hodnocení 75%, a přesto mám kamarády, kterým se stejně jako mně nelíbil. Děkuju za ně.)

"Nene! To mám taky v playlistu." (Vy taky?) 

"Jo, ten newsletter je skvělej, ten taky odebírám." (Co vy?)

Myslím, že pro každého z nás, co jsme se takové konverzace zúčastnili, to byl důkaz, že nejsme ještě úplně mimo, nemáme ujetý vkus, a že se tím pádem můžeme sejít zase příště a budeme mít o čem debatovat. Bylo to takové potvrzení, že svět se ještě úplně nevychýlil z rovnováhy, když existuje něco, co můžeme společně probrat, vychválit, zdrbat nebo se do toho zamilovat. Prostě že ještě existuje sdílená kulturní zkušenost. 

Je jí o dost míň, ale je! 

Byla radost si ji užít, protože kdo ví, jak ještě dlouho.