OKAMŽIK RADOSTI: Mladí v háji nejsou

24.10.25

Včera jsem jela ve vlaku, který kvůli strženému vedení a popadaným stromům uvízl na trati. Cesta z Prahy do Brna trvala přes osm hodin. Protože průvodčí RegioJetu hlásili anglicky jen málo informací (to je zase na jiné téma), oslovil mě naproti sedící mladý muž, zda bych mu nemohla říct, co se děje. Všechno jsem mu přeložila a zapovídali jsme se.

Ukázalo se, že mladého Afghánce rodiče přivezli do Francie, když mu nebylo ještě ani šest. Tam vyrostl. Dnes je mu dvacet, mluví čtyřmi jazyky a studuje psychologii v Paříži. Do Brna dojíždí za českou přítelkyní, kterou potkal v rámci studentského výměnného programu v Istanbulu. Byl to sebevědomý mladý muž s přehledem.

Vyptával se na můj život v Česku, v cizině, mluvili jsme o politice, o Bohu, o umělé inteligenci a o tom, jak je důležité regulovat svůj život na sociálních sítích. Proč je lepší přistupovat na ně jen z počítače nebo notebooku, ne z telefonu. (Z počítače tam chodíte podstatně méně, protože přístup je o hodně komplikovanější. Obzvlášť když musíte pokaždé znovu zadat heslo. )

Samozřejmě, může to být výjimka. Pak je to ale tento měsíc už několikátá. Na jeho začátku jsem v rámci dobrovolného programu Kariérní den vedla čtyři semináře na mém bývalém gymnáziu v Bučovicích. Účast na nich byla dobrovolná, studenti měli spoustu dalších seminářů na výběr. Přesto jsem měla plné třídy mladých lidí, kteří nechali mobily v tašce, poslouchali a padlo pár zajímavých dotazů.

Kdybych v tom vlaku neviděla mladou tvář kluka, s nímž jsem mluvila, vůbec bych neodhadla, že je mu pouhých dvacet. Jeho sebevědomí, znalosti a schopnost formulovat myšlenky jeho věku vůbec neodpovídaly. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, jak moc se těším na to, až si takhle za pár let – doufám – popovídám se svými syny.

Často slyším nadávání na dnešní mladé lidi. Vzhledem k věku bych se k němu asi taky měla přidat. Vždycky jsem byla opatrná, ale po těchto dvou zážitcích vím, že to nechci dělat – protože si to nezaslouží. Samozřejmě, že je spousta jiných mladých, které jsem nepotkala a kteří určitě "zkažení" budou. Mně ale přijde, že je vidíme hodně černě. A taky že když jsem byla v tomto věku já, tolik ošklivých nálepek jsem neschytávala.

Nechci říct, že nemáme mít strach o jejich budoucnost, bavit se o tom, co dělat lépe a začít na tom pracovat. Jenom že jsem včera, paradoxně v zoufalství mnoha hodin na kolejích, zahlédla naději. A to mi udělalo radost.