5 věcí, se kterými se nemůžu smířit v Česku

Ceny věcí a služeb

Snažím se nebýt člověkem, který všude vypráví, že v Asii bylo levněji. Bylo – samozřejmě. Ale o to až tak nejde. V Česku mě poslední rok a půl nezaráží jen ceny zboží a služeb, ale hlavně jejich – no, nekvalita. Jak je tady draho, bije do očí mnohem víc než v Asii. Kde se mi navíc zdálo, že se firmy i lidé mnohem víc snaží. 

Poprvé jsem o tom chtěla psát už v únoru, kdy jsem pořádala dětem narozeninovou oslavu. Balíček za 5 tisíc korun skoro nic neobsahoval – nemohli jsme si donést ani vlastní občerstvení (platilo se zvlášť). Když jsem si šla uprostřed párty k obsluze pro papírové talíře, aby děti nemusely jíst dort z těch, kde předtím měli pizzu, obsluha se na mě nevěřícně podívala: "Proboha, kolik jich ještě budete potřebovat? Asi vám to budu muset naúčtovat." (Potřebovala jsem jich 10.)

A mohla bych pokračovat – ceny v kavárnách a restauracích (256 Kč za kousek studeného smažáku s hranolkami ve Znojmě u bazénu mě před 14 dny opravdu naštvaly – ne kvůli ceně, ale chuti a hlavně otrávenému výrazu servírky).

Má to ale i i pozitivní stránku. Mnohem víc si hlídám, jak, kde a za co utrácím peníze. Když je na to čas a prostor (což třeba ve Znojmě nebyl) snažím se mnohem víc přemýšlet ani ne tak o tom, jak by se věci daly pořídit levněji, ale jestli mají tu hodnotu. Minulý týden jsem byla v Praze, kde jsem viděla croissant za 110 Kč. Rozhodla jsem se, že pro mě tu hodnotu nemá. Nekoupila jsem si ho, přestože chutě jsem měla obrovské a teoreticky bych si ho obhájila – v náročném pracovním dni jsem si ho přece "zasloužila" a peníze si na něj vydělala. Dochází mi ale, že každým vytažením karty rozhoduju nejen o tom, kolik budu mít na účtu teď nebo v budoucnosti, ale možná taky o tom, co jako společnost ještě hodláme akceptovat, koho podporovat a hlavně – jakou kvalitu. (Což jde v Česku málokdy ruku v ruce s vysokou cenou.)  

Spropitné za nic 

Vzhledem k předchozímu mě udivuje, jak se spousta firem a jednotlivců nestydí za mizerné služby žádat o spropitné. Nedávno jsem v Praze kupovala už uvázanou kytku. Prodavačka ji za dvě vteřiny zamotala do papíru, a při platbě kartou se mi objevila možnost spropitného 15 %.

Za co? Za to, že dělá svoji práci? Nedala jsem ho, ani když jsem musela na terminálu před jejíma očima zmáčknout "žádné spropitné". (A byla jsem dokonce v pokušení tam kvůli tomuto tu kytku nechat.) Chápu, že zaměstnanci možná nevydělávají moc a spropitné jim mizernou mzdu vylepšuje. Nechci ale podporovat kulturu, kde budou vztahy v práci a odměňování nastavené takto a budu za všechno platit dvakrát: za produkt a pak za to, že někdo pohne rukou, aby mi ho u pultu předal. Tohle mě hodně štvalo v Americe, a bohužel manýra “spropitného za všechno” se za dobu, co jsem tady nebyla, rozšířila i do Česka. 

Ženská umělá image

Tohle je jeden z největších kulturních šoků vůbec: umělé nehty, s nimiž se nemohou dát vytáhnout ani klíče z kabelky, řasy, které vypadají jako kartáče stroje technických služeb, co zametá ulice, rty, co vypadají jako alergická reakce po bodnutí vosy. Letěla jsem minulý měsíc z Brna do Málagy a polovina žen v letadle vypadala úplně stejně. K tomu tetování, často čínské obrázky prokládané "moudrými" citáty ze sociálních sítí Jana Menděla, fake kabelka Louis Vuitton nebo jiná levná šmíra s logem. Vůbec nerozporuju, že krásu vidíme každý jinak. Bylo mi smutno spíš z té uniformity, proti které se evidentně vymezujeme pouze na sítích. Nějak si neumím představit, že taková image je pro tolik žen svobodná volba, která se jim ve skutečnosti líbí. 

Česká hudba a rádia

Byla jsem nedávno na pobočce České spořitelny, kde mě obsluhovala bankéřka s iPadem. Byla vstřícná, milá, vše jsme podepisovali online, zatímco jako doprovod nám k tomu ze spořitelních reproduktorů hrálo Sladké mámení. Podobné pocity, totiž že pohyb směrem do budoucnosti, je pouze můj optický klam, zažívám v Česku taky pokaždé, když si v autě zapnu jakékoliv rádio. Většina stanic hraje retro hudbu, kterou moderátoři prokládají nasládle pronášeným nesnesitelným “odhlečeným obsahem”. Z reklam, ve kterých se objeví fráze typu “moje stará”, na mě v roce 2025 padá deka. Je jedno, jaké desetileté je, co se děje dnes, česká rádia jsou tak o pětadvacetlet zpátky a posluchače/zákazníky nejspíš považují za lidi bez IQ. Cítím beznaděj, neochotu přemýšlet a hlavně, pohnout se celkově do 21.století.  

Vztah k dětem

A moje vleklé téma, které pořád opakuju, jelikož mě pořád překvapuje, že uprostřed plného stadionu můžu být svědkem toho, že tatínek naplácá tříleťákovi za "neposlušnost" anebo že na ulici v centru města plné lidí slyším: "Neřvi, nebo ti ještě přidám." 

Udivují mě a vytáčí ale i jiné věci. Třeba věta: "To by už v osmi letech měl/neměl/nemusel." Nevím, kdy a jak se stalo, že v Česku máme tendenci dívat se na děti jako na malé dospělé a chtít po nich věci, na které buď ještě nejsou zralé nebo mají nárok je třeba zapomínat? Tříleté dítě je tvor s nezralým nervovým systémem. Když se vzteká, není to naschvál a myslím, že si v hlavě nenaplánovalo, že rodiči udělá ostudu. Vzteká se proto, že potřebuje, aby mu někdo pomohl a naučil ho zvládat emoce. 

Taky věřím, že osmileťák jako ten můj si neřekl, že "sousedku na just nebude zdravit", ale holt měl ve chvíli, kdy ji potkal, tolik o čem přemýšlet, že na to zapomněl. Pravidelně mu to připomínám, někdy důrazněji, někdy méně, ale osobně bych z toho nedělala vědu, která si vyslouží komentář jako třeba: "Co z toho kluka roste?" Taky proto, že možná naivně, ale věřím, že slušný kluk, který se ale slušnost a spoustu jiných věcí teprve učí. A ještě pár let bude.