LONGREAD: Náš návrat do Česka: 5 věcí, co nevyšly a proč

Nemám žádné předpisové děti – mám prostě normální děti, které neposedí, občas zapomenou pozdravit, někdy se stydí odpovědět na otázku, jak se jmenují nebo kolik jim je. Oliver má dodnes sem tam chvíle, kdy hysterčí. V Asii bych nad tím nejspíš mávla rukou, stejně jako všichni ostatní. Jenže tady v Česku moje děti – a já s nimi – často slyší: "No ty bys zasloužil!", "Ty jsi teda velkej kluk!", "Tohle zvládne každé mimino." 

Pokaždé, když jsem v takové situaci, mám tendenci je napomínat, umravňovat, a zároveň se přistihnu, jak sama sebe kritizuji, jestli na tom českém slovním výprasku není něco pravdy. Neměla bych je náhodou vychovávat jinak, lépe, přísněji? Nejspíš neměla, ale v českém kontextu je složité si to uhájit. Poslední dobou mě totiž často překvapí, kolik znám na první pohled slušných českých dětí, které vždy pozdraví, způsobně sedí a jedí, ale pak jsou schopné říct klukovi, co přijel na tábor z ciziny a špatně mluví česky, jestli je snad nějaký "ukrajinský z*rd:. V takové chvíli si člověk říká, co asi musí prožívat ti, kteří skutečně vybočují. A hlavně co je tedy cílem výchovy některých českých rodičů. 

🙉 Rytmus dne a jídla 

Většinu roku se můj život točil kolem toho, jak si konečně nastavit rytmus, ve kterém ugeneruju školu, tréninky, ale i svůj vlastní program. Nejvíc se peru s jídelníčkem. Kluci ve škole dostávají plnohodnotný český oběd – polévku a hlavní jídlo, takže ráno připravuju snídani a na oběd nechávám buď zbytky a co se z nich poskládá, B. si zajde ven. 

Pak ale přichází odpoledne, a to je další výzva. Kluci toho v institucích navzdory obědům moc nesnědí, a tak denně řeším: vařit, nevařit, a co? Kolikrát uvařím polévku, i když Oliver pravidelně žadoní o špagety carbonara. Mně by stačilo něco jednoduchého – třeba topinka se sýrem a rajčetem. B.je ale neschopný dát si cokoliv, co není "pořádné jídlo" – jeho většinou první, protože k obědu se odbude sendvičem. Zatím to řeším podle času, nálady a dostupných ingrediencí v lednici, ale není to ideální - a ano, tyto špagety carbonara máme často. A nejméně to platí pro mě – často jím ne podle chuti nebo potřeby, ale prostě to, co je potřeba spotřebovat, aby se jídlo nezkazilo a nevyhodilo. 

🙉 Zaintegrovat manžela 

Kdosi z vás se tady v minulosti ptal, jak se v Česku líbí manželovi. "Oukej," řekl by nejspíš, kdybyste se ho zeptali na přímo, ačkoliv oukej to není. Českem a jeho neznalostí češtiny je to ale jenom částečně – bez té se dá docela dobře obejít i v Brně. Primárně je to důchodem, na který je ve třiapadesáti a bez velkých koníčků prostě brzo. Můj muž je poprvé v životě postavený před svobodu dělat si naprosto cokoliv. Ukazuje se ale, že je to mnohem složitější, než když vás vcucnou rozkazy, povinnosti, to-do listy, režimy, zodpovědnost... Až mi někdo mého věku řekne, že šetří na důchod, aby do něj mohl co nejdřív odejít, budu mu to rozmlouvat všemi slovy, která pro to najdu. 

🙉 Královna neschopnosti pracovat na volné noze 

Na začátku našeho pobytu v Česku jsem si myslela, že si k psaní najdu stálou práci a příjem. Jenže už během prvních dvou týdnů v září mi došlo, že práce od 9 do 5 není slučitelná nejen se zabydlováním, ale ani celkově s naším životem. (A už vůbec ne s přáním napsat další knihu.) Pořád mám navíc projekty z předchozích let, které sice rodinu neživí, ale aspoň zaplatí drobnosti. Život v cizině, kde jsem moc nemyslela na to, jak drahý bude život v Evropě, nebo že bych si měla možná začít odkládat na důchod, pracovní nasazení a fakt, že mě práce s textem "moc baví", mi bohužel pomohly zapomenout na to, že bych měla své projekty nejen slovně, ale i smluvně hlídat. 

Třeba proto, abych mohla být v klidu, když klient zavolá: "Nestíháme, tak teď chvíli nic nepiš." Anebo: "Teď to budeme dělat celý úplně jinak, tak si dej chvilku pauzu, my to vymyslíme a ozveme se." (Překlad obojího: "Místo tvých faktur si raději zaplatíme za pětistovku ChatGPT.) Kéž bych už před 20 lety znala někoho, kdo by mi řekl to, co mi v únoru poradila Bára: "Kreativita, holčičko, začíná s kalkulačkou a u smlouvy." (Píše si na blog někdo, kdo strávil většinu pondělí psaním knihy, o které neví, jestli někdy vyjde a už vůbec ne, jestli si ji někdo koupí. Ehm...) 

🙉 Cestovat 

Pravdou je, že chuť někam vyjet mám až teď. Ne, že by se mi za posledních dvanáct měsíců nikam nechtělo, ale asi nechtělo, když jsem pro to nic neudělala. Mám dny, kdy si myslím, že jsem na to po loňském rozcestovalém roce byla moc unavená a chtěla jsem být zkrátka doma. Jiné dny jsem si zase říkala, jestli se nebojím, že cestování, které by mělo zapadnout do prázdninového kalendáře, kdy jezdí všichni, mě nakonec zklame – asi bojím. 

Nepomohly ani vysoké výdaje na start evropského života, které byly dost velké na to, abychom k nim přidali ještě cestování – a to pro čtyři lidi. A hodně mě zaskočilo, když jsem si uvědomila, kolik míst neznám v Česku – třeba že jsem nikdy nebyla ani v centru Znojma, což upřímně cítím jako ostudu, která mě blokuje koupit si letenku třeba do Itálie. Nejspíš kvůli všemu uvedenému jsem se vykašlala na jakékoliv plánování podívat se i jinam než na svatbu do Turecka. Teď mě to trošku mrzí, ale co, můžu zkusit zase znovu a lépe.