Je ze mě teta - naštěstí zatím ne "skibiďácká"

Docela mě to oslovení vyděsilo. "Tetu" mám z prostředí, ve kterém jsem vyrostla, zapsanou v hlavě jako takovou tu paní neurčitého věku, někde mezi pětatřicítkou až kamsi daleko za padesátku,  s taškami, otupělým, spíš rezignovaným výrazem, menšími nebo většími vráskami a často podivně nabarvenými vlasy.  

Když jsem dneska ráno chystala klukům snídani, uvědomila jsem, že pro ně jsem taková paní neurčitého věku, v podstatě na pomezí stáří, teď já. Já si tak samozřejmě vůbec nepřipadám. Nejen proto, že se snažím jako teta nevypadat, ale taky proto, že pořád umím docela (rychle) běhat, nestydím se tančit při vaření večeře na Bensona Boona, vyznám se jakž takž ve fotbalistech, ačkoliv hlavně v těch starších jako David Beckham nebo Zinedine Zidane, baví mě soutěžit u youtubových videí "poznej jídlo podle emoji", jezdím na koncerty, vím, jak vypadá "Cappuccino Assassino", ačkoliv nikdo v rodině nemá TikTok, leckdy jsem trhlá, nejistá – prostě taková, jako jsem byla vždycky. 

Na externí pozorovatele ale asi jako "teta" působím. Z ranní konverzace jsem ovšem vyrozuměla, že dokud k "tetě" nedostanu přídomek "skibiďácká",  alias absurdní, divná nebo snad šílená (pokud jsem to s pomocí AI tedy správně rozklíčovala), je to se mnou vlastně pořád dobrý.