Jsme zpátky z Japonska. :) Než sem dopíšu všechno, co se týká našeho výletu, doplním si resty. V letadle jsem dočetla
knihu "Vítězové", závěrečný díl hokejové trilogie z Medvědína a Hedu. Předchozí díly mě nadchly, a tak jsem se těšila na poslední. Po přečtení nejsem zklamaná, to vůbec, spíš trochu unavená. Autor, Fredrik Backman, napsal 500 stran a napsal je výborně, ale kdyby jich bylo o stovku, možná skoro dvě míň, ničemu by to nevadilo a asi by se tady vyskytla další oslavná óda. Takhle aspoň pochvala a pár výpisků, které nechci zapomenout.
Říká se, že s věkem přichází moudrost, ale pro většinu z nás to neplatí, stárnutím jenom sbíráme zkušenosti s tím nejlepším i nejhorším. Výsledkem je spíš cynismus než chytrost. V mládí netušíme, co nejstrašnějšího nás může potkat, a ještě že tak, protože jinak bychom nikdy nevyšli ze dveří ven. A rozhodně bychom nepustili ven ty, které milujeme.
Když se měl poprvé stát otcem, všichni mu pořád říkali: "Neboj se." Takový nesmysl. Jakmile uslyšíte první křik svého dítěte, láska vám svou mohutností roztrhne hruď, každý pocit, který jste kdy zakusili, se vystupňuje na hranici absurdity, děti vás proděravějí skrznaskrz. Nikdy dřív jste nepoznali takové štěstí a takový strach. Proto nikomu neříkejte "neboj se". Nelze nikoho milovat, aniž byste se o něj báli, a to navždy. Občas z toho píchá v prsou, je to opravdová fyzická bolest, která nutí Johnnyho sehnout se k podlaze a lapat po dechu. Kostra vrže, tělo bolí, lásce je v člověku neustále těsno.
Předtím než se rozmnožíte, vám nikdo neprozradí, že dobrý rodič to má nejtěžší v tom, že si nikdy nepřipadá jako dobrý rodič. Pokud se nestaráte, děláte velkou chybu, ale pokud se staráte neustále, děláte miliony drobných chybiček a teenageři je počítají.
Jednou pod tíhou hořkosti řekl: "Co nám sport může dát? Investujeme do něj celý život a v co můžeme doufat v úplně nejlepším případě? V pár okamžiků… pár vítězství, pár chvil, kdy se cítíme větší, než jsme." Dostalo se mu odpovědi: "Co je asi tak život jinýho, Petere, je snad víc než okamžiky?" To mluvil samozřejmě s Ramonou. S čarodějnicí, která tě nikdy neošidí o pivo ani o kázání.
Kluci nikdy nepochopí, jak se na ně jejich mámy dívají, jak by taky mohli? Oni se o srdce ještě nedělili.
Místo toho si zašněruje boty a vyrazí zase ven, protože si ze šatny pamatuje ještě jedno klišé: "Jestli chceš dosáhnout toho, co nikdo jiný nezvládne, musíš dělat to, co se nikomu jinému nechce."
Můj bývalý šéf říkal, že být novinářem je jako stavět kostel: vypadá to jako umění, cítíš to jako poslání, ale z velké části je to jen nošení kamení. Tvrdý chlebíček!
"Táta říká, že tlak je privilegium. Pokud nejsi pod tlakem, znamená to, žes nevykonal nic tak hodnotnýho, aby od tebe lidi měli očekávání."
Všechny děti jsou oběti dětství svých rodičů, neboť se jim jako rodiče pokoušíme dát to, co jsme sami měli, anebo to, co nám scházelo. Nakonec to dopadne buď vzpourou proti dospělým, které jsme znali, nebo snahou je kopírovat. Proto ten, kdo své dětství nesnáší, má často větší schopnost empatie než ten, komu se líbilo. Kdo to měl těžké, ten totiž sní o jiných realitách, kdežto kdo to měl lehké, ten si moc neumí představit, že by to mohlo být i jinak. Štěstí snadno bereme jako samozřejmost, máme-li ho odjakživa.
Zlu se nedá vzdorovat. To je na světě, který jsme vybudovali, ze všeho nejnesnesitelnější. Zlo se nedá vymýtit, nedá se zamknout, čím víc se uchylujeme k násilí, tím neodbytněji se line pode dveřmi a klíčovými dírkami. Nikdy nezmizí, protože roste v nás, dokonce i v těch nejhodnějších z nás, dokonce i ve čtrnáctiletých klucích. Proti tomu nemáme žádné zbraně. Dostali jsme darem pouze lásku, abychom to vydrželi.
Přečtěte si to. Ideálně všechny tři. Stojí to za ten čas. 💙
Žádné komentáře: