Důležitá připomínka sama sobě: Méně je více

Podobně to mám s knížkou "Tajemství přirozené výchovy", kterou jsem dočetla včera a která popisuje právě přístup k výchově v tradičních kulturách, včetně kmenů lovců a sběračů v Africe. 

Zaujala mě ale v trochu jiné věci. 

Z pohledu autorky to vypadá, že rodiče v těchto kulturách pro děti moc nedělají. Věnují se běžným denním činnostem, baví se s rodinou, s dalšími členy kmene. Když děti potřebují, věnují jim péči. Ale jinak vyrůstají v přirozeném prostředí dospělých, kteří kvůli nim od základů nepřekopou svůj život – třeba že by přestali lovit. Nebo se scházet. 

Trpí tím děti? Autorka si to nemyslí. Naopak, v knize ukazuje, jak jsou veselé, klidné, nápomocné, vědomé si toho, že co vidí u dospělých, to bude jednou i jejich role. Samozřejmě, jsou to děti, takže jsou divoké, občas rozhazují věci, perou se, říkají "ne". Ale většinou to rychle přejde. Často proto, že rodiče to nechají plynout nebo zasáhnou jen velmi minimálně.  Obecně toho dělají málo. Spíš hlavně jsou. Ve smyslu, že když dítě potřebuje, jsou dostupní. A klidní. A neorganizují dětem každou minutu života. Každý krok. 

Je to něco, co je úplným opakem mě. Jsem typická západní máma, navíc aktivní, energická povaha, momentálně obklopená velmi snaživými, ambiciózními rodiči a potomky. Dělám toho hodně. Naše dny jsou nacpané aktivitami, koníčky a časem, který mám výhradně pro děti a ve kterém si málokdy dělám něco svého – vařím, uklízím, někdy trochu čtu, když si v klidu hrají, ale často je to tak, že i nákupy jsem se naučila "optimalizovat" a řešit v době, kdy jsou děti v institucích, abych pak měla čas na ně. To znamená, aby se kluci mohli bavit nebo trochu učit – češtinu. :) Mám tendenci je zabavovat, zaměstnávat, aranžovat všechno kolem nich a především se nesmírně snažit. 

Je to špatně? Nemyslím si. 

Vím o sobě, že příliš se nezměním. Jsem prostě jiná, baví mě být akční, cokoliv opačného by bylo na sílu, protože to se mnou neladí. Nebyla bych to já.  

A tak si z této knihy neberu žádné výchovné metody, ale spíš poselství, že až nebudu vědět co zase (ne že by se to stávalo nějak často), můžu zkusit dělat méně. Nebo nic. Pro děti tím možná udělám víc.