Jsem prý tady v tom Česku hrozná nezdvořačka - oslovuju lidi jejich vlastním jménem! Do červencového čísla časopisu Glanc jsem napsala fejeton o tom, jak lpíme na zdvořilosti, formalitě a titulech, a přitom někdy zveme druhého na rande prostřednictvím "ahoj" - ahoj kdo?
Děkuju za pravdivý fejeton, Jano. Je to tak. Tohle mě na českým prostředí dost otravuje. Ještě víc mentální mi přijde, když má někdo tendenci oslovit křestním jménem (či familiérní variantou) a očekává, že sám bude osloven příjmením, titulem nebo funkcí. Zažila jsem to v univerzitním i firemním prostředí a je to smutný. Nemusím žít v zahraničí, abych věděla, že jinde jsou lidé ochotní dělat změny k lepšímu a nezneužívat jazyk coby nástroj k moci nebo posilování hierarchií. Mně by přišlo fajn plošné tykání jako v severských zemích, ale bohužel pro to nevidím v ČR moc občanskou připravenost. Ve vztahu k dětem mi pak přijde dost zhoubný asymetrický tykání. Ten jazyk je už spíš taková špička ledovce odhalující závažnější problém, jaký směrem k dětem (a lidem obecně) jako česká společnost máme.
OdpovědětVymazat