OKAMŽIK RADOSTI: Lidé, co chodí pozdě

23.08.25

Loni koncem října jsme se s kamarádkou Zuzkou po hezkém večírku za hluboké tmy loučily konstatováním, že si ho zopakujeme na vánočním svařáku. Setkaly jsme se skoro o tři čtvrtě roku později tento týden. A to od sebe bydlíme v Brně ani ne deset ulic.

Zuzka má momentálně nejnáročnější pracovní období – to tak bývá, když pracujete v knižním průmyslu a léto je období, kdy se chystá všechno, co budeme za chvíli kupovat po stromeček. Domluvily jsme se proto na osmou večerní, aby setkání jistojistě stihla. Jenže nestíhala, a tak mi, to už jsem byla na cestě do podniku, poslala smsku: "Ještě jsem zaseknutá na meetingu. Vezmi si pro jistotu knihu." Minimálně jednu, v aplikaci Kindle v mobilu, s sebou vždycky mám. Ale ani kdybych neměla, nevadilo by mi to.

Většina lidí, a já mezi ně taky patřím, se cítí špatně, když na schůzku dorazí později. Já, pokud na vás čekám, z toho mám naopak radost. Každá taková pětiminutovka, která je ve finále klidně i čtvrthodinová, pro mě totiž znamená, že

se můžu na vteřinu zastavit (a užívat si jako v tomto případě nádherný výhled na Brno, který bych, pokud bychom se sešly na čas, dozajista zakecala)
odpovědět na zprávy, které stíhám číst, ale nestíhám ťukat odpovědi
vyřídit alespoň jeden telefonát
anebo: si číst! (To dělám úplně nejraději.)

Protože takové zastávky v kalendáři nemám, jsem vděčná za každou, která se objeví. Spontánně, neplánovaně, jako takový příjemný bonus. A pokud je to jako tento týden poslední setkání dne, kdy už mě nic dalšího nehoní, naopak po neplánované mezeře následuje ještě hezčí setkání, je to celé ještě milejší.

Samozřejmě, pokud mám po setkání začínajícím se zpožděním někde být, začínám být v určitém okamžiku lehce nervózní. Ale jinak? Pokud spolu máme schůzku a nedorazíte přesně, dali jste mi moc hezký dárek – čas, který jinak nemám.