POCITOVKA: Z krátkého léta, dlouhých prázdnin a radosti z návratu do časů chystání svačin

Na sítích čtu povzdechy nad návratem kolotoče stereotypu, povinností a brzkého ranního vstávání. Taky nejsem úplně připravená, že už zítra vyměním prázdninové bezčasí za přísně režimní září, ale na nový školní rok se těším. Představa, že zítra dopoledne sednu k počítači a mám na práci víc než hodinu, že nemusím řešit, co ke svačině a obědu ani celé odpoledne, protože bude dané – škola do tří, pak trénink – se mi líbí. Že třeba šest hodin neuslyším žádné "au" ani"mami, on mi to zase bere", a pak dokonce půjdu po třech měsících ke kadeřnici… Nebude to dovolená, ze které se vrátím odpočatá, ale bude to zklidnění. 

Kdybych nepřišla s nápadem, nejspíš by do patnácti minut přišla další žádost o "dívat na iPad" a následně moje výčitky nejen z množství času stráveného u obrazovky, ale z toho, že jsem ještě nevyzkoumala, jak na YouTube vypnout "shorts" (Jde to vůbec?) a že poslední, po čem toužím, když jim stroj dám, je sednout si v takové chvíli vedle svých dětí, dívat se, jak hrají Minecraft nebo Roblox a aktivně se jich vyptávat, co a jak dělají, protože tak se přece v tomto věku tvoří "správný" vztah k technologiím. Moje neochota povolit obrazovky na víc než půlhodinu denně samozřejmě nakonec vyústila v to, že jsem sbalila tenisové rakety, šli jsme si pinkat na kurt a večer jsem dojela do Boskovic na letní kino, které mimochodem moc doporučuju – tedy na příští léto. Že tohle všechno stojí kromě času a energie taky peníze, to určitě víte. A že jich není málo. Naštěstí moje děti jsou pořád ještě ve věku, kdy se dají pro věci relativně snadno nadchnout.   

Hodně jsem tyhle prázdniny myslela na vlastní dětství – jak rodiče řešili takhle dlouhá volna? Nebyly home officy, desítky táborů ani vstřícní zaměstnavatelé. Hodně času jsme s bratrem trávili u babičky a dědy, což bylo pro rodiče určitě požehnání. Babi a děda nám ale nevytvářeli žádný program. Babička vařila, děda obstarával dobytek nebo společně zahradu, v poledne nás prostě zavolali ke stolu – a jinak o nás nevěděli. My jsme slezli po rozviklaném žebříčku ze staré půdy, kde jsme půl dne stavěli bunkry z balíků slámy a skákali po ztrouchnivělých prknech. (Plus já ještě ujídala mák z pytlů, který byl v další části půdy hned vedle slámy.) 

"To ses o nás nebála?" ptala jsem se nedávno mámy, když shodou okolností stála pod žebříkem a "zachraňovala" moje kluky, co lezli sotva do dvou metrů. 

"Asi mě ani nenapadlo, že by se vám mohlo něco stát," řekla.

Když mi pár dní nato podobné zážitky vyprávěla kamarádka, zareagovala jsem na to konverzační otázkou: "Co je teda dneska jinak, že už to takhle uvolněně nejde - a že to stojí tolik úsilí?" 

"No úplně všechno," rozesmála se. 

Toto není vzdychání a už vůbec ne štkaní po starých časech. Jen popis toho, co se mi honí hlavou. Jsem nadšená, že mám děti, že jsou kluci dva a že s nimi můžu trávit tolik času – a zároveň je mám kam "upíchnout", když ho potřebuju trávit jinak. Jsem vděčná, že prázdniny můžu z velké části prožít jako prázdniny, přestože některá opršená odpoledne jsou fakt dlouhá. V pátek jsem si říkala, že bych si je klidně ještě o týden prodloužila, ale dnes, v neděli večer, mám pocit, že byly přesně tak dlouhé, jak měly být. A těším se, že začne školní rok.

Tahle pocitovka nemá oblouk ani kouzelnou tečku. Jen – opět - tu moji rozpolcenost: smutek z něčeho, co končí, a taky radost, že počínaje zítřkem se mi nebude kupit tolik restů a taky další šediny na hlavě.