OKAMŽIK RADOSTI: Že bych konečně pochopila, co to znamená to "myslet sama na sebe"?

Byla jsem před týdny v obchodě se sportovním zbožím koupit si legíny na běhání. "Vezmi si radši ty větší, bude se ti v nich lépe dýchat," našeptával mi vnitřní hlas, ačkoliv moc dobře vím, že zrovna na sport potřebuju hodně těsné věci, které se nehnou – ani když dám do kapsy mobil nebo nasadím tempo. I za cenu toho, že v nich budu působit obtaženě.

Moje "větší" legíny se samozřejmě hnuly už při prvním výběru – kapsa se prověsila a rozkrok s přibývajícími metry a rychlostí sjížděl ke kolenům. Legíny jsem musela potahovat, přidržovat, upravovat a celý výběr mi to zkazilo tak, že jsem se po 3 kilometrech vrátila domů. (Na běhání jsem je od té doby neoblékla.) 

Týden nato jsem vyrazila psát do oblíbené kavárny, kde si jednou za čas dávám čerstvou Honzovu buchtu, většinou právě vytaženou z trouby. "Čerstvé ještě nejsou, ale můžete zachránit tu ze včerejška. Uděláte dobrý skutek a je to za půlku," řekl mi barista při objednávce. Tak jo, řekla jsem a následně si zkazila půlku dopoledne. Místo čerstvé, nadýchané buchty s teplými povidly, kvůli které do kavárny chodím, jsem ukusovala studenou, lehce oschlou. 

A tím výčet podobných historek nekončí. Včera jsem v supermarketu hledala "svůj" žlutý čaj Lipton, bez kterého si nedovedu představit ráno. "Tento je taky výbornej – a ještě je v akci, nechceš ho zkusit?" řekla mi mamka, která v obchodě byla se mnou. Hodila jsem si do košíku citrónový Pickwick a teď ho piju. Je dobrý, chutná mi, ale není to prostě "můj" čaj. A přemýšlím u toho nad jednou věcí.

Čím dál častěji teď všude slyším doporučení "myslet sama na sebe".

Většinou ve spojení s nějakým produktem: hrnkem, zápisníkem, pedikúrou, ale taky koučinkem, ženským kruhem nebo psychoterapií. Všechno pochopitelně za dost peněz.

Co když "mysli sama na sebe" začíná ale hlavně tady? Konečně začít věřit svému citu, a to i ve chvíli, kdy to se mnou někdo myslí dobře?