Nová adresa: Kuala Lumpur, Malajsie

Ode dneška za šest týdnů bude náš turecký byt sbalený v krabicích někde na lodi směr východní Asie a my v letadle do České republiky, odkud to přes Spojené státy vezmeme do našeho nového domova v Kuala Lumpur. Budeme tam tři roky. 

To už se tak diplomatickým rodinám děje, že se někam přestěhujete, dlouho se zabydlujete a pak, když už cítíte, že do nové země skoro patříte, protože už víte, kam pro nejlepší olivy, jak si turecky říct o chleba, po čem se dívat v obchodě a co tam raději nechat, už umíte nasednout na dolmus a dojet, kam potřebujete, ovládli jste systém podchodů a nadchodů na hlavním ankarském náměstí Kizilay, aplikaci na doručování jídla Yemek Sepeti a internetové stránky supermarketu Migros v turečtině, víte, kde si dát pozor na rozbité schody, kanály, zábradlí a díry v plotě, do kterých obchodů nechodit s kočárem, protože tam nemají výtah, kam na trhy a kterých pár týdnů v roce na nich koupíte ta nejlahodnější rajčata a nejsladší jahody, už umíte držet tulipánovou skleničku bez ucha s čajem a nepopálit si prsty, porozumíte sem tam plakátu nalapenému na ulici a máte z toho radost jako malí, zhruba odhadnete, co se píše na první stránce Hürrietu vystaveném v novinovém stánku v trafice v naší ulici ..., prostě že už nové místo "umíte" natolik dobře, abyste si ho začali po všech stránkách užívat, tak najednou přijde příkaz, Turecko je třeba opustit, byt vyklidit a připravit se na nový začátek zase někde jinde. 

Nejsem člověk, který by se bál změn. Nevybavuju si žádné nepříjemnosti, dramatické lítosti nebo náročné zvykání. Když se řekne stěhování, vždycky mi vytanou spíš pozitiva: zbavím se nakupených zbytečností, lnutí k předmětům, prostorům a lidem, bez nichž se obejdu, budu zase zírat, kulit oči na všechno nové, jiné, horlivě zapisovat poznámky, nasávat zážitky, vůně a zkoumat, jak rychle mě nové město absorbuje tentokrát, jak rychle zapletu svůj život do života lidí, které potkám, jak mě to promění a kdy poprvé na nějaké cestě řeknu: "Jedeme domů," a budu tím myslet Kuala Lumpur. Vždycky, když jsem se měla někam stěhovat, jsem cítila radost z nového. Ale až teď si nějak víc uvědomuju, že radost a nadšení se nutně nevylučují se melancholií, kterou – potvora! - pociťuju vůči místu, které mám zanedlouho opustit a které mi do cesty narafičuje tu kavárnu, kde jsem ještě nebyla, tu přátele, které jsem potkala příliš pozdě, tu knížky, z nichž některých se budu muset zbavit, abychom to při balení všechno uvezli, tu znovuotevřenou školku, kterou když neopláče můj syn, opláču já, tu spoustu znamenitých věcí, co jsem tady ještě nenavštívila, neprožila, neochutnala, nepochopila ... Posledních pár dnů tak prožívám náš život v Turecku možná nejintenzivněji, protože najednou doháním, co jsem nestihla a kdykoliv někam jdu, říkám si: "Jsem tu naposledy? Tak to bych měla ještě ..."  

Čeká mě akční léto, nevyhnutelné cestování se dvěma dětmi napříč zeměkoulí a dva až tři měsíce života v kufru. Pointu to zatím nemá. Právě začínáme – zkouším, jestli boudičku od kočárku složím do kufru a budu moct vzít do letadla nebo ji budu muset hodit na hromadu "lodí", vyplňujeme papíry na odvoz auta a usínám "na hadry", zmatená, co a jak říct o přesunu Benovi. 

Tak kdybych ve svém psaní tady byla následující týdny někdy mimo – víte proč. 

A kdybyste měli tip, jak mluvit s tříletým dítětem o tom, že budou muset opustit školku, kamarády, pokojíček a začít někde jinde, prosím, podělte se.