Okamžik radosti: Brblám, že všechno linecké je pryč, ale doopravdy z toho mám radost

Dneska zadělávám na čtvrtou dávku lineckého za poslední dva týdny. Trochu mě to překvapuje a ptám se, kam se všechny ty máslové hvězdičky pořád ztrácejí. Protože hlavně první dávka se skoro vůbec nepovedla. Nejsem zvyklá na zdejší ingredience, dlouho jsem nemohla vyzkoumat, jak správně nastavit troubu, aby se cukroví buď skutečně peklo, nejen sušilo, a nebo zase rychle nepálilo. 

První kousky byly “no, takové nic moc sušenky”, jak se vyjádřil B. Přesto mu kvůli těm “nic moc sušenkám” stálo za to několikrát vstát z gauče a podniknout výpravu do kuchyně. Druhá dávka byla výrazně lepší a třetí se povedla tak, že jsem linecké uložila do speciální krabičky a do té části kuchyně, kam jsme do této chvíle moc nechodili. (Poznámka na příští a všechny další roky: zadělej den dopředu, těsto vyválej zhruba na pět milimetrů a před pečením strč plech s vykrájenými kousky na 15 minut do lednice.) Ovšem chodíme tam pro linecké: tu dva kousky k snídani, dva ke kafi, dva po obědě, po večeři, to jsou ty oficiální čísla, a pak máme každý svoje neoficiální "loupení", kdy si krademe, kluci když já kojím, já když uklízím kuchyň, skládám do myčky a tajně uzobávám … 

Takže dneska ráno zbývalo hvězdiček asi patnáct.  

Celý den jsem chodila a brblala: "Nejezte to už, vždyť nám nic nezbude." A taky: "To mám každé dva dny chodit pro další másla a mouky za stokoruny?" Ale nadávala jsem jen na oko. 

Ve skutečnosti z toho mám radost, protože před Vánocemi mě prostě baví zadělávat na další a další těsta, ochutnávat a vykrádat krabice. Je to krásná předvánoční tradice, myslím. :) A ještě větší radost mám, když vím, že linecké chutná tak, jak ho vytáhnu z trouby: suché a neslepené. Tedy že než se dostanu k tomu, co mě už tolik nebaví, že bych hvězdičky “měla lepit”, aby to “nějak vypadalo” (nějak tak hezky jako na úvodní fotce), nebude zřejmě lepit co.