Po dvou letech doma

"Co se děje? Jsi v pořádku? Dlouho jsem od tebe nic nečetla," napsala mi před pár dny na Facebook Julie, a mně došlo, jak moc mě definuje, že píšu blog a co na něm publikuju. Jak moc toho psaní a psaný projev prozradí o životě člověka.  

Jsem po dvou letech na návštěvě v České republice a jsem tak v pořádku, že nemůžu psát. Dělám všechno ostatní: běhám, směju se, smrkám, kreslím na dvoře v Dražovicích silnice, domy, stromy, houpu houpačku, prohlubuju tunely v zahradě, zalévám mrkev, pozoruju zrající rybíz – už?, hraju Člověče nezlob se, jím, pokouším se mluvit, navzdory ztracenému hlasu, občas čtu, jezdím do Brna, nechávám si opravovat zuby, fotím, prohrabuju se poštou za dva roky a věcmi ve svém bývalém dětském pokojíčku a věnuju spoustu myšlenek věcem, které si slibuju, že napíšu. Je jich hodně. Teoreticky bych s tím mohla začít v krátké pauze odpoledne, kdy jedno dítě spí a druhé sedí pár minut u stolu nebo po jedenácté večer, mohla bych se donutit, a vězte, že to já umím se donutit, ale naštěstí už začínám chápat, že jsou období, kdy je (pro všechny) lepší nechat klávesnici na pokoji. 

Jinak hrozí, že tuhle krátkou návštěvu nezaznamenám jinak než ve shonu a v písmenkách, ve stresu, který si na sebe navrším především já sama.   

Vy víte, že miluju psaní. Ale zároveň potřebuju nechat spontánní nápady uzrát, dlouhodobější myšlenky vypilovat, textu dát strukturu, slovům ty správné emoce a malinko odstup. A to teď nejde. 

Sepisuju si body, nechávám si to všechno hrát a zrát v hlavě na pozadí … a k sepisování si sednu v konstelaci, kdy můj psaný projev řekně přesně to, co bych říct chtěla.

Děkuju, že se mnou máte trpělivost.

💙