CO MI UDĚLALO RADOST

Před měsícem a týdnem jsem přestala kojit. A od té doby váhám, jestli (a jak podrobně) o tom psát. V poslední době se na mě na sítích navalilo tolik postů o PMS, menstruaci, ňadrech, dětském pláči při odstavování, až jsem z toho byla úplně zaskočená. Nikdy by mě nenapadlo se s většinou těchto věcí svěřovat na sítích, osobně například o menstruaci druhých žen nechci číst, na druhou stranu ve všech těch příspěvcích zaznívalo, jak málo podpory v těchto tématech existuje a často i pár rozumných argumentů, proč o nich mluvit.  

K něčemu se vám přiznám, ano? Když takhle běhám nebo chodím venku s kočárkem, občas se v duchu vybavuju s lidmi, odpovídám imaginárním novinářům v interview (haha) a piluju odpovědi nebo argumenty. Je to pro mě jedna z cest, jak si uspořádat myšlenky. Nejradši bych si ty věci říkala nahlas, to mi pomáhá ještě víc, ale chodit po Kuala Lumpur a vybavovat se sama se sebou, no, k tomu jsem ještě odvahu nesebrala. 

Já vím, budu teď znít trochu snobsky. Možná trochu víc snobsky. Ale když jsem dneska ráno odvedla Benjamína do školky a nasedla s Oliverem do taxíku, který mě vezl na schůzku s dvěma kamarádkami, dívala jsem se z okýnka do malajských ulic a obtekl mě úplný klid a šťastný pocit. Skoro taková meditace na začátku dne.