Co jsem si uvědomila díky nadávkám na internetu
Tenhle post se na blog s tímhle názvem asi nehodí, neboť mi radost určitě nedělá. Posledních pár dní jsem ale myšlenek na tohle téma tak plná, že o nich musím napsat. Minulý týden mě z redakce webu Lidovky.cz požádali, abych odpověděla na pár otázek týkajících se života v Americe. Bylo mi jasné, že ať napíšu cokoliv a jakkoliv, dočkám se dost nadávek a urážek."Hlavně nečti internetové a facebookové diskuze," napsal mi kamarád, který článek četl, ještě než vyšel. Věděla jsem, že má pravdu a že bych si zrovna tuhle zpětnou vazbu mohla odpustit, ale stejně mi to nedalo. Nedokázala jsem se podívat na publikovaný text, aniž bych nerozklikla komentáře pod ním a nedokázala jsem odolat ani těm, které se objevily ve facebookové skupině Češky a Slovenky v USA. Protože zdaleka nešlo o můj první článek zveřejněný na internetu, myslela jsem si, že jsem vůči internetovým příspěvkům imunní. Dodnes si pamatuju, jak když mi kdysi vyšel první text, nedokázala jsem se nad komentáře cizích lidí povznést ani několik dní poté. Nad každou urážkou jsem přemýšlela, co mám odpovědět, jestli mám článek opravovat, psát jinak, být pokornější, každý další text jsem odesílala do administračního systému se staženým žaludkem, co asi bude následovat. Minulý týden mi připadalo, že od té doby uteklo už hodně času, já jsem v psaní zkušenější a taky jsem si si zvykla, takže všechny jízlivosti a vulgarity dokážu hodit na hlavu.
Tak nedokážu. Což je asi pochopitelné. Ale vypozorovala jsem něco jiného, zajímavého.
Když jsem v roce 2007 publikovala svůj první článek na internetu, uráželi nás v redakci a námi zpovídané lidi až na výjimky většinou anonymy. Jenže to už teď neplatí. Řada internetových komentářů, které jsem obdržela, na Facebooku samozřejmě všechny, byly podepsané. Pravda, nebyly to vulgarismy nejhrubšího zrna, bylo v nich ale dost nadávek, urážek a jízlivostí (nejen směrem ke mně, ale i směrem k diskutujícím navzájem), až jsem se někdy podivila, kdo všechno a pod jaké věty ochotně připojí své jméno. Jenže pak jsem zjistila, že ono se to teď tak nějak nosí: přestává být společensky nepřípustné říkat a psát úplně cokoliv, co se člověku zrovna honí hlavou. Naopak, pro mnohé se tohle veřejné odhalování stalo dokonce jakýmsi projevem odvahy a originality, kdy až pyšně křičí do světa: "Podívejte se na mě, já jsem ten a ten, vůbec se nestydím, a teď vám hezky bez politické korektnosti řeknu, jak to je."
Nevím, kdy to začalo. Všímám si toho někdy od poloviny loňského roku, kdy média zaplnily články o uprchlících. A jak se zdá, šíří se to. Naposledy to ve velkém schytali všichni, kdo se vyjádřili k tématu děti v kavárnách, v menším to pak schytává asi kdokoliv, kdo se kdy odvážil něco publikovat. Ještě před pár lety byly tyhle komentáře anonymní a debaty o ošklivých myšlenkách začínaly ve společnosti slovy jako: "Nejsem rasista, ale" nebo "Nejsem homofob, ale …". Smutné je, že dnes se pod jakoukoliv urážku klidně podepíšeme a debaty začínají slovy: "Jsem rasista, jsem homofob, a co má jako být?"
No, má být asi tolik, že sice máme svobodu slova, ale možná by nebylo od věci si ta slova před publikováním po sobě pokud možno několikrát přečíst, případně se aspoň občas pozorně poslouchat.
Myslím, že rázem by přibylo ve společnosti snášenlivosti i řady dalších dobrých vlastností, na jejichž nedostatek si poslední dobou tak stěžujeme.
Jani, netrapte se tím :) Nikdy se svým názorem "nezavděčíte" všem. Názory vychází ze zkušenosti a tu má každý jinou. Myslím, že každý rozumný člověk si takový článek přečte a může s ním maximálně nesouhlasit, ale nemá důvod urážet. A pokud to dělá, vypovídá to jen a jen o něm :) Jak píšete, kéž by té tolerance bylo víc...
OdpovědětVymazat(Děkuji za tento blog, čtu pravidelně.)
Ahoj Jani, toho, že si lidé v komentářích více nadávají než řeší daný problém jsem si také dosti vědoma a je mi smutno z toho, že když někdo položí nějakou otázku nebo komentář, okamžitě se mu dostane těchto velmi negativních odpovědí a urážek, i když často nejsou vůbec k tématu...jednu dobu jsem i přestala číst komentáře a diskuze, tak daleko to došlo... já to nemám spojené jen s uprchlíky, ale i s pro mě doposud seriózními stránkami pro cestovatele, kde by si lidé měli radit a předávat zkušenosti a ne vulgárně nadávat (alespoň podle mého názoru), o facebooku ani nemluvím, ale právě na facebooku jsem teď našla pár skupin, které se těmto reakcím celkem úspěšně vyhýbají, takže se mi trošku zvedla nálada, ale jde to s námi z kopce...
OdpovědětVymazatJá myslím, že negativní komentáře jsou takovým českým národním sportem, resp. hobby, protože nemají co lepšího na práci... Přece si tu špatnou národní náladu musí někde vybít, ne? :-) Berme to tedy z té pozitivní stránky - aspoň se tím pádem nějak vybouří a mají (snad) klid na duši a lepší náladu (aspoň teoreticky). Tak ať si to užívají, sedí doma jak pecky, srší zlobu na netu a netahají ji do reálného světa. Nakonec z toho má člověk vlastně jen prospěch (pokud ty diskuse nečte) :-))
OdpovědětVymazatMila Jano,
OdpovědětVymazatja jsem clenkou skupiny Cesky a Slovenky v USA na Facebooku a precetla jsem si Vas rozhovor v Lidovkach. Taky jsem pripojila svuj kriticky komentar, ale nebyla to osobni kritika. Myslim, ze jste si nazory a kritiku ostatnich vzala prilis osobne, coz je pochopitelne. Pokud ale napisu clanek nebo poskytnu rozhovor, musim byt smirena s tim, ze lide zacnou clanek bud kritizovat nebo naopak chvalit. Ja jsem zalozenim citlivy clovek a taky bych si to asi brala trochu osobne. Nicmene si nemyslim, ze komentare clenek na facebookove skupine byly namirene proti Vam jako osobe, ale nesouhlasily s nekterymi nazory v rozhovoru. Souhlasim, ze nektere clenky byly velmi primocare ale nebyly to utoky na Vas.
Co me osobne treba zaujalo, byla zminka o druhe a treti pujcce. Rada bych si o tom treba precetla vice. Co chci rict je, ze uz je pro me unavne cist o tech stejnych stereotypy (za vsechno se plati, draha skolka, zadna materska, atd.) o Americe, ktere spousta Cechu zna. Naopak chybi clanky nebo rozhovory na nejake tema a popsat do detailu. Predpokladam, ze jste nemela moc prostoru se rozhovorit o vecech do podrobna, ale to pak muze vyznit povrchne a stereotypne. Ja sama jsem byla novinarka a vim, jak to funguje. Editor clanky kolikrat pekne zkrati.
Na zaver bych chtela rict, ze pokud budete mit moznost a chut rozebrat nejake tema tykajici se USA dopodrobna, rada si to prectu.
Bohužel tahle situace není nic jiného, než reakce na opravdu mnohdy až do nesmyslných obrátek vyhnanou politickou korektnost, ktera sice na zacatku mela fajn zamery - chranit mensiny a vubec jinak znevyhodnene - ale nekde se mela udelat jasna cara. Dnes jsme v situaci, kdy se nesmi otevrene rict, ze tri ctvrtiny veznu jsou Romove, ze s uprchliky opravdu prichazi hodne problemu, ze prece jen jsou zamestnani, ktere nemuze vykonavat zena (treba farani do dolu), pricemz to jsou vsechno fakta, ktera se vseobecne moc dobre vi. Ale musi se o nich mlcet. Jenze ve skutecnosti az ve chvili, kdy spolecnost dokaze nazvat veci pravym jmenem, s nimi dokaze taky neco udelat, podobne jako si alkoholik nejdriv musi priznat, ze ma problem, bez toho nema cenu lecbu vubec zacinat. A misto toho se politici spolu s neziskovkami typu hatefree poplacavaji po zadech, jak jim to strkani hlavy do pisku a vytvareni iluze slunickoveho sveta jde pekne od ruky, zatimco bezny obcan skripe zuby. Od toho je pak uz jen maly krucek k tomu, aby si clovek tu frustraci, smutek a vztek vylil na internetu na nekom nevinnem, koho vubec nezna a kdo mu v zivote nic neudelal (typicke "Vidis to, Kalousku?" pod clankem o sklizeni kavy v Brazilii...) Piste dal, vas blog i v tehle divne dobe vzdycky vyvola usmev na tvari a opravdu prinasi radost! A drzte se v tech snehovych bourich! :)
OdpovědětVymazatDobrý den Jano,
OdpovědětVymazatVáš článek v Lidových novinách jsem si s chutí přečetla, sama jsem několik měsíců v USA žila a pracovala. Komentáře pod článkem mě tedy zarazily. A to Lidové noviny nejsou Blesk. Na druhou stranu se vždy pobavím, jak se komentující celkem rychle dokážou pohádat, v tomto případě kolik států USA vlastně mají a jestli stupně Fahrenheita jsou užitečná věc, nebo nesmysl.
Na Vašem blogu se podivujete, kdo všechno se pod/nad své názory bez ostychu podepíše. Jeden takový příklad, před pár dny vyšel hodně kontroverzní článek o dětech, který měl už v nadpisu vulgarismus. Samozřejmě vyvolal bouřlivé reakce. Nejvíc mě překvapilo, že ten nejdrsnější komentář, ve kterém se to vulgarismy jen hemžilo (slova měla místo některých písmen hvězdičky) napsal jeden odborník na SEO a marketing. Jeho komentáře jinak vídám u odborných článků, je vidět, že v komunitě odborníků je velmi respektovaný. Je fakt, že tady byl jeho názor sice přímočarý, ale v rozumný. V podstatě jsem s ním souhlasila, stejně jako spousta dalších lidí. Jenomže pán mohl komentář napsat asi tak pětkrát slušněji. Ale třeba je to nějaký marketingový postup.
Ještě k vašemu článku, já sama jsem žila v Los Angeles, což asi není typické americké město. Vůbec bych se neodvážila pod článek přidat nějaký komentář, bylo mi jasné, jak bych to od ostatních komentujících schytala :).
Petro, děkuju moc za ohlas. Ty komentáře jsou zajímavé téma. Nedávno jsem četla vyjádření nějakého editora ze zpravodajského serveru, který tvrdil, že jeden z nejvulgárnějších diskutérů, s nímž se setkal, byl starý pán - důchodce, do kterého by to nikdy neřekl. Docela by mě zajímalo, co k tomu tyhle lidi vede, jestli si v době psaní toho komentáře uvědomují, jak se vyjadřují a jak moc to třeba může někomu ublížit. Také mě zaráží, kolik lidí komentuje tentýž článek třeba několikrát po sobě a hádá se v diskuzi s ostatními, když všichni dnes tvrdíme, jak málo máme času. :)
OdpovědětVymazat