09.08.16

Taky máte to "nejlepší období" vlastně pořád?

Před pár týdny mi dosloužil počítač a já jsem si koupila nový. Protože starý ještě nepřestal fungoval úplně, dala jsem si závazek, že než se to stane a obrazovka kompletně potemní, celý jeho obsah po sedmi letech konečně roztřídím a zazálohuju. Sedm let je dost dlouho na to, abych zapomněla, co všechno v tom stroji mám. 

Shledala jsem se třeba se starou muzikou, kterou jsem si kdysi postahovala a od té doby nikdy nepustila (i když jsem ráda, že ji mám), se vzpomínkami na několik červenců a srpnů pár let zpátky, které jsem strávila na televizním natáčení, s kupou vtipných elektronických PF-ek, s přihláškou na školu v Sydney, s diplomem za nejlepšího studenta měsíce, a taky se spoustou videí, o kterých jsem vůbec netušila, že je mám.
Jako třeba tohle video natočené v roce 2009 v kostele kdesi na severu Islandu, kam jsme se vydali s bratrem a s partou neznámých lidí na dva týdny pod stan. 

Nebo tohle z roku 2011, co jsem nahrála v Malostranské besedě s kamarádkou Martinou na našem oblíbeném Barování se Sandrou Novákovou. Úplně nás vidím, jak tam sedíme, já mám pár týdnů před odletem do Austrálie, pijeme láhev Veltlínského a jíme přesolné oříšky, které jsme si dvě minuty před tím zakázaly. 

Když jsem tak v uplynulých týdnech procházela všechny ty zasunuté vzpomínky, uvědomila jsem si jednu zajímavou věc. Ať jsem myší najela prakticky na jakoukoliv fotku, článek, ať jsem rozklikla jakékoliv video, vybavilo se mi, jak jsem si tenkrát myslela, že ve chvíli, kdy vznikaly, zažívám absolutně „nejlepší období“ svého života. Měla jsem to tak vždycky zhruba někdy od skončení gymplu, kdy mě ve snu přestaly strašit klavírní koncerty, testy z fyziky a hrozba maturity z matematiky.
Ať jsem byla na vysoké, nebo jsem se stěhovala do Prahy a potkala svého prvního muže, nebo když jsem poslouchala na Islandu na dovolené ABBU, seděla v Malostranské besedě u vína a loučila se na čas s Českem, když jsme přistávala v Sydney bez zpáteční letenky, když jsem se pak vrátila zpátky a koupila si byt, nebo teď, když žiju úplně jiný život s úplně jiným mužem na druhé straně světa, vždycky jsem měla pocit, že tohle období mého života je „to nej“. A vždycky jsem měla strach, že zítra, pozítří, za týden nebo za rok už to tak dobré nebude. I když bych lhala, říct, že mi nevadí, jak stárnu, zatím se mi nestalo, že bych se do nějakého období svého života chtěla vrátit. (I když někdy bych si přála vidět optikou dnešní Jany tu Janu v roce 2009, ale to je něco trochu jiného). Spíš mám pocit – a určitě je to i kvůli tomu strachu z budoucnosti – že bych se v daném období ráda zastavila.
Teď to mám mimochodem úplně stejně. Zase mám dojem, že tahle fáze života je dokonalá a ráda bych v ní zůstala ideálně napořád. 
I když přiznávám, že po roztřídění sedmi let „nejlepších období“ života se budoucnosti bojím o malinko míň. :)
Docela by mě zajímalo, jak to s nejlepším obdobím života máte vy.

Žádné komentáře:

Okomentovat