3 věci, které bych chtěla naučit svoje druhé dítě lépe než to první

Čím víc se blížím porodu, tím intenzivněji přemýšlím, jaké to všechno bude a taky jak bych některé věci teď - ve druhém kole - mohla a chtěla dělat jinak a o dost lépe než s Benjamínem. Připadám si totiž o hodně zkušenější a dokud držím pohromadě a víceméně celou noc spím, drží se mě i kupa odhodlání. Sepsala jsem si těch věcí víc, ale tohle jsou tři nejzásadnější, které si snad někam vyvěsím - abych ani v případné krizi nezapomněla. 


Lépe spát, odpoledne i večer 
Definitivně největší selhání mého prvního mateřství, ze kterého jsme doma pořádně nevybředli vlastně dosud. Nejprve jsem Benjamína ukolébávala a často usínal v houpačce nebo během kojení v naší posteli. Když mu bylo šestnáct měsíců, dožadoval se prsa i patnáctkrát za noc, a tak jsem kojení utnula. Nadále jsem ho ale uspávala v naší posteli a pak přendávala do postýlky jeho, někdy i několikrát za noc, kde se samozřejmě probouzel a chtěl zpátky k nám. Napůl ve svém a napůl v našem a k roztrpčení všech spával vlastně skoro až do tří let, kdy jsme mu udělali vlastní pokojíček a naučili ho lehnout si a usnout ve vlastní postýlce. Pořád u něj ale musím být a držet ho za ručičku, než doopravdy zabere, a pak se z jeho sevření opatrně vymanit. Někdy ho to probudí, začne brečet, čapne mou ruku zpátky a zase spokojeně usne. Já moc spokojená nejsem, neboť ležím zkroucená na zemi vedle postýlky, bolí mě záda a i když si u toho aspoň čtu, toužím jít do postele. Speciálně když se v téhle pozici nacházím déle než hodinu a můj syn nemá pocit, že ještě nastal čas odpočinku. Což poslední půlrok, pokud si schrupne odpoledne, nemá skoro nikdy. A to je další problém. Než začal chodit do školky, podcenila jsem jasný denní rytmus: jídlo, hraní, spánek a především důsledné sdělení, že si leháme do postele. Když jsem chtěla, aby spal, dělala jsem to různě: v Americe jsem ho často uspala na procházce v nosičce nebo v autě, když jsme jeli na výlet do kavárny (on spát, já psát), v Turecku jsem ho v létě uhoupala v kočárku, v zimě v náručí, a když se nedal, nechala jsem ho prostě usnout kde a kdy se mu zachtělo nebo rovnou nespat. Školka s jasným spánkovým plánem od třinácti do patnácti hodin nám pomohla nastavit rytmus, bohužel ale odpočatý Benjamín neuléhal večer do postele dřív než v půl jedenácté. Teď v karanténě je to horší a spánek je každodenní téma, které ovlivňuje pohodu jeho i celé rodiny. Nikdy nevím, jestli odpoledne spát bude, nebude, a když ano, jaká spánková berlička by mohla zabrat - knížka? pohádka v televizi? lehnout si společně? - případně jaké bude mít odpolední (ne)spaní dopad na večer a teď hlavně na situaci, kdy budu mít doma děti dvě. Říkám si, že u druhého dítěte se poučím, hlavně s nastavením jasného denního rytmu a taky že budu striktnější ohledně nevyndávání z postýlky při každém vzlyknutí - zkrátka se pokusím ho nějak ukonejšit v ní a i později budu obezřetnější v poskytování velkého množství berliček a pomoci alá prso, rodičovská postel, ručička ... Problém je, že Benjamín asi nebude sourozenci zrovna dobrým vzorem. Protože jeho školka je teď zavřená a navíc kvůli karanténě nemůžeme vůbec ven, je velkou část dne bdělý a denní rytmus nemáme veškerý žádný, navíc uprostřed noci přichází stále spát k nám do velké postele ... A do toho teď přijde mně porod, jemu sourozenec a všeho bude ještě víc vzhůru nohama, než to je. 

Že maminka odchází
Do Benjamínových dvou a půl let nebylo mnoho dní a skoro žádné večery, kdy bych od něj odcházela. A když se tak dělo, třeba proto, že jsem šla ven sportovat, uchopila jsem to od začátku za špatný konec. "Protože ho nechci trápit a nechci, aby byl smutný", místo abych mu dala vědět, že někam jdu a postupně ho připravovala na to, že maminka není vždycky k dispozici, mizela jsem tajně - zkrátka jsem odešla a chvíli nebyla. Čím byl starší, tím to bylo samozřejmě náročnější, speciálně když ho přišla hlídat chůva. Zatímco se ho snažila něčím zaměstnat, já jsem potichu plížila z bytu, opatrně zaklapovala dveře, kliku držela doslova sekundy, aby dveře nepráskly a on neslyšel, že mizím. Nakonec to došlo až tak daleko, že bez povšimnutí jsem mohla odejít pouze ve chvíli, kdy sledoval v televizi Prasátko Peppa nebo spal. Jinak se strhl poprask. Jako třeba dneska ráno, když jsem šla na kontrolu do nemocnice. Plakal, nechápal, co se děje, proč se oblékám, přišlo mi, že nerozumí, kam odcházím ani kdy se vrátím. Nakonec jsme v takových situacích vždycky pohnutí oba a mě z toho vůbec není dobře. U druhého dítěte si proto dávám závazek, že když budu odcházet, dám mu to od miminkovského věku vědět a připravím se na to, že z toho možná na začátku bude trochu smutné. Oba budeme. Každopádně slibuju si od toho, že do budoucna to naopak bude snazší a že moje děti mi taky budou víc důvěřovat, že na ně nešiju žádné boudy a především že když někdy odcházím, neznamená to, že od nich mizím navždy. 

Že o něj bude pečovat taky někdo jiný 
Taktéž chůvu jsem Benjamínovi viděno dnešním pohledem představila příliš pozdě a v důsledku toho možná příliš opatrně ve smyslu, že ji využívám málo a dost věcí dělám za ni, abych Benjamína ani ji zbytečně netraumatizovala. Například ještě než jsme tento rok odešli s B. na brzkou valentýnskou večeři, vykoupala jsem ho, oblékla do pyžama, dala na stůl jídlo a oběma autonomii jít do postele ve chvíli, kdy se jim to tak nějak bude hodit, hlavně aby všechno proběhlo v klidu. Dodnes jsme si můj syn ani já pořádně nezvykli, že sem tam zkrátka rodiče svěřují péči o děti do rukou někoho jiného a co přesně to znamená - třeba že některá večeře může chutnat trochu jinak než ta od maminky nebo že hlas čtoucí pohádku se liší, stejně jako uspávací rituál. Pak se divím, že nejen že jsem ve třech letech a dvou měsících stále ke všemu potřeba a žádaná, protože některé věci evidentně nemůže dělat nikdo jiný než maminka, ale taky že jsem při večerním pobytu chůvy u nás doma sama ohromně nesvá a hlavně že se před jejím příchodem můžu roztrhnout, abych všechno připravila a ona měla s mým synem co nejméně starostí - a on co nejméně plakal, že věci nejsou, jak je zvyklý. Do žádných takových akcí se mi pak logicky ani nechce, a tak bych třeba kulturní návštěvy nebo rande s B. spočítala za poslední tři roky na prstech. Dobře, obou rukou - ale stejně. Neumím odejít, neumím dát synovi krátké věcné rozloučení "teď je tady pro tebe paní Sevgi, hezky se bav a uvidíme se, jak se vyspinkáš", neumím dát plnou důvěru dítěti, chůvě ani sobě, že to všichni zvládneme tak, jak si to zhruba představuju, tedy bez problémů. Přitom poučit jsem se mohla už dávno. Když jsem mu představila záměr dát ho do školky, udělala jsem všechno tak, jak jsem si předsevzala: řekla jsem mu, o co půjde, co ho tam čeká, jak často bude chodit, že já na něj budu čekat a opakovala to každý den. Zvykl si naprosto bez problémů a já jsem matka, co se školkou v zádech září spokojeností. 

A co má dost smělých plánů a očekávání - od sebe i dětí, jak to teď tak po sobě čtu. :)

Tak nevím - nevěřím si až moc, že se s druhým dítětem dají věci zlepšit? Nepřeju si příliš? 



Photo by Kalea Jerielle on Unsplash