Mít všechno: Sen, ze kterého bolestivě procitám

Před čtyřmi týdny jsem se prostřednictvím Instagramu seznámila s Kristýnou, která prožila tři roky v Kuala Lumpur. Loni v prosinci odsud odjela a momentálně žije v Praze. Vyměnily jsme si pár vzkazů a Kristýna slíbila, že mi pošle něco jako "survival kit" s tipy, jak přežít, žít a užít si tohle město. Poslala mi během pár dnů asi deset stran textu naplněného tolika zajímavými informacemi, že by to klidně mohla vydat jako knihu a tu prodávat za peníze. Zpracovala to naprosto fantasticky a zcela nezištně. A já jí za čtyři týdny nebyla schopná ani pořádně poděkovat. 

Oliver začal lézt, stát a chodit kolem nábytku, všechno během týdne, a já jsem se ocitla v jakési mateřské krizi. Trávím s dětmi čas v nádherné zemi a spoustou hezkých věcí. Ale neustále mám pocit, že mi něco chybí. Ještě jedna ruka. Ještě jedna hodina. Ještě jedno kafe. Ještě jedno tempo v bazénu. Ještě jednu větu, ať tento text nepíšu natřikrát. Klid. Samota. Čas. Čas! Minuta kouknout na letenky – chtěla bych se jet podívat na Langkawi. Chvilka na to změřit postel a koupit povlečení. Týdny ubíhají šubydup. Je hrozně zvláštní uvědomit si, že za tři dny už jsou Vánoce – a ne, není to jen tím, že kolem nás jsou palmy. Spíš mám teď trochu svébytnou, řekněme vysokou rychlost žití, v níž se střídá nádobí, vaření, sbírání kostek Lega, stres, kde se tady pořád berou ty malé, když je zavírám do kredence, a nesnědl Oliver nějakou?, stírání podlahy, skládání prádla a jeho házení do pračky. Jsou dny, kdy registruju jenom že vstávám a usínám a občas hrůzy, na které jsem zapomněla – čistírna!, zavolat do Spořitelny, aby mi poslali novou kartu – kolik je teď v Česku hodin?, opravář?!, a textovky svobodných kamarádek: "Nezavoláme?"  "V příštím životě," napadá mě, a hned vzápětí, kde dělám chybu. 

Dávno už nejsem perfekcionistka. S druhým dítětem jsem se musela naučit dělat věci mnohem ledabyleji. Plenky vyměňuju, až když jsou pročůrané, kuchyňskou linku většinou jen tak narychle přetřu, takže na ní zbývají lepkavé fleky, dneska jsem vystávala jen pod stolem. Tento blog vydám, aniž bych měla pořádně zodpovězené, co jím chci vlastně říct ... píšu prostě pocit. Když v sobotu a v neděli ráno na chvilku vyběhnu z domu, popadá mě hrůza, jaké to doma beze mě je. Jestli to B., který na kluky není tolik zvyklý a většinu času zírá do mobilu, zvládá. Nepřerazil se Benjamín? Nepolyká Oliver právě kus voskovky? Snad ho B. nenechá lézt mimo koberec po tvrdé podlaze, aby se nepraštil do hlavy. Když v 9.15 vbíhám do výtahu a vyjíždím do našeho patra, bleskne mi, že tohle je moje poslední volná minuta. Následujících jedenáct hodin se prakticky nezastavím. Budu lézt po kolenou s rukama kolem tělíčka mého osmiměsíčního syna, obdivovat výkres toho skoro čtyřletého, skákat, podávat, míchat, pomáhat, utírat, zvedat, přenášet, tancovat, mydlit a občas trochu přinasraně brblat, jak někdo může být dvacet pět minut na záchodě!!!??? (Protože má mě!) ...  Budu se cítit skvěle, že jsou moji nejbližší spokojení, budu mít radost, protože jejich radost je moje radost. Nenalhávám si to, že ne? A zároveň mě lehce bodne u srdce, když půjdeme odpoledne na procházku kolem kavárny a já tam uvidím ženu, co si v půl páté čte. Čte! A v noci si poslechnu podcast s autorkou, co za pět let vydala čtyři knihy. (To mě bodne víc, protože taky jsem typ ženy, která má ambice, potřebuje mít přehled, potřebuje na sobě pracovat a mít pocit, že je k něčemu, na což všechno mám teď asi patnáct minut denně.) 

Nerouhám se, nelituju se. Když mě kluci v noci objímají, protože od odletu z Turecka spíme víceméně my tři společně, opíjím se blahem, hladím si je, brzdím čas a pevně si ty momenty ukládám do mysli: tohle si musím zapamatovat, čert vem knížky, neotevřený počítač ... Spíš teď hodně přemýšlím nad tím, jak nám všichni říkají: můžeš všechno zvládnout a být rovnocenná s muži, můžeš mít ambice, být matkou, manželkou, dělat kariéru, cestovat. Teď, v tento rok, v tento měsíc, v tyto dny se mi zdá, že jsem byla ukrutně podvedená, protože to absolutně není pravda. A stěhování do cizí, daleké země jako by to ještě umocnilo. Poprvé v životě žiju v úplném centru velkoměsta, a poprvé v životě nemám skoro žádný čas ho poznat. Podruhé v životě mám bazén deset kroků z obýváku, a zároveň skoro žádnou příležitost v něm v klidu plavat. Jistě, je to "zatím". Už za pár let budu postradatelná. Ale za pár let už taky budu bydlet jinde. 

Jen v tom e-mailu od Kristýny je tolik tipů, že je nestihnu obejít, ani kdybych tady byla pět let. A sama! Nestihnu poznat všechna místa, která bych poznat chtěla. Ochutnat všechna jídla, která jsem si podtrhla. Nestihnu napsat všechno, co bych vám odsud napsat chtěla. Nestihnu se v kariéře ani přiblížit svému muži, co má jedenáct let a každý den plus osm nerušených hodin náskok. Nestihnu být každou minutu v životě svých synů, holt nejde být v každém okamžiku života milující matkou, spisovatelkou – intelektuálkou, zodpovědnou kamarádkou, co je dvacet minut na telefonu a každý den na e-mailu, čtenářkou a cestovatelkou s batohem na zádech a foťákem v ruce, speciálně když mám v každé pověšené jedno dítě. Učím se na to přistoupit, učím se zklamat lidi, které mám ráda a kteří mě podporují, abych nezklamala ty, které miluju. A nechala si aspoň malililinký kousek pro sebe. 

Mít všechno a stihnout všechno je sen, o kterém jsem taky psávala, že je splnitelný, někdy i s Benjamínem. Teď, s manželem, co má kariéru a se dvěma dětmi, z nichž druhé už není to spavé malé miminko, z něho bolestivě procitám. (A už bych se pod žádný takový článek nikdy nepodepsala.) Ale je fajn, že s každou další věcí, co stihnu, jako třeba zajet do pekárny, kterou jsi nám, Kristi, doporučila, dát si zkrácený vánoční brunch s kamarádkou plus ještě napsat tento blog, trochu umenšuje ten pocit, že mi život teče mezi prsty společně s hrachovou polívkou nebo že Malajsie je jen kulisa, ze které stihnu detailně poznat jen cestu do obchodu a do čistírny.

Je v životě jedno oběť druhému? Buď, anebo? Nebo je to jen takový můj momentální pocit? A co dělat pro to, aby to tak být nemuselo? Máte tip? Zkušenost? 


Jsem jedno ucho. 


A jedna dobrá zpráva, za kterou jsem se dneska musela poplácat po zádech: sehnala jsem vánoční stromeček a právě nám ho vezou. Mám za nás všechny takovou radost! 


P.S. Kristýno, srdečně děkuju! :)

P.P.S. Krásné svátky vám všem. Taky děkuju! :)