OKAMŽIK RADOSTI: Čaj se skořicí jako uvědomění, proč je dobré žít v cizině

Vždycky jsem si myslela, že díky životu v cizině a neustálému stěhování nemám tendenci zahnívat ve svém komfortu, pravdách a přesvědčení, že to, jak věci dělám já (nebo obecně Češi) je nejlepší a všechno ostatní je trochu divné. Jak vlastně denodenně přirozeně vykračuju ze své bubliny, zdálo se mi, že mě máloco překvapí. A přesto se to – k mojí velké radosti – děje znovu a znovu. 

Tak třeba včera. Jak teď nemůžeme skoro nikam, navštěvujeme se alespoň v rámci bytového komplexu s některými sousedy, a to hlavně kvůli a díky našim dětem. 

Hráli jsme si včera na balkóně u Benjamínovy kamarádky Joory, která pochází z Libye, když se mě její maminka, rovněž z Libye, zeptala, jestli bych si nedala čaj. Dala – ráda. "Chci do něj skořici?" volala na mě zpoza kuchyně. 

Skořici? Do čaje?!!!
"Čaj by měl být přece s citrónem. S cukrem. S medem. S mlékem ... skořice do čaje nepatří ....," házel mi mozek všechny stereotypy, které se pojí s čajem asi většině Evropanů. Dokonce jsem chvilku zaváhala, jestli jsem správně rozuměla. Vážně řekla skořici? Ale protože nejjednodušší odpověď byla "yes, please", řekla jsem přesně to. 

Přibližně za dvě minuty jsem dostala na stůl konvičku s černým čajem, ve kterém byl ponořený celý velký svitek skořice. 

Byl to jeden z nejlepších čajů, který jsem kdy pila, a dnes večer už se těším, až si doma udělám přesně takový. 

Podobné stimulační momenty mi přijdou naprosto zásadní. Dávají totiž stopku nejen přesvědčení o vlastní pravdě třeba v tom, jak by se měl pít čaj, ale v širším kontextu také předsudkům, extremismu, xenofobii a mnoha dalším věcem. 

Proto jsem vděčná, jak k nim mám díky životu, který vedeme, pořád blízko. Nemusím pro tohle uvědomění jako většina lidí nikam cestovat. Mám ho přes chodbu. Stačí otevřít dveře a pozvat ho dál.