9 mých nejlepších knih roku 2025
Do 30. listopadu, kdy píšu tento článek, jsem letos přečetla 57 knih. Je to už roky takový můj standardní počet. Někdo by řekl, že je to hodně, já vím, že jsem mohla přečíst víc. Letos se mi častěji než předchozí roky stávalo, že večer, kdy nejčastěji čtu, jsem seděla na gauči a místo knížek doomscrollovala - tedy pročítala velké množství negativních zpráv a dívala se na zbytečně velké množství obvykle zcela zbytečného obsahu na Instagramu. Kolikrát jsem si u toho říkala, že to dělám proto, abych zůstala informovaná - přece pracuju v médiích, měla bych vědět, co se děje, co je trendy. Někdy to ale překročilo únosnou mez, což na konci roku, když se všechny ty minuty sečtou - a já se podívám na hromádku knih na okně - bolí. Mohla být menší a moje nálada mohla být lepší, můj seznam třeba bohatší.
Proč to ale píšu? Znovu jsem si letos uvědomila, jak moc jsem vděčná, že existují knížky. Trošku se mi ten pocit snad podařilo zachytit tady. A ačkoliv jsem domscrollovala, zároveň jsem za dobu, co tento seznam tvořím, poprvé přečetla tolik skvělých věcí, že z nich nemůžu vybrat jenom pět. Proto je knížek tentokrát devět. Jestli vás některá zaujme nebo vás seznam inspiruje k nákupu vánočního dárku, budu moc ráda.
Čím víc čtu, tím jsem určitě náročnější. A čekám tím pádem méně knížek, které mě zasáhnou, ať už mi způsobí naprosté nadšení z toho, jak někdo dokáže psát, nebo vnitřní bolest z příběhu a pocit, že sama nic tak skvělého nikdy nenapíšu. Letos mi kombinaci obojího přinesla Antonella Lattanzi. Ve své autofikční knize naprosto otevřeně popisuje svůj příběh od potratů po život ohrožující proces umělého oplodnění. Je v tom hromada bolesti a pochybností, ale také prchavé okamžiky štěstí a kupa vzpomínek a otázek, co člověk nikdy nevymaže z hlavy. "Věci, o kterých se nemluví" je ale také kniha o ambicích psát, získávat za to literární ceny a o velikých pochybách, jestli to při mateřství lze, jestli při něm žena vůbec zůstane sama sebou.
Vydal: Knížka vyšla ve skvělé edici Hlas nakladatelství Vyšehrad. Všechny knihy v ní jsou skvělé, ale kdybych si měla vybrat do balíčku pod stromeček, přihodím ještě Nikdy, nikdy, nikdy a Jména.
Další první místo a další tíživé dílo v mém výběru. A další intimní zpověď, tentokrát dvaačtyřicetileté Valerie, která pod tíhou péče o rodinu, společenských konvencí i vlastních představ o tom, co by žena měla a neměla, ztratila samu sebe – stane se z ní, jak ji manžel a děti nazývají, "maminka". A brzy babička. Valerie si ale jednoho dne koupí deník a to jí změní život. Prostřednictvím psaní se ptá na otázky, které si do teď nedovolila klást, osvobozuje se z konvencí, klišé, manželství, které se stalo spíš sourozeneckým vztahem, emancipuje se... Je to niterná, upřímná, nesmírně hluboká kniha, ačkoliv Valerie často popisuje zcela banální situace. Je to krása v kombinaci s velikým smutkem, když si uvědomím, že o čem autorka psala před sedmdesáti lety, je často aktuální i dnes. To jsme se za tu dobu vážně nikam neposunuli?
Vydal: Meridione, což je nové nakladatelství skvělé překladatelky z italštiny Alice Flemrové.
Psychologii peněz mi doporučil můj bratr a po něm dalších asi pět lidí. Záhy jsem pochopila proč. Není to knížka, která vás naučí, jak poskládat špičkové investiční portfolio nebo vám bude radit, jak do roka zbohatnout. Mně dala něco mnohem cennějšího, co daleko přesahuje téma financí: uvědomění, že dlouhodobost je jediný správný přístup. A taky že naprostou většinu toho, co se na mě valí ze zpráv a sociálních sítí, je třeba nekompromisně odfiltrovat. Jenom trpělivost vede k prosperitě. A zkombinovaná se střídmostí nakonec velmi pravděpodobně i ke slušnému bohatství.
Vydal: Aurora
Slavná autorka, jejíž Jíst, meditovat, milovat četl celý svět. A taky s ní prožíval příběh nové lásky, kterou opouští, když si uvědomí, že se zamilovala do své syrsko-americké kadeřnice – a té kvůli rakovině zbývá pár měsíců života. Když Rayya zemře, Gilbertová o ní napíše román. Co má být podle autorky poctou zemřelé partnerce, je spíš výpovědí o závislosti na uznání a lásce a následné terapii po Rayyině smrti. Bolí to, šokuje to – třeba když jsem četla, jak slavná spisovatelka běhala po New Yorku a kupovala drogy. Nějak mi to nešlo k obrazu Elizabeth Gilbert, který o ní mám. Je to otevřené, autentické, autorka není jednoznačná hrdinka. Možná jí místy nebudete rozumět, jako se to stalo mně, možná si budete říkat, že tohle už je trochu moc... ezo, drsné, přitažené za vlasy. Má to ale moc otřást spoustou předsudků člověka. Nechtěla jsem přestat číst.
Vydal: Riverhead Books
Existuje klišé, podle kterého je "jak" v literatuře mnohem důležitější než "co". Jinými slovy, nezáleží až tolik na tom, jaké téma nebo námět si zvolíte – zápletek je na světě stejně jen pár a točí se pořád dokola – ale jak se k němu postavíte, jak ho zpracujete. Je to sice klišé, ale letos se mi potvrdilo hned u dvou knih. Abecední deníky považuju za vrchol hraní si s literárními formami. Kaleidoskop života, vztahů a myšlenek poskládala Sheila Heti z více či méně vět, které začínají určitým písmenkem abecedy. Heti si údajně deset let vedla deníky, aby z nich další dva roky pečlivě vybírala, kurátorovala a editovala. Výsledkem kupodivu není neuspořádaná změť slov, ale pečlivě vystavěné dílo, v němž se význam rodí právě z náhodných spojení. Tematicky se deníky dotýkají všeho od autorství přes děti po rodiče. Podtrhla jsem si mnoho, mnoho vět. A vyzdvihuju fantastickou práci překladatelky a editorky. Muselo dát strašné práce text rozložit a poskládat dohromady tak, aby zachoval efekt originálu a zároveň dílo dávalo smysl v češtině. Asi to není čtení pro každého, ale za mě skvělé!
A další povedený experiment s literární formou. Ivana Gibová napsala nepřetržitý proud myšlenek hlavní hrdinky Magdy, která během pohřbu vzpomíná na svůj život s despotickou babičkou, submisivní matkou, otcem alkoholikem a bratrem s lehkou mozkovou dysfunkcí v prostředí maloměstského sídliště na Slovensku. Působí to, jako by se hrdinka zcela bez cenzury vypisovala ze svého života v nějakém terapeutickém deníku, kde si neuvěřitelně přesně vybavuje i takové detaily jako oranžový zvracející lavor. (Taky jsme takový kdysi měli.) Copyrightový dodatek u názvu slouží jako vymezení proti proslulému dílu Boženy Němcové. Nechápu, proč takhle knížka nebyla vidět úplně všude, nechápu, proč nemá na Databázi knih víc než pár hodnocení, nechápu, proč není nominovaná na každou literární cenu, kterou v téhle zemi máme. Je jiná, ohromně čtivá, inspirativní v té nesmírné odvaze pustit se do takového psaní...
Vydal: Protimluv
Johanna se po třiceti letech vrací z USA a snaží se znovuobnovit kontakt se svou matkou, která ji zavrhla. Jednoho dne impulsivně zvedne telefon a zavolá jí. Na druhé straně však telefon nikdo nezvedne. Co se děje? Je matka mrtvá? V tomto skvělém literárním experimentu Johanna vede mnohastránkový vnitřní dialog s matkou i sama se sebou, přičemž se ze vzpomínek snaží zkonstruovat příběh vedoucí k rozkolu. Je to fascinující způsob vyprávění: nimrání se v myšlenkách, vzpomínkách, dialozích, co nikdy neproběhly, někdy napsané na stránce jednou větou, jindy rozepsané na několik stran. Beru si z toho smutné prozření, jak moc člověka i jeho okolí ovlivní, když nežije život, po kterém touží on sám, ale podle očekávání okolí a toho, co je "správně". Nedělat!
Vydal: Argo
Nejtenčí knížka v mém výběru a druhá, jejímž autorem je muž. A kdo mě znáte, asi vás nepřekvapí, že je to Édouard Louis. Francouzský spisovatel v ní popisuje složitý vztah ke své matce a proměny tohoto vztahu v čase od jeho dětství na vesnici přes dospívání až po dospělost v Paříži. Točí se kolem stejných témat, o kterých psal už v předchozích knihách, které jsou možná zásadnější – a tahla je spíš takový dílek puzzle. Vzala jsem si z ní potvrzení nepříjemného tušení, jak úzce souvisí problematika domácího násilí a nešťastných tahů s ekonomickou silou člověka. Odpověď na otázku: "Proč prostě neodešla?" je často bolestně pragmatická: protože na to neměla. Tím pádem neměla kam, neměla za co by žila... Bolelo to a bolí to.
Vydal: Paseka
Chcete si poplakat? Hodně poplakat? Máloco se v literatuře tak pomíjí jako stáří a odcházení člověka. A proto jsem si tuhle knížku vybrala a zamilovala. Je jiná, nejde po trendech... Její hlavní hrdina Bo chce mít už od všeho klid, přesto se drží kožichu svého psa a svého života tak pevně, aby ještě dlouho klid neměl. Bo je závislý na pomoci pečovatelské služby, která za ním jezdí, a taky na svém synovi Hansovi, se kterým je jeho vztah vzhledem k rodinné vazbě samozřejmě o poznání komplikovanější. A když mu Hans řekne, že mu chce vzít psa...! Kniha je složená z Boových popisů současnosti, vzpomínání na minulost a taky ze zápisků pečovatelů, což je další pečlivě vyvedený literární experiment. Jakkoliv ji proslzíte, je to zároveň knížka napsaná s ohromnou pokorou k životu člověka – a je v ní spousta malých radostí!
Vydal: Host
Dívám se, že jsem napsala hodně emotivně náročný seznam - skoro všechno o bolesti, ztrátě, komplikovaných vztazích, což si skoro protiřečí s názvem tohoto blogu. :) Taková ale byla moje letošní čtenářská cesta - a chci vám ji předat upřímně.
Máte vy tip na to, co bych neměla minout - ať už o Vánocích nebo během příští roku? Možná nějakou oddychovou? (I když na okně zrovna žádnou takovou nemám.)
Pište - budu ráda.
A děkuju! 💛
Žádné komentáře: