Napíšu ještě někdy něco takového jako "České cizinky"?

Včera jsem měla knižní besedu v knihovně v Králově Poli a jedna paní se mě ptala, proč si myslím, že se mi knížka České cizinky tak povedla. (To je milé – děkuju!) A mně přišlo na mysl, jestli v tom nehraje roli taky – a hlavně – cizina, kde jsem ji psala. Tvořila jsem totiž díky pobytu v Malajsii v takovém zvláštním vakuu, prostorovém i časovém, byla jsem u psaní převážně sama se sebou. Byla jsem daleko, byla to moje teprve druhá knížka, a protože psaná v češtině, pochopitelně nikoho v mém okolí nezajímala. (Můj muž si až do vydání myslel, že snad píšu nějaký e-book či co.) Cizina mi dalo volnost, která doma není samozřejmá. A jestli je knížka tak autentická a silná, pak určitě z nějaké části proto, že vznikala v prostoru, kde mě nic nerušilo. 

Teď, doma v Česku, je to jiné. Knížka vyšla, daří se jí a já jsem zpátky v prostředí, kde o ní můžu mluvit, chodit z ní číst, a kde se objevila spousta vnějších vlivů. Utvořilo se publikum, ať už jsou to přátelé nebo neznámí lidé. Jsem za to a za vás všechny moc vděčná, nechápejte mě špatně. Kupujte si ji a choďte na sebe ideálně ještě ve větším počtu než dosud. Ale zároveň je to všechno svazující. Práce na aktuálním projektu už není tak bezstarostná jako v Malajsii. Jednak už to bude – tedy snad – několikátá knížka. Hodně lidí zajímá, protože rozumí jazyku, kterým ji píšu, dokážou si představit, co to znamená mít knihu v knihkupectví, a chtějí se o tom se mnou bavit. Vyptávají se mě, svěřují se, o čem by si rádi přečetli, nosí mi svoje příběhy – nechtěla bych je někdy napsat? - a těší se, kdy vyjde něco dalšího.

Jak jsem za ty hlasy ráda, tak mi zároveň pronikají do hlavy jako pochybnosti, termíny, závazky, dohody, náklady, tipy. Neměla bych víc rozšířit publikum? Neměla bych si někoho najmout na sociální sítě? Neměla bych je dělat nějak víc, systematičtěji? Nebudou v příští knize i muži? Nerozšířilo by to čtenářskou základnu?

Všechny podněty poslouchám, přemýšlím o nich ještě víc, o tom, jak se v nich neztratit. Jak poznat užitečné připomínky a vytěsnit ty zbytečné. Jak si ani jedny nepustit do svých vnitřních pochodů a přesvědčení natolik, aby zasáhly do mého nápadu a tvůrčího stavu příliš, jak si jimi nekazit soustředění.

Jde to teď momentálně ztuha. Nevím. Hledám. Tápu. A přála bych si připomenout tu volnost a atmosféru, ve které jsem tvořila České cizinky. Možná na chvíli zmizet do Malajsie? :) Od kuchyňského stolu v Brně mi to teda zrovna dneska úplně nejde.