LONGREAD: "Jak to děláš, že přečteš tolik knih?"

Tento článek už tady byl před pěti lety. Ale protože stejnou otázku dostávám pořád dokola, rozhodla jsem se ho upravit podle aktuální situace, zrecyklovat a znovu nabídnout co nejupřímnější odpověď. 

Řadu věcí dělám, protože musím anebo proto, že si říkám, že bych měla. Nepatří mezi ně psaní a čtení. Čtu, protože číst chci, a protože jsem si to vybrala. Nikdy jsem si neřekla, že bych měla sáhnout po knížce, protože už jsem to dlouho neudělala. Čtu naprosto automaticky. Nechci si tím nic dokazovat (jako se mi to ještě někdy stává u běhání i jiných věcí), nechci tím nikoho ohromovat, nečtu tolik proto, abych to "někam dotáhla" nebo množstvím přečtených knížek soupeřila s někým na sociálních sítích. Čtu, protože mi to jde jako máloco a jako máloco mě to baví. Opakovaně jsem fascinována, kolik příběhů se dá poskládat ze zhruba dvaadvaceti písmen v různých světových abecedách, myšlenek, od kterých se nedokážu odtrhnout. Jsem nadšená čtenářka, která knihy nejen čte, ale všem je kupuje, neustále pase po nových tipech a knihy má všude po bytě. Zajímá mě mnoho věcí, ale opravdových zájmů, kterým doopravdy věnuju čas, mám vlastně jenom pár - a jedním z nich jsou knihy. Mám ráda třeba i běhání, ale když pár dní nejdu běhat, svět se nezboří. Když jeden den nečtu, mám o konci světa vážné pochybnosti. :)

Čtu, protože nepracuju 8 hodin denně

Tohle je důležitý bod. Napsala jsem 2 knihy, přispívám do médií a jako copywriterka pomáhám s texty několika klientům. Doma je na mě většina domácnosti a mám 2 děti. Zároveň ale nechodím do práce na 8 a víc hodin denně. Věci si můžu rozvrhnout a částečně i dělat podle sebe - a podle toho samozřejmě dostanu peníze. Sice často říkám, že se nezastavím, ale není to tak úplně pravda. Pokud chci, zastavit se samozřejmě můžu a o večerech to dost pravidelně dělám. 

S knihou chodím úplně všude

Během dne je hodně chvilek, které člověk stráví čekáním nebo nicneděláním. Cesta MHD, cesta autem, kdy neřídím, čekání u lékaře, čekání na schůzku. Kdykoliv mi někdo volá a omlouvá se, že na něj musím čekat, říkám - a myslím to naprosto upřímně - že mi to vůbec nevadí. Naopak, takové lidi mám vůbec nejradši. Vždyť já mám co dělat. Můžu si číst! Knihy nosím všude s sebou, a proto je vlastním ve všech podobách. Mám knížky papírové, mám čtečku, ze které si čtu, když uspávám děti a nechci svítit, mám mobil, který mám všude po ruce a v něm mám aplikaci Kindle s knihami, které mám ve čtečce. Nejčastěji čtu na Kindlu, protože denně a dlouho uspávám děti. Potom, až kluci usnou, jdu často do obýváku a čtu si dál, ale papírovou knihu. Mobil beru do ruky jenom v kritické chvíli, kdy nemám po ruce nic jiného, neboť u něj nejvíc hrozí, že z nudnějšího odstavce přeskočím na Instagram a z dvaceti minut na čtení zbudou dvě. 

Čtu víc knih najednou

Měla jsem období, kdy jsem hlásala, že číst víc knih najednou je hloupost. Dneska si myslím spíš opak. Na čtení jedné knihy je fajn, že se člověk nerozptyluje, čte poměrně rychle a po dočtení má příjemný pocit něčeho dokončeného. Zároveň si však uvědomuju, že čtení jedné knihy je limitující – když příběh chvíli stagnuje, člověku to chuť ke čtení nezvyšuje. Anebo když sáhne po literatuře faktu a měl by ji číst v přeplněném autobuse nebo při uspávání dítěte. Proto mám většinou knihy rozečtené minimálně tři – jeden náročnější román, jednu literaturu faktu nebo knížku v angličtině a k tomu jednu oddechovku. Přepínám mezi nimi podle situace a podle chuti. Poslední dva roky si prakticky vůbec nekupuju noviny ani časopisy kromě sem tam Respektu, a místo toho čtu knihy. Vůbec se nedívám na televizi a jak vidíte tady, nesleduju ani Netflix a jiné seriálové platformy. Ve filmové tvorbě mám hluboké a někdy až trapné příkopy (například když dojde na konverzaci o hercích, které "zná přece každý" - já ne), ale po čtyřicítce už jsem schopná se s tím vyrovnat. Když děti večer usnou a já stojím před volbou "film/seriál nebo kniha", skoro vždycky vyhraje kniha. 

Udržuju "to read list"

Vždycky mě zarazí, když někde na sociální síti objevím dotaz na knižní doporučení – a dotyčný v něm píše, že neví, co číst. Já mám spíš opačný problém. V počítači mám složku, která je plná tipů na zajímavé a nepřečtené knihy a pořád do ní doplňuju další. Zhruba jednou za půl roku složku projdu, a co mě zajímat přestalo, to z ní odstraním. Je to taková prevence, aby mi nepřečtené knížky nepřetekly přes hlavu a nebyla jsem demotivovaná, že tohle všechno stejně nikdy přečíst nestihnu. Knížky si zaznamenávám i zpětně tady na blogu. Vypisuju si rovněž pasáže, které mě zaujaly. Baví mě se k nim vracet, pročítat si poznámky, přemýšlet nad tím, co mě zaujalo a proč, tvořit si jakýsi projekt, který nemá konkrétní cíl. Díky tomu mám ze čtení i sama ze sebe lepší pocit, že tolik nezapomínám. 

Čtu, co mám ráda a snažím se číst bez pocitu viny 

Mnoho let jsem si české knížky mohla kupovat jenom do Kindlu. Dělala jsem to - a dosud dělám - přes Kosmas.cz, protože mi do čtečky zdarma pošle prvních několik stránek - obvykle to bývá zhruba 10% knihy. Po jejich přečtení už vím, jestli si koupím zbytek anebo jestli vzorek smažu a s knížkou se rozloučím. Případně jestli její čtení zatím odložím. U řady knížek neříkám, že je odkládám, ale že je nechávám dozrát - na dobu, kdy přijde jejich čas. Že mě třeba Pacanka Kláry Elšíkové neoslovila v únoru, neznamená, že mě neosloví v prosinci nebo příští rok. Druhá věc, na které ovšem stále pracuju, je naučit se číst bez pocitu viny. Čtení miluju, ale občas mám špatný pocit: že si "jenom" tak čtu, zatímco bych možná měla odepsat na e-mail, žehlit, uvařit do zásoby, naplánovat Vánoce ... ? Nejspíš z toho důvodu, že je pro mě čtení druhá přirozenost, a taky proto, že nevyžaduje velké investice, se mi někdy jeví jako flákání. Máloco je přitom dál od pravdy. Čtení cvičí mozek, představivost, rozvíjí řeč, schopnost psát, vyjadřovat se a spoustu dalšího. Odkládám si sem tu myšlenku, abych si ji pravidelně připomínala.