Vyprodané dveřní otevíráky a prázdné restaurace: Malajsie otevírá po lockdownu

Když vláda v týdnu na konci srpna vyhlásila první rozvolnění lockdownových opatření, hned druhý den jsem vzala děti, a vyrazili jsme na náš oblíbený croissant. Věřila jsem, že po víc než třech měsících ho nebudeme jíst na chodníku pod bambusem a mnoha mravenci pod nohama, ale usazení v pekárenské předzahrádce pod palmou. Jenže pekárna neotevřela a dodnes dělá pouze vyzvednutí pečiva nebo rozvoz. Od té doby prakticky každý den chodím buď běhat, na procházku s kočárkem nebo se jen tak podívat a zjistit, jestli nějaké další věci otevřely: obchody, restaurace, zahrady, kulturní centra. Je to podnik po podniku. Zatím jich není moc, a když si náhodou někam sedneme, jako minulý čtvrtek po návštěvě malé komunitní zahrady a zoo, opakuje se tentýž scénář: musíme prokázat očkování, zaregistrovat se ve speciální aplikaci, menu si prohlédnout přes QR kód, objednat přes internet, zaplatit tamtéž, a přitom jsme v podniku skoro nebo úplně sami. 

Jestli mě na Malajsii od příjezdu něco fascinovalo, pak to, jak se tady míchají národnosti, vůně, emoce, jazyky a jak hodně se, samozřejmě brzo ráno nebo zase až k večeru, žije venku. Jak to tady tepe, jak se tady na ulicích smaží a vaří, jí roti canai, pije Milo, prodávají ryby, kokosy, banány, duriany, mezitím jezdí motorky, hrají si děti, spousta lidí něco přináší, odnáší, prodává ... 

Když se začala rozvolňovat opatření, počítala jsem s tím, že lidé budou nedočkaví jako já. Čekala jsem přeplněné restaurace, nákupní centra, kde si cestu na toaletu budete muset provokovat, mraky lidí v ulicích a fronty úplně na všechno. Sedět proto v úplně prázdném podniku (Breakfast Thieves, Kristy!) a slyšet, že lidi chodí akorát o víkendu a zatím jich není nijak moc, ve mně vyvolává intenzivní pocit smutku. Asi jako když máte narozeniny a nikdo si nevzpomene. Je to částečně smutek a částečně hrůza z toho, co se stalo. 

Protože s vystrašenými lidmi, kteří se nijak moc nebouří, když nemají dovoleno a kteří nijak moc nechtějí, když už dovoleno mají, (si) můžete dělat cokoliv.